Osudové sny VI.

6. Kapitola
Tiskla jsem k sobě růži, která mi spolu s umuchlaným papírem zůstala jako jediná vzpomínka na Michala, na jeho kaštanově hnědé oči a snědou pleť, na jeho krásný úsměv, který pro mne tolik znamenal a to všechno je teď pryč. Dočista pryč. Znovu mě přemohla vlna slz, které se mi hrnuli z očí. Dívala jsem se zastřeným pohledem okolo sebe a vzpomínala na ty dny tady. Skoro živě jsem před sebou viděla vysokou centrifugu a houpačky pořád plné dětského smíchu, řetízkový kolotoč, u kterého sedíval Michal a obsluhoval ho. Maringotku, u které mě tenkrát potkal ten stařík, díky jehož slovům jsem dokázala obrátit šatný konec v dobrý. Vítr foukal o něco silněji, než když jsem přišla, cuchal mi vlasy a ohýbal stébla vysoké trávy a sluníčko se schovalo za mraky. Jakoby příroda kolem mě měla stejnou náladu jako já. K tomu ke všemu ještě začalo krápat. Studené kapky mi smáčeli obličej, že se moje slzy slily s deštěm a tričko bylo v cuku letu mokré na kůži. Začala jsem se klepat zimou, protože přišel silnější poryv větru. Něco ve vzduchu zašustilo a já zjistila, že umuchlaný papír, jež jsem ještě před chvilkou svírala v ruce, poletuje vzduchem, kde ho dešťové kapky nemilosrdně ničí. Rozeběhla jsem se, abych ten nejvzácnější kus papíru zachránila.
Až teď jsem si všimla, že na zažloutlém listu, který je zmáčený, potrhaný a umuchlaný je tužkou písmo nějak ve spěchu a kostrbatě napsané. Stejně bych ho poznala vždycky. Michalův rukopis. „Nesmí se zničit“ vydechla jsem a spěchala se schovat pod nejbližší strom, kde to vypadalo celkem suše. Sedla jsem si a opřela se o kmen. Na kolenou jsem roztřesenýma rukama narovnala dopis od Michala a pomalu ho začala číst.

Milá Terezko, museli jsme odjet předčasně na jiné místo, protože nám nabídli víc peněz. Nechtěl jsem jet, ale nedalo se nic dělat, protože já o našich cestách nerozhoduji. Počkej na mě, přijedeme znovu, slibuji. Buď na sebe opatrná.
Nikdy na tebe nezapomenu, s láskou Michal.

Dopis jsem si přečetla ještě několikrát, abych měla jistotu, že jsem všechno pochopila správně. Takže Michal přijede znovu? Usmála jsem se.

Roky plynuly a kolotočáři do našeho města nezavítaly. Osudové sny se mi v noci už nezdávali a já věděla, že za to vděčím Michalovi. Už žádné noční můry ani žádné vidiny do budoucna.
Michala jsem už nikdy neviděla, i když slíbil, že přijede znovu. Nikdy jsem na něj ale nezapomněla. Naučil mě mnohé, co by jiný nesvedl, naučil mě věřit, odpouštět a lidi milovat, i když vám provedou věci, které zabolí, neboť všechna bolest jednou ustane a zbudou jen krásné vzpomínky …