Osudové sny III.

3. Kapitola
K ránu jsem se probudila celá upocená a zděšená. Jakmile jsem ale otevřela oči, na sen, který se mi zdál, jsem úplně zapomněla. Cítila jsem, že ten sen byl důležitý, moc důležitý, ale ani celou cestu, co jsem šla do školy, jsem si nemohla vzpomenout. Když jsem dorazila do třídy a sedla si do první lavice před katedrou, která na mě hned na začátku roku prostě zbyla, zjistila jsem, že se všichni moji spolužáci a spolužačky houfují kolem někoho nového. Odhodila jsem školní batoh vedle lavice a šla jsem se podívat kdo to tam je. Ten někdo se na mě otočil a pohlédl mi do očí. Leknutím jsem se nemohla pohnout.
„Michale!? Co tu děláš?“ zděsila jsem se. „Jé ahoj, Terezo, ty sem chodíš taky? No budu sem chodit do třídy, dokud zase neodjedeme.“ Odpověděl mi radostně. Asi si připadal šťastně, že ho všechny holky hltají pohledem a všem klukům připadá zajímavý. Všichni se ho neustále na něco vyptávali. Já se znechuceně otočila a naštvaně se vrátila do lavice. Celý den ve škole mi působil hrozná muka. Nevím, proč mi to tolik vadilo. Asi jsem byla přesvědčená o tom, že ho lidi z mé třídy morálně zkazí a on bude jako ostatní.
Na večer jsem se vydala ke kolotočům, jak jsem Michalovi včera slíbila. Když jsem tam došla, viděla jsem ho s mými dvěma spolužačkami, které tak hrozně nenávidím. Horší však bylo to, že popíjeli vodku z jedné lahve a cigaretový kouř byl cítit na 100 metrů od nich. Přiblížila jsem se k nim blíž, ukryla se za jednu maringotku poblíž, abych slyšela, co si povídají. Vím, že se to nemá dělat a že mi do toho nic není, ale na Michalovi mi záleželo. „Tereza je úplnej tupoun,“ rozchechtala se jedna z nich. „Mě se zdála docela milá, ale to co jste mi tu o ní dneska napovídali, změnilo naprosto můj názor na ní,“ zakřenil se Michal. Bylo vidět, že je trochu mimo. Ale ne dost mimo, aby si druhý den nic nepamatoval. Při jeho slovech mě zamrazilo v zádech a měla jsem co děla, abych se slzami v očích neběžela domů. „No nic Michale, my už půjdeme…A na tu Terezu si dej raději větší pozor. Je to pěkná zmije. Lidi jenom využívá a okrádá je,“ řekla s předstíraným zármutkem. „Mě před týdnem šlohla plnící pero, který bylo docela drahý,“ ozvala se hnedka druhá.
Obě dvě vzali Michalovi láhev vodky z rukou se slovy „S dovolením“ a dali se na odchod. V tom jsem si uvědomila, že jsem už podobnou situaci někde zažila. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit, kde jsem už slyšela to „S dovolením“. Věděla jsem, že to bylo ve snu…ve snu… Vzpomněla jsem si. Stála jsem přesně tam, co teď, zaslechla jsem to jejich „S dovolením“ a viděla, jak ty dvě odcházejí. Šly okolo mě, okolo mé maringotky a … a ony mě tu našly a… Otevřela jsem oči. Obě dvě stály přede mnou a tvářily se vítězoslavně. Věděla jsem, že jsem v pěkné kaši. Jedna mě surově vzala za ruku a přitáhla si mě blíž k sobě. „Ale, ale, koho to tu máme?“ řekla poněkud tichým hlasem, z pusy jí táhl smrdutý zápach té růžové, odporně vyhlížející žvýkačky. K mému údivu však nevypadala vůbec opilá. „Šmírovala jsi nás?“ začala mě podezřívat. Nebyla hloupá, bohužel. „N-ne, nešmírovala. Přišla jsem…“ Mozek mi pracoval na plné obrátky. Nesmějí se dozvědět, že mi na Michalovi záleží, jinak by mi udělaly ze života přímo peklo. Než jsem však stačila něco říct, Simona, totiž ta holka se žvýkačkou v puse hned spustila: „Ty máš Michala ráda, že je to tak? Přímo ho zbožňuješ a bojíš se o něj“ Co teď? Zazoufala jsem v duchu. Moje rozhodnutí bylo zřejmé. Musím se chovat přímo naopak. „Jak bych mohla stát o někoho jako je on? Přímo ho nenávidím!“ vykřikla jsem a v hlavě mi ještě doznívala ozvěna mého hlasu.
„Slyšel jsem dobře?“ To už Michal přiběhl sem, avšak při každém kroku se mírně motal. Simona už mě nedržela za triko ani nebyla blízko mojí tváře. Tvářila se nadmíru spokojeně. Až teď mi došlo, že tohle ona zamýšlela celou dobu. Šárka, totiž ta druhá holka si stoupla po boku Simony a mrkla na ní. Michal se na mě díval přimhouřenýma unavenýma očima a jenom pokýval nesouhlasně hlavou. „Holky měly pravdu…“ Potom odešel někam do tmy mezi centrifugou a střelnicí. Chvilku jsem se za ním dívala, neschopná slova, neschopná pohybu, prostě ničeho. „Simona se Šárkou zmizely také a já tu stála naprosto sama. Zavřela jsem oči, protože mě pálili od studeného větru, který foukal proti mně a který mi do nich doslova vháněl slzy. Zvedla jsem hlavu a otevřela je se slovy: „Proč?“ Na již temné noční obloze jsem utkvěla pohledem na jedné hvězdě, která zrovna zářila více než jiné. „Kéž bych byla také tam nahoře. Daleko…daleko od všech lidí.“ Stiskla jsem ruce v pěst.
„Hvězdy jsou krásnější, když je pozorujeme ve dvou“ S leknutím jsem se otočila. „Je tu někdo?“