Deidre - zlomené srdce (2. část)

Čtyři hodiny tréninku mě dokonale vyřídily. Když jsem se konečně probrala, bylo něco po sedmé večer.
„ Dobrý večer“, pozdravila mě Linda s úsměvem. Její tvář nenesla jedinou známku únavy.
„ Jak jsi se vyspala?“
Hlasitě jsem zívla a pokusila se protáhnout.
„ Jdeš na večeři?“
„ Kdepak, právě jsem se vrátila“, hlesla Linda a dál se věnovala svému zkrášlování. Něco mi tu nesedělo.
„ Tak kam jdeš?“, zamumlala jsem a hlavou kývla směrem k rozdělaným šminkám.
Linda neznatelně zrudla.
„ Já…já jdu na večeři s… s dalšími ... Když jsi spala tak mi volali a…“
Nevěřila jsem jí ani za mák. Vždycky když koktala, neříkala pravdu. Rozhodla jsem se ale, že ji dál nebudu trápit.
Lehce jsem se opřela o polštář.
„ A kdy se vrátíš?“
„ No… určitě se to protáhne… Ale kolem půlnoci už budu zpátky. Objednej si něco na pokoj a po večeři spát. Zítra je budíček v šest.“
„Hm“, broukla jsem. Přece si nemyslí, že zahodím večer někde u televize? Kdy se mi naposledy stalo, že jsem měla na zájezdu volný večer? V hlavě už mi klíčil jistý plán…
„ Jasně Lindo, neboj.“
Objala jsem ji vřeleji, než kdy v posledních třech měsících a se zatajeným dechem sledovala zužující se škvíru mezi dveřmi. Když konečně cvakl zámek, vyskočila jsem až málem ke stropu. Teď to teprve roztočím… Dnešní večer je jen můj!

Nebylo to tak těžké.
Když jsem po půl hodině sešla na večeři do jídelny všechny pohledy mě utvrzovaly v tom, že jsem svoje oblečení vybrala vskutku výtečně. Černé tílko a dlouhá, splývavá sukně v krvavě rudém odstínu.
Posadila jsem se tak, aby mě ozařoval co největší proud světla.
Než jsem stačila překřížit nohy stál u mě můj „starý známý“.
„ Dobrý večer. Co to bude?“
Jeho odměřený tón hlasu mě na okamžik zmátl, ale hned jsem se vzpamatovala. Zavrtala jsem se mu svým pohledem kam to jen šlo a lehce zamrkala.
„ Co mi doporučíte?“
Stačila jediná věta a tál jako nanuk v létě.
„ Co… co, prosím?“
„ Tak dobře. Přineste mi zeleninový salát a sklenku pomerančového džusu…“, prskla jsem koutkem úst.
Nestojí za to, je naprosto tupej!
Odcupital, během chvilky se vracel s mou porcí.
Jídelna se pomalu vylidňovala až jsem zůstala úplně sama.
Schválně jsem nepospíchala. Po menším uvážení jsem se mu rozhodla dát ještě jednu šanci.
Když se chystal odnést mísu, neznatelně se mu chvěla ruka. Teď nebo nikdy…!
Než jsem si uvědomila co vlastně dělám, uchopila jsem ho za zápěstí. Lekl se a cukl.
Talíř jsem stačila zachytit, ale zbytek večeře skončil v mém klíně.
Instinktivně mi začal očisťovat sukni. Ztuhla jsem. Konečně si uvědomil, co vlastně dělá. A já se rozesmála…
Smáli jsme se a smáli, byl to ulevující smích. Padly první rozpaky.
„ Já jsem Eliška“, zamumlala jsem a podala mu ruku.
„ Oz“, kývl na mě a pomalu mě zvedal ze země.
„ Teda promiň, ale dost jsi mě vyvedla z míry. Taková hezká holka…“, mávl široce rukou.
Řečičky…
„ Myslíš, že ta skvrna pustí?“
Stočil řeč jinam, než jsem chtěla.
„ Jasně, nedělej si starosti. Ale… Měla bych dostat odměnu…“
„ Za co?“, šeptl zmateně.
„ Za to, že ti tu skvrnu odpustím. Je pravda, že se určitě vypere, ale co šok, který jsem utrpěla?“
Snad ho to trkne. Víc okatá být ani nemůžu.
Zdálo se, že pochopil.
„ Směnu končím v devět… Co takhle menší okružní prohlídka městem, krásná dámo?“
Hurá!!!
„ Ve čtvrt na deset v hale“, mrkla jsem ještě a pustila jeho ruku, kterou jsem celou tu dobu nevědomky tiskla.

„ Wau“, hlesl Oz a změřil si mě hladovým pohledem od hlavy až k patě.
Neznatelně jsem povytáhla koutky úst v naučeném úsměvu. Trefa!
Předpokládala jsem, že se nebudeme jen tak procházet a obdivovat památky velkoměsta. Toužila jsem poznat víc. Proto jsem zvolila nejodvážnější kombinaci. Černé kalhoty z lakované kůže se stříbrným lemováním, bílé bolerko s tištěnými květinovými vzory, boty na vysokém podpatku a dokonalý účes doplňující iluzi dívky – vampa.
„ Já jen mrkám.“
Znělo to tak upřímně, ale moc mě to neuspokojilo. Vážně, chci být obdivovaná, líbit se… Jenže každý mě hodnotí jenom podle vzhledu. Ale co…
„ Jedeme?“
Kývla jsem směrem k Harleyi, který svítil novotou.
Oz se rozzářil a hned začal líčit, že vlastní motorku necelý týden – tak dlouho má taky řidičák.
„ Neboj se“, prohodil ke mně, když jsem si připínala řemínek ochranné přilby. Nahodil stroj a pustil blinkr.
„ Tak kam to bude?“
„ Někam, kde je živo. Dneska se chci bavit“, vyhrkla jsem a přitiskla se víc k němu.
„ Hm… Takže Laguna.“
Nevěděla jsem přesně, co tím myslí – nejspíš nějaký klub…
Noční vítr šlehal do tváří, cítila jsem jak mi chlad zalézá pod nehty. Přitáhla jsem se
k Ozovi ještě blíž.
Hlavní třída, lemovaná nazlátlým světlem pouličních lamp, se táhla nejméně pět kilometrů, než jsme konečně odbočili.
Cestou jsem přemýšlela Ozovi. Podle toho, co mi řekl mu mohlo být tak osmnáct, nejspíš ještě studoval. Celkem pohledný, dobře stavěný – nebyl k zahození. No, ale brala jsem ho spíš proto, že mě vytáhl ven.
„ Jsme tady“, prohlásil a zarazil Harleye pár kroků od vchodu.
Na stěně svítil nápis Laguna a podle laserových efektů, pronikajících přes zacloněná okna a hlasité zvuky jsem pochopila, že jsme dorazili na dost cool diskotéku.
„ Co dostanu?“, zašklebil se na mě Oz a natahoval se směrem ke mně.
„ První taneček“, vyrazila jsem ze sebe vesele a táhla ho za ruku dovnitř.
Zatvářil se trochu zklamaně, ale na víc neměl čas.
To víš, hochu, budu se tak oblizovat s prvním klukem, který mě vezme na disko. Uhod…
Než jsem se zorientovala, obklopila nás hudba v divokém letním rytmu. Hned jsem vylezla na parket, Oz v závěsu. Když jsme se svíjeli při třetí písničce, přestalo mě to bavit.
Chlapeček si myslí, že mu snad věnuji celý večer, to tak.
„ Kam jdeš?“
„ Na toaletu“, odsekla jsem a pádila pryč z jeho dohledu. Ze začátku mě docela bral, ale teď se doslova vtíral.
Když jsem si opláchla obličej studenou vodou, cítila jsem se o něco líp.
Zahlédla jsem Oze přešlapovat u malého pultíku a tak jsem radši zamířila k baru na opačné straně.
„ Jeden tonic… A džin, dvojitý.“
Než mi barmanka namixovala požadovaný nápoj, přemýšlela jsem, jak se Oze alespoň na chvíli zbavit.
„ Můžu tě pozvat?“
Poděšeně jsem sebou škubla.
Mladík postávající vedle mě se usmál a otočil se na barmanku.
„ Dám si to samé, co slečna… A připište mi obojí na účet, prosím.“
Jeho sametové oči pozorně klouzaly po mém obličeji. Čokoládové…
Přišoupl ke mně skleničku a posadil se na stoličku, nespouštíc ze mě svůj pohled.
„ Já jsem Jamie a ty?“
„ Eliška“, broukla jsem. Jde na to rychle, to se musí nechat.
„ Eli-š-ka??? To ale není zrovna typicky britské jméno. Ty nejsi odtud?“
„ Ne… z Prahy .“
Srdečně se rozesmál.
„ Já myslel zemi, ne město.“
Dostal mě. Jsem ale blbá…
„ No, vypadáš na to, že potřebuješ zachránit…“
„ Ani ne“, odvětila jsem poněkud odměřeně.
„ Aha, tak promiň… Tamhle jde zrovna tvůj přítel.“
Ohlédla jsem se a spatřila Oze, který mířil k nám.
„ Menší pomoc bych neodmítla…“
A než jsem se nadála, mladík mě držel v náruči a vášnivě líbal. Když jsme se od sebe odtrhli, Oze jsem nikde neviděla.
„ Odešel – nejspíš se urazil.“
Trhla jsem rameny.
Polibek mi však nešel z mysli. Nejspíš to pochopil.
„ Záchrana… Tohle na žárlivý kluky vždycky platí.“
Neznělo to moc věrohodně. Ale Oze jsem se zbavila…
„ Kolik je?“, vyhrkla jsem náhle jen co jsem se trošku vzpamatovala a skočila po Jamieho zápěstí.
„ Tři čtvrtě na jedenáct, proč?“
„ Sakra, jak se teď dostanu zpátky do hotelu?“
„ Svezu tě“, nabídl se Jamie, ale nejspíš zachytil můj podezíravý pohled. „ Teda – jestli chceš. Jasně, že ve vší počestnosti.“
Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo. Linda se za chvilku vrátí…
„ Tak jo“, souhlasila jsem a za okamžik už nastupovala do naleštěného Saabu.
Sedačka se pod mým náporem neznatelně prohnula. Pravá kůže, hm…
Cesta uběhla rychle, Jamie řezal zatáčky nejmíň stovkou.
Zastavil pár metrů od hotelu.
„ Díky“, šeptla jsem a chystala se vystoupit.
Než jsem si uvědomila, co se vůbec děje, už mě opět líbal. A já neucukla…
Neznámé šimrání kolem žaludku bylo nesnesitelné. Byla jsem vzrušená!
Další dvě minuty jsem se vzpamatovávala.
„ Nemáš za co“, odpověděl na můj původní pozdrav. „ Bye.“
Stála jsem na chodníku a pozorovala odjíždějící auto. On mě políbil… Dovolila jsem mu víc než komukoliv předtím… Je to možný??? Sakra, sakra, sakra!!! Moje puberťácká dušička zaplakala…
Cestou do svého pokoje jsem o všem znovu přemýšlela. Kruci – asi jsem se zamilovala…
„ Elo!“
Lindin hlas mě vrátil do reality. A jéje, budou problémy…
Věžní hodiny odbily půlnoc.