Strasti i radosti života - 11. kapitola

Vzbudila jsem se v deset ráno a byla jsem totálně mimo. Netušila jsem, kolik je hodin, než přišla babička s otázkou jestli jsem se aspoň vyspala do růžova, pak mi oznámila, že je deset hodin. Málem mě kleplo – já jsem zaspala.
„Jakto, že mě nikdo nevzbudil? A kdo odvedl Lucku do školky?“
„Klid Kláro, všechno je v pořádku - Lucinku odvedl Tomáš. Chtěla jsem tě vzbudit, ale pak jsem si řekla, že tě nechám spát. Asi toho teď moc nenaspíš, viď. Navíc kluci říkali, že tě taky nechtěli budit – prý ve spánku vypadáš jak andílek a usmívala ses. Asi ti nechtěli kazit sny. Jeden den, kdy nebudeš ve škole, tě nezabije. Už jsem do školy volala a omluvila tě – řekla jsem, že máš střevní chřipku a vypadá to, že nepřijdeš ani zítra.“ Sedla si za mnou, objala mě a dala mi pusu na čelo.
„Díky babi,“ jinak jsem svou vděčnost dát najevo nemohla. Pochopila to.
„Jdu vám udělat oběd, ty jdi klidně ven nebo tu zůstaň, jak chceš. Objedvat ale budete všichni tady. Monika si musí odpočinout. Moc pracuje a na sebe nemá skoro čas.“ Babička je ta nejúžasnější bytost na světě. Vždycky ví, co právě potřebujeme – ať je to cokoliv. Mám ji hrozně ráda.
Vstala jsem, umyla jsem se a šla jsem domů pro věci, ve kterých budu chodit a taky vezmu něco Lucce. Jen co jsem otevřela dveře našeho bytu, ucítila jsem nechutnej puch a z obýváku se nesl hlasitej smích. Doufala jsem, že to není táta, a že si nepřivedl kamarády, s kterýma pije. Doufala jsem zbytečně. Ten halas, co jsem slyšela, mě utvrdil v domněnce, že táta zase začíná pít. Snažila jsem se být co nejtišší, abych neupoutala jejich pozornost a snažila jsem se vzít oblečení co nejrychleji. Bohužel jsem to nestihla. Táta si mě všiml, když šel na záchod.
„Ááá, moje holčička dorazila,“ táhl z něj alkohol a začínal se pořádně motat, „proč jsi se nepřišla přivítat s tátou? Proč někdo nepřišel dřív? Máme hlad. A co to máš v ruce?“ všiml si igelitky v mojí ruce.
„Ahoj,“ pozdravila jsem bez špetky nadšení, „přišla jsem si jenom pro věci a jdu spát pryč. Jestli máš hlad v ledničce je jídlo, tak si něco uvař. Čau.“ Chtěla jsem odejít, ale zarazil mě.
„Co si o sobě myslíš? Jak si to představuješ být na mě drzá? Kde je vůbec tvoje matka?“ byl rozčilený, chtěla jsem ho uklidnit, protože jsem nechtěla, aby to dopadlo jako minule, když se naštval.
„Mamka je v práci a já na tebe nejsem drzá. Mamka ví, že nespím doma – dovolila mi to. Už musím, měj se.“ Vypadla jsem rychlostí blesku, než se stačil vzpamatovat.
U babičky jsem si oddychla. Oblečení jsem dala do skříně.
„Já jdu ven s Peggy, babi.“ oznámila jsem babičce, že jdu ven. Potřebovala jsem si trochu popřemýšlet na čerstvým vzduchu, a když se mi nebude chtít přemýšlet, tak si hlavu aspoň pročistím a nebudu myslet na nic jinýho než na Peggy.
„Tak běž a vrať se v pořádku. Oběd bude za hodinu a půl.“ Křikla na mě z kuchyně.
„Neboj babi, já to zvládnu.“ Vzala jsem vodítko a uvázala na něj Peggy. Byla nadšená. Vždycky je nadšená, když jdeme ven, i když třeba po desáté za den.
Venku bylo sice trochu zima, ale jinak krásně. Listí mělo krásné barvy červené, oranžové, hnědé, sem tam zelené. Nebe bylo bez mráčku, ale sluníčko nesvítilo. Trochu foukal vítr a hrál si s barevným listím. Sfoukl ho ze stromů, nechal spadnout na zem a pak ho popoháněl dál. Peggy tím listím vždycky proběhla a pak se sebe to listí setřepávala. Je sranda ji pozorovat. V parku jsem si sedla na lavičku a Peggy jsem pustila, nechala jsem jí jen náhubek. Najednou mi zazvonil mobil a já jsem se šíleně lekla. Volala babička.
„Ahoj babi, co potřebuješ?“
„Klárko, kde jsi? Oběd už je dávno hotový a jestli rychle nepřijdeš, tak ti to kluci snědí.“ Neuvědomila jsem si kolik je hodin, proto jsem nepřišla brzo na oběd. K babičce jsme s Peggy doslova utíkaly.
Babička na mě čekala před domem a starostlivě se na mě dívala.
„Není ti něco, holčičko? Zdáš se mi smutná a ani nejdeš na oběd. Víš co? Radši mi nic neříkej a jdi si umýt ruce a najíst o Peggy se postarám.“ Vděčně jsem se na babičku podívala a objala ji.
„Díky, babi.“ Šla jsem si umýt ruce a pak rovnou do kuchyně, abych si nabrala jídlo. Už bylo na stole. Kluci tam seděli a jedli, měli dvakrát větší porce než jsem měla já a ještě to vypadalo, že jsou stále hladoví. Sedla jsem si ke stolu a začala jsem do sebe soukat jídlo. Moc mi to nešlo, neměla jsem hlad. Párkrát jsem se přistihla, že jen tak koukám do talíře a příborem otáčím těstoviny.
„Země volá Pluto, je tam někdo?“ Slyším jakoby z velké dálky. Brácha mi mává rukou před obličejem a mluví na mě, ale asi jsem ho nevnímala.
„Co je?“ vyjela jsem po něm, i když jsem nechtěla.
„Klídek, jo. Ptal jsem se, jestli to budeš ještě jíst. Nimráš se v tom už nejmíň deset minut.“
„Nebudu, nemám hlad. Klidně to sněž.“ neměla jsem náladu se s ním o jídlo přetahovat. Zvedla jsem se od stolu a šla do pokoje. Lehla jsem si na letiště koukala se na strop. Přišel tam Tom a sedl si za mnou.
„Co ti je, Kláro? Já vím, že to není žádná novinka, ale jsi nějaká divná.“ Musela jsem se zasmát. Ale byl to takový histerický smích.
„Táta zase pije. Když jsem šla domů pro oblečení, měl tam ještě nějaký kamarády a určitě tam byli dlouho. Smrdělo to tam a byli dost hlasití. Bojím se, že v tom zase lítá.“ Tom se zamračil, ale nenadával, jen tiše seděl. Asi si myslel, že se táta zlepší – jako my všichni a jako my všichni se taky spletl.
„Kde je máma?“ zeptala jsem se ho po chvíli. Tušila jsem, že to vědět nebude, ale stejně jsem se musela zeptat.
„Řekl bych, že je u Renaty. Babička s ní mluvila po telefonu a říkala něco o Renatě, takže si myslím, že je u ní. Asi ví, že táta zase začíná pít.“
„Dík, že jsi mi to řekl.“
„Nemáš zač děkovat.“