Deidre - zlomené srdce (4. část)

Lehce jsem se zavlnila. Bílý nadýchaný obláček šatů mě na okamžik celou zahalil a potom opět opadl. Sukně zaujaly své původní místo.
Linda nadzvedla mé světlé kadeře a jediným pohybem mezi ně vpletla bílou stuhu.
Seděla jsem na malé taburetce v šatně a snad po tisící vyslechla soubor Lindiných výčitek. S nezájmem jsem si obula bílou lodičku.
„ Deset minut“, lamentovala. „ Ty nemáš žádnou zodpovědnost Elo. Řekneš deset minut a pak se někde couráš další půl hodinu. Hrůza! Recepce začíná za pět minut a ty ještě nejsi oblečená. Co jsi dělala, prosím tě?“
Je pravda, že jsem se trošičku zpozdila, ale neměla jsem nejmenší chuť Lindě vysvětlovat, že jsem zbývající čas strávila na místních toaletách, kde jsem se pokoušela vzpamatovat ze svého bolu. Když jsem konečně dorazila do auly, Jamie už tam nebyl (co jsem taky čekala?). Ta vlna zklamání, která se ve mně rozprostřela, zaplavila smutkem celé mé já.
„ Mluvila jsem s tátou, potkali jsem ho na chodbě“, zalhala jsem a ani jsem se nezačervenala. Proč taky? Potřebovala jsem se prostě nějak zbavit Lindina zájmu.
„ Ach jo, tvůj otec nemá žádný rozum. Takhle tě zdržet…Tak můžeme už jít?“
Její nedočkavost mě vysloveně vytáčela.
„ Jo“, zamumlala jsem a dozula si druhou “botičku“. Podle pohádky by se tu teď měl zjevit můj vysněný princ a střevíček mi obout sám. Políbit mě a potom… Jenomže nejsme v pohádce. Bohužel.
Téměř jsem nevnímala cestu do čtyřhvězdičkového hotelu Elegant. Když nás taxík vyklopil před obrovskou budovou byla většina novinářů pryč, takže jsme se s Lindou celkem snadno dostaly do salónku v jedenáctém patře, kde se ona slavná děkovačka konala. No, salónku. Pokoj měl rozměry podobné venkovnímu parkovišti, tak padesát metrů čtverečných. Minimálně. Čekala jsem skromnější recepci a tak jsem poněkud překvapeně zůstala stát u výtahu s otevřenou pusou a rozhlížela jsem se kolem sebe. Všude samá zrcadla, štukovaný strop a rudý koberec jako v Hollywoodu – odlesky stříbrných mís a křišťálových lustrů. Kam jsem se to, proboha, dostala?
„ Pojď“, šeptla mi Linda do ucha a nenásilně mě uchopila za loket. Pak mě táhla dlouhou řadou mezi stoly a křečovitě se usmívala na všechny strany.
„ Elo, netvař se tak kysele. Trochu života by neškodilo“, mumlala tiše.
Hmmm, tak trochu života, jo?
„ Pane Dillone“, zašvitořila Linda náhle a vlekla mě za sebou doslova jako kus hadru.
„ Á, slečna Vondráček.“
Muž, který si mě a mou společnici měřil zkoumavým pohledem se mile usmál. Docela sympaťák, něco jako Sean Connery.
„ Jsem rád, že jste přišly. Už jsem se začínal bát, že se vám něco stalo.“
„ Ale kdepak“, hlesla Linda a převedla řeč jinam.
Náhle mě cosi trklo. Já toho staříka už někde viděla! Jenže kde?
„ Tohle je nejspíš slečna Vávrová“, přerušil pan Dillon Lindu uprostřed věty a podal mi ruku. Vděčně jsem jeho dlaň stiskla.
„ Eliška“, podotkla jsem mimochodem. Nemám ráda, když mě lidé oslovují příjmením.
„ Zvláštní jméno“, poznamenal.
Všimla jsem si, že se pan Dillon dál věnuje Lindě a tak jsem raději zamířila k baru.
„ Jeden tonic, prosím“, požádala jsem zdvořile obsluhujícího mladíka.
„ A džin – dvojitý“, ozvalo se za mými zády.
Nevěřícně jsem se otočila po hlase, který bych stoprocentně rozeznala i mezi tisíci. Můj pohled se setkal s pomrkáváním čokoládových jiskřiček.
„ Můžu tě pozvat?“
Jamie se usmál a přisedl si.
„ Viděl jsem tě dneska odpoledne, byla jsi úžasná. Na tý kladině ti to hrozně slušelo.“
Polkla jsem nasucho.
„ Jenom na kladině?“
„ Kdepak, teď ti to sekne mnohem víc“, prohodil a přejel mě svýma očima od hlavy až k patě. Na chvíli se pohledem zastavil na mých ňadrech, která se drala ven z nebezpečně velikého výstřihu.
„ Já jsem Jamie“, pokračoval dál ve svém více méně monologu a mně připadlo, že jsem nejspíš v ráji. Všechno se opakovalo. Byla jsem na vrcholku blaha. Až do chvíle, kdy:
„ A ty?“
„ Co já?“, vykoktala jsem nechápavě.
„ Jak se jmenuješ?“
Prásk! On už ani neví, jak se jmenuju….
„ Ty si nepamatuješ…?“, vyhrkla jsem zklamaně a neměla jsem na mysli jen své jméno.
Vypadal, že jsem ho dost zaskočila.
„ Eliška“, frkla jsem a zvedla se k odchodu. Tohle bylo příliš silný kafe. I na mě.
„ Počkej… Ta holka v Laguně…?“
S nadějí jsem se k němu otočila. Nejspíš si toho všiml.
„ Byla jsi tam tehdy s přítelem. A já tě pak vezl domů, ne?“
Vzpomněl si!
„ Ale teď vypadáš jinak…“
Jeho hlas nabyl opět své sebejistoty.
Vypadám jinak… Budiž, to ho omlouvá.
„ Začneme radši znovu, ne?“, nabídl řešení a já okamžitě přikývla.

„ Povím ti, Jamie“, škytla jsem idolovo jméno a opřela se o jeho rameno, „ To je to nejlepší šampaňský, co jsem kdy pilááá, lalala.“
Vytáhla jsem svůj hlásek do závratného sopránu a vesele se zahihňala.
„ To jsem rád. Teda – až na to, že je to červené víno“, zasmál se pobaveně.
„ Neee – vážně? Tak jsem se asi trošku…sekla, škyt? Jé, promiň, to asi není moc společenský chování, co?“
„ To není.“
Jamie mě zamyšleně pozoroval a potutelně se usmíval. Podezřívala jsem ho, že určitě nepil tak poctivě jako já.
Párty se pomalu rozjížděla. Většina pánů už odhodila svá saka a kravaty a plně se oddávala zábavě.
„ Nepůjdeme?“, zamumlal mi nečekaně Jamie do pravého ouška.
„ Jasně, hurá na parkééét“, pískla jsem a táhla svého společníka na malé vyvýšené pódium. V tu chvíli mě nenapadlo, že by tím mohl myslet i něco jiného.
Zrzavá zpěvačka, která docela zdařile zazpívala naživo několik hitovek, dokončila další známý šlágr zpěvačky Rihanny. Rytmus se pomalu zklidňoval. Tmavovlasý kytarista začal vybrnkávat pomalý ploužáček. Už při prvních tónech jsem poznala největší doják světa.
Přitulila jsem se ke Jamiemu a dovolila mu, aby mi něžnými polibky poséval úžlabinku za uchem.
„ Every night in my dreams, I see you, I feel you…“
Matně jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem s Romanem v letním kině shlédla slaďák Titanic. Drželi jsme se tehdy za ruce a já byla tak šťastná.
Roman. Copak asi dělá? Nejspíš nedočkavě listuje kalendářem a čeká na můj návrat. Můj malý hlupáček.
Bodlo mě u srdce.
Nepodvádím tím náhodou Romana? Tolik mě miluje…
Zavrtěla jsem hlavou. Roman je prosťáček vzdálený odtud několik set kilometrů. Musím žít přítomností. Teď už je jenom Jamie a Ela. Nikdo třetí nemá přístup!
„… My heart will go on…“
Zrzka zmlkla a hledala v listech text k další písničce.
„ Jamie? Musím si odskočit.“
„ Počkám“, kývl jenom.
Zabouchla jsem dveře toalety a upřeně sledovala svůj odraz v zrcadle nad porcelánovým umyvadlem. Vida – i kohoutky mají pozlacené.
Sklonila jsem se a opláchla si obličej ledovou vodou. Až mi zacvakaly zuby.
Když jsem se opět zadívala na sebe samu, cítila jsem se líp. Nevolnost, kterou jsem pocítila na parketu, ustoupila a do tváří se mi vrátila barva.
Už vím, odkud znám toho šedovlasého staříka. To on přece hovořil se Jamiem předtím, než jsem se vyšvihla na kladinu.
Nadechla jsem se a vzala za kliku.
Jamie čekal venku.
„ V pořádku?“
„ Hm…“
„ Nepůjdeme?“, zopakoval Jamie to, co už jednou vyslovil.
Teď mi teprve došlo, co tím myslel. On nechtěl tančit – třpyt v jeho očích to jasně prozrazoval.
Mohla jsem zdvořile odmítnout, ale já nechtěla.
„ Půjdeme“, přikývla jsem.
Zamířili jsme k východu.
„ Ještě chviličku“, špitla jsem a vytrhla se mu. Chce to přece alibi, ne?
Konečně jsem Lindu našla. Stála ve výmluvném obětí s panem Dillonem.
„ Lindo.“
„ Eliško?“
Linda se od Dillona prudce odtáhla a zmateně si urovnávala šaty.
Až teď mi došlo, kam chodila několik posledních večerů, s kým trávila svůj volný čas. Mám prostě dlouhý vedení.
„ Lindo, odcházím s … tátou. Přijel pro mě se Pat, abych u nich přespala. Zapomněla jsem ti to říct, promiň. Můžu?“
Za tohle skončím v pekle.
„ Jistě, Elo, jen jdi“, prohlásila po menší odmlce Linda a mně se zdálo, že se jí zároveň ulevilo. Aspoň bude mít další volný večer.
„ Ale ráno v deset ať si zpátky. Odpoledne odlétáme.“
„ Neboj“, zamumlala jsem a neodpustila si jízlivou poznámku. „ A příjemnou zábavu.“
Jamie čekal v šatně, kde mezitím vyzvedl můj plátěný kabátek.
„ Jdeme?“
„ Jdeme.“

Trochu nesměle jsem následovala Jamieho do jeho hotelového pokoje. Tušila jsem, co se v nejbližších okamžicích nejspíš stane, viděla jsem už dost filmů a ne všechny byly zcela nevinné – a to nemluvím o nezkušeném oťapkávání svého přítele Romana, ale přece jenom – dostala jsem maličko strach.
Jamie za námi zamkl a právě v té chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu zpátky, pouze vpřed.
Pohladil mě něžně po tváři, ale jeho dotek mě neuklidnil, spíš naopak.
„ Kde je koupelna?“, zeptala jsem se a snažila se, aby v mém hlase nepostřehl narůstající neklid.
„ Ty dveře nalevo“, kývl Jamie do rohu místnosti.
„ Hned se vrátím.“
„ Pospěš si“, křikl za mnou ještě.
Nervózně jsem si olízla rty. Co se to se mnou děje? Moje největší touha je téměř splněna, jsem u cíle. Ale jsem připravená?
„ Elo…“
Zhluboka jsem se nadechla a počítala do deseti. Teprve potom jsem se odvážila otevřít.
Jamieho jsem zahlédla u dveří na terasu. Byl opřený o jejich rám a pozoroval noční hemžení. Košile, kterou měl celý večer na sobě, ležela přehozená na opěradle proutěného křesílka.
Potichu jsem k němu přistoupila a políbila ho na odhalená záda. Otočil se a přitiskl mě lehce k sobě.
Stáli jsme teď na terase a vzájemně si dívali do očí. Hluboce, zamilovaně…
Potom mě políbil tím svým neodolatelným způsobem, až se celé mé tělo roztřáslo touhou poznat to, co mi bylo doposud odpíráno.
Stáhl mě pomalu na pruhované lehátko a trochu netrpělivě rozvazoval šňůrky mých šatů. Noční chlad mě celou objal a já cítila jak mi drkotají zuby.
Když ze mě svlékl poslední zbytek ošacení, pustil se do mapování mého těla. Prsty krouživými pohyby obtahoval mé křivky. Zanedlouho se sklonil k mým ňadrům a jazykem opatrně přejel jejich bradavky.
Napjala jsem se po celé délce. Vzrušovalo mě to, ale zároveň jsem se modlila za vřelé teplo hotelového pokoje. Nezdálo se však, že by se Jamie chystal vyměnit balkón za příjemně vyhřátou místnost. Musela jsem se smířit s tím, že dnešní noc strávím venku pod hvězdným nebem. Za jiných okolností docela dost romantické.
Otřásla jsem se.
Jamie zvedl svou blonďatou hlavu a užasle na mě pohlédl. Následný záblesk v jeho očích mě zmátl.
„ Neboj se, bejby, zahřeju tě“, zahuhlal a pokračoval ve své započaté práci.
Nelíbilo se mi, co řekl. Znělo to jako otřepaná fráze.
Neměla jsem však čas o tom dál přemýšlet. Jamie ve mně rozpaloval oheň.
Zkušený nejspíš je, napadlo mě ironicky. Vzpomněla jsem si na peroxidní blondýnku z dnešního odpoledne. Opravdu jen kamarádka?
„ Och, Jam… Jamie“, vyrážela jsem ze sebe přerývaně. Právě se totiž dostal k nejcitlivějšímu místečku mého těla.
„ Jamie, počkej – já ještě…“
Než jsem stačila něco říct, vzal mě do náruče a položil těsně vedle lehátka na ledové dlaždičky. Studily nepříjemně do zad.
„ Chci tě, Elo“, šeptl mi do ucha a…
Hlasitě jsem vykřikla a široce roztáhla zorničky.
Jamie ustal ve své snaze a zadíval se na mě.
„ Ty jsi vážně ještě…?“
„Už ne“, vydechla jsem a statečně se usmála. Hřbetem dlaně mi setřel řinoucí se slzičky z tváře a líbnul mě na rty.
Neměl však už dostatek sebeovládání. Teď byl můj a já patřila jemu. Se vším všudy.
Vznášela jsem se a jen jakoby z dálky ke mně doléhala hudba z vedlejšího apartmá.
„Is it love?“