Osudové sny IV.

4. Kapitola
Nikoho jsem neviděla, a to mě poměrně znepokojovalo. Nejen, že mám smůlu jako nikdo, sny, které se obvykle stanou skutečností, ale už mám i halucinace? Někdo mi položil ruku na rameno. Vykulila jsem oči a leknutím jsem vyjekla. Okamžitě jsem se otočila a při pohledu do lidské tváře mi po celém těle naskočila husí kůže. Byl to starý muž. Opravdu hodně starý. Prořídlé šedé a dlouhé vlasy mu vlály kolem obličeje a plnovous, který byl nejméně dva roky nezastřižen, mu sahal nyní někam do pasu. Odstoupila jsem od staříka o krok dozadu „Promiňte, ale kdo jste?“ zeptala jsem se ho bez meškání. „Nikdo, koho bys mohla nebo měla znát, milá slečno. Na jménu nezáleží.“ Odmlčel se a zasněně se podíval na oblohu.
„Ano, ano…Mars je dnes večer jasný, velmi jasný. Měl jsem to tušit.“ Nadechla jsem se, abych se zeptala, ale stařík mi rovnou odpověděl svým zvláštním způsobem: „Ne všechny věci jsou takové, jaké se zdají být“ „Kéž bych…“ vydechla jsem „Jdi svou cestou, i když jsou na ní překážky.“ Stařík mě znovu předstihl, než jsem stihla cokoliv vyslovit. „Oddanost, přátelství a rovnováha. To z tebe, Terezo, sálá. On ti porozumí. Podívala jsem se do starcovy tváře. On ukázal na nebe a tak jsem vzhlédla vzhůru, a opět jsem se zahleděla na tu jasnou hvězdu. Jak to asi myslel? Je to snad nějaký Mág? Ale hloupost, Mág v naší době?
Hodiny na radnici, vzdálené několik set metrů, začali tlumeně obíjet desátou hodinu večerní. Přestala jsem zírat na hvězdy a ani jsem se nedivila, když stařec nestál přede mnou. Vzala jsem ze země svůj batoh, který jsem tam předtím položila, když jsem „šmírovala“ Simonu se Šárkou a odešla jsem domů. Celou cestu jsem si připravovala řeč na příští den, abych věděla jak reagovat až se na mě Michal podívá, jestli se vůbec podívá. Bylo mi to všechno najednou hrozně líto. Mohla jsem mít bezvadného kamaráda alespoň na pár týdnů, než by zase odjel a místo toho jsem ho zklamala. Proč mám takový pocit, že se mi smůla lepí na paty? Možná, že měly holky pravdu, jsem prokletá.
Druhý den ve škole bylo hrozně. Všichni na mě zákeřně zahlíželi. Všichni, i Michal. Odpoledne po odporném školním UHU jsem viděla hlouček holek, jak okolo Michala všechny stojí a nadávají, kdo to mohl být. Přišla jsem blíž, abych věděla co se děje. To byla ale osudová chyba. Simona, ta s tou růžovou žvýkačkou pořád v puse, na mě ukázala prstem se slovy: „Vsadím se, že ti jí šlohla ONA! Holky prohledat!“ Zařvala na ostatní děvčata a ty jak vosy na pivo se na mě vrhli a povalily mě na zem. Čtyři z nich mi začaly prohledávat kapsy na oblečení, zbytek mi prohledával školní batoh. Sice jsem se zmítala, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Takovýhle jejich legrácky byly celkem obvyklá záležitost. V tom jedna z nich vytáhla něco tvaru menšího obdélníku. Byla to peněženka. Ale ne moje. Jenže jak se do mé tašky mohla dostat peněženka? A ještě ke všemu cizí?
„Mám jí, mám jí!!!“ Zakřičela Šárka, která zrovna držela tu peněženku v ruce. „Mohla jsme si myslet, že si jí ukradla ty!“ Prohlásila naparovačně Simona a chytla Michala kolem pasu pravou rukou. Šárka přinesla Michalovi peněženku a ten se na mě jen zahleděl neschopen slova. „Michale, já to nebyla, to ti přísahám!“ Pípla jsem. „Tak ty přísaháš? Nejspíš ani nevíš co to je, když dokážeš krást, kde se jenom dá!“ Zavrčela na mě Simona. Věděla jsem, že to na mne ušily ty dvě. Kdo jiný. „Myslel jsem si, že jsi lepší člověk, Terezo, ale vidím, že jsem se hluboce mýlil. A to jsem ti vyzradil svoje největší tajemství a svěřil ti svou důvěru. Velmi jsi mě zklamala.“ Michal na mě upřel svoje kaštanově hnědé oči plné hněvu. „Ty tomu nerozumíš, dokážu ti to vysvětlit. Jen mě musíš vyslechnout,“ prohlásila jsem naprosto klidným hlasem, protože teď už jsem víc ztratit nemohla. Bylo mi už vše jedno. „Nerozumím? Rozumím tomu mnohem víc, než si myslíš. Simona mi vše řekla a nyní jsi mi to i potvrdila. Nejsi nic jiného než malá zlodějka!“ Zuřil Michal. „Ne všechny věci jsou takové, jaké se nám zdají být…“ Řekla jsem, ale rozhodně jsem to nezamýšlela. Prostě to mi to vyklouzlo z úst tak nějak samo. Ta slova mi byla příliš povědomá. Někde jsem je přeci už slyšela. „Komu věříš víc Michale? Mě, nebo Simoně?“ Dívala jsem se mu upřímně do očí, i když to bylo ve chvíli, kdy se mi leskly slzami, velmi těžké. Michalova tvář jakoby najednou dostala normální barvu. Jeho výraz úplně změkl a ruku, kterou měla Simona kolem jeho pasu, najednou odstrčil, vytrhl Šárce peněženku z ruky a rozeběhl se pryč od nás. Věděla jsem, že běžet za ním by byla hloupost. Nejspíš chce být sám.