Deidre - zlomené srdce (1. část)

Muž č.1 - Jamie

Odvrátila jsem zrak a dlaní si setřela zbytek mascary, která mi stékala po tváři a zanechávala dost znatelnou stopu.
„ Eli, pospěš si nebo to nestihneme…“
Mamčin zvonivý hlásek se nesl z kuchyně až do mého pokojíku v druhém patře. No jo, má být proč nervózní, vždyť na mě čeká „muž mého života“, jak se sama před pár hodinami vyjádřila o Richardovi.
„ Ještě chvilku“, křikla jsem pootevřenými dveřmi zpátky.
Zahleděla jsem se opět do kulatého zrcadla a neznatelně zavrtěla hlavou. S povzdechem jsem se po pár minutách znovu odvážila vzít do ruky řasenku a pokračovat v započaté práci. Jindy by mi líčení trvalo přinejhorším pět minut, ale dneska ne. Dnešek byl přece tak výjimečný…
„ Tak Eliško, co je s tebou?“
„ Už jdu, mami…“
Krátce jsem mrkla na svůj odraz, naposledy prohrábla prsty rozpuštěné vlasy a uhladila jednoduché sukně.
Uvědomila jsem si, že mi bílá pořád sluší. V mé představě mě utvrdila i mamka, která nadšením vyloudila zvuk podobný pištění krysy pižmové.
„ Holčičko…“
Dojetím nemohla ani promluvit. Nebo to tak alespoň vypadalo.
„ Jsi překrásná.“
Poprvé za dlouhou dobu se na mé tváři objevilo něco, co se dalo přirovnat k úsměvu. Aby ne – každá nevěsta by měla být ve svatební den šťastná, ale… Já prostě nemohla.
„ Jdeme?“, ozvala se maminka a spiklenecky na mě mrkla. Nečekala na odpověď a sama otevřela domovní dveře z dubového dřeva.
Oslepila mě zář srpnového slunce, které v této roční době ještě znatelně pálilo. Než jsem si stačila zaclonit zrak, stál přede mnou Richard. Jeho stín mě celou objal a znemožnil tak další průnik paprskům, které mě ještě před chvílí štípaly na odhalených ramenech.
Natáhl ke mně ruku se sotva znatelným úsměvem a já do ní poslušně položila tu svou.
Teď už jsem nemohla couvnout. Teď už ne…

*

„ No teda…“
Můj spontánní obdiv probudil k životu i Lindu, která až do teď, trochu nabručeně, dohadovala na recepci naše ubytování. Měli prý v papírech nějaké nesrovnalosti…
Linda zaplatila poslíčkovi, který nám pomohl s kufry až do osmého patra a pomalu se došourala za mnou na pokojovou terasu. Nejspíš chtěla taky zahlédnout to, co mě vytrhlo z mé melancholie. Nechápavě však zavrtěla hlavou a raději se vzdálila.
Neznatelně jsem škubla rameny. No jistě – ona nemůže pochopit to, co mě tak šíleně nadchlo. Linda je pesimistka, stojí oběma nohama na zemi, možná je to tím, že už není nejmladší… Ale to bych jí zase křivdila. Je jí stěží dvaatřicet, pořád krásná, ale práce v ní nejspíš ubíjí romantickou dušičku.
Zavřela jsem oči a zhluboka nabrala do plic chladný edinboroughský vzduch. Slastně se protáhla a lehce zamrkala – je krásné snít, ale nemůžu si přece tu nádheru nechat ujít.
Rozhlédla jsem se. Nad střechami se v ranním oparu klidně houpalo vycházející slunce, svými paprsky hladilo okolní budovy a probouzelo je tím k životu…
Byly jsme ubytovány v centru, takže jsem nepředpokládala, že uvidím z města něco víc než několik komínů. Výhled stál však za to…
„ Elo, pojď prosím tě dovnitř, ještě se nastydneš!“
Rozhodla jsem se neprotivit Lindu naléhavému hlasu jako obvykle. Má za mě přece zodpovědnost…
V duchu jsem se usmála. Asi začínám dospívat…
Mlčky jsem zavřela balkónové dveře a pustila se do vybalování.
„ Až si dovybalíš, jde se zkoušet“, prohodila mimochodem Linda a opět se sklonila ke svému kufru.
„ Cože? Neee…“
Vím, že pozítří začíná halové mistrovství Evropy v gymnastice a že musím ještě něco dopilovat, ale předpokládala jsem, že se nejdřív pořádně najím a prospím. Po nočním letu Praha – Edinborough mi stále ještě nebylo dobře.
„ Zkoušet“, přehláskovala mi Linda a upřela na mě své pomněnkové oči. Jejich nebezpečný lesk mě utvrdil v tom, abych raději nic nenamítala.
„ Dobře“, špitla jsem tedy odevzdaně a věnovala se započaté práci.
„ Elo!“
Stále ze mě nespouštěla svůj zrak.
„ Elo, víš přece, že pro tebe chci jen to nejlepší. Tak proč jdeš pořád hlavou proti zdi…“
Dál jsem ji nevnímala. Zase ty samé výčitky, nic nového. Kde jsou ty časy, kdy jsme s Lindou byly jako sestry, se vším se navzájem svěřovaly… Dřív jsem si brala její rady víc k srdci, ale teď už mě to nebralo. Bouřila jsem se… Ještě dvě minuty a pak si zoufale padneme do náručí se slovy odpuštění…
„ Elo, ty mě neposloucháš!“
Výčitka v Lindině hlase mě opět vytrhla ze zamyšlení.
„ Co jsi říkala…?“
Je pravda, že jsem neměla ani potuchy, na co se teď Linda ptala, ale tahle otázka většinou zabírala. Většinou…
„ Vždyť říkám, že mě neposloucháš… Kam jdeš?“
„ Do jídelny“, odsekla jsem nakvašeně. Neměla jsem nejmenší chuť poslouchat ty její řečičky.
„Mám hlad, víš…?“

Byla jsem tak vyhladovělá, že bych byla schopná louskat i šváby. Naštěstí se mě hned u vchodu do jídelny ujal ochotný mladý číšník. Docela pohledný…
Hormony se mnou vážně cvičí, Linda má pravdu. Ale nejsem už přeci žádné malé dítě!
Trošku neochotně jsem přijala místo u poloobsazeného stolu. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a k tomu klid. Mí spolusedící se k mému úžasu zakrátko vytratili - byla jsem jim za to vděčná.
Mlčky jsem usrkávala zelený čaj a těkavě se rozhlížela kolem. Kde je, ksakru, ta moje snídaně???
Místnost byla zpoloviny obsazená, převážně staršími manželskými páry.
Skvělý, takže nemám moc velkou šanci potkat tu nějakou spřízněnou duši, pomyslela jsem si a znuděně pohlédla na číšníka, který se ke mně hrnul s objednanou mísou ovocného salátu. Cestou si mě zvědavě prohlížel.
Další blbeček, který se nechal zmást mou vizáží. No jo, jak málo stačí ke štěstí…
Před odjezdem jsem se nechala od mamči přesvědčit, abych se konečně začala chovat jako mladá dáma. Prý mám na to věk… Několik hodin u kadeřnice, která mé husté vlasy sestříhala a přidala několik světlých melírů a návštěva kosmetického salonu ze mě udělala úplně jiného člověka. Alespoň vzhledově…
Po vzoru á la Marylin Monroe jsem se zazubila na pikolíka. Úsměv jako vystřižený ze žurnálu… Teď by ze mě měla Linda radost, hehe.
Mladík zrudl až po kořínky vlasů a raději přede mě postavil vrchovatou mísu.
„ Díky“, šeptla jsem sotva slyšitelně a vrhla na něj “lasery“ svých zelenomodrých očí.
Zrudl podruhé.
No ne, netušila jsem, že můj pohled dokáže takové zázraky. Vždyť já ho doslova sváděla…
Lehce pokynul hlavou a nejistým krokem zamířil k východu.
Nebyl zase tak špatný - postava docela ucházející a hlavně – vypadá to, že je to jeden z mála vrstevníků, které tady vůbec můžu potkat, takže…
„ Eliško, tady jsi.“
Linda.
Nejspíš jsem se ušklíbla víc, než jsem měla v úmyslu, protože pokračovala.
„ Tělocvična je teď volná, dohodla jsem to s ředitelem hotelu, tak pohni… A laskavě si odpusť ty opičky. Díky.“
Ta mě ale setřela.
Osušila jsem si pusu ubrouskem a pomalu se zvedla. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak můj číšník znervózněl a někde uvnitř mě cosi zahřálo…
V příštích minutách jsem ale neměla čas rozebírat, co to tak mohlo být.
Zhluboka jsem se nadechla a připravila se ke zdvihu. Rám kladiny pod mým dotekem jen tiše zaskřípal.