Deidre - zlomené srdce II (1. část)

Muž č.2 - Colin

Ne zrovna s velkým nadšením jsem opět zabořila umělohmotnou lžíci do misky, přetékající ovesnou kaší. Díky, nemusím.
„ Co blbneš?“, šťouchla do mě loktem má spolustolovnice.
Zvedla jsem k ní svůj zamyšlený pohled.
„ Zrovna dneska jsem přemýšlela o smyslu života. Víš, přijde mi divný, proč se lidi záměrně ničí, ať už je to stresem, kouřením a tak. Vždyť žít je tak skvělý!“
Kate se chytila za hlavu a moc nechybělo, aby se hlasitě rozchechtala na celou jídelnu.
„ Nesměj se“, zarazila jsem ji, ale to jsem po ní žádala neuvěřitelný výkon.V příštím okamžiku už to nevydržela a pobaveně vyprskla.
„ Hele, Elo“, zachrčela když se trošinku vzpamatovala. „ Tohle si vyprávěj večer Tylerový na tom cvokařským sezení, bude z tebe mít určitě radost. Nebo starost…“, zahihňala se vzápětí.
„ Ty mě vůbec nebereš vážně“, prohlásila jsem zklamaně a sklonila se raději ke své porci.
„ No tak, Elo“, dožadovala se mé pozornosti. „ To byl vtip. Já vím jak tě tyhle věci berou.“
Pohroužená do svých myšlenek jsem se nezmohla na odpověď.
Na stolní desku dopadaly poslední sluneční paprsky dohasínajícího dne a vytvářely na ní orientální vzory.
Jak dlouho tu vlastně jsem? Podle lékařských záznamů už celých sedm měsíců. Neuvěřitelné!
Lavingroug, nádherná usedlost nedaleko North Berwick, jakási škola v přírodě. Až na to, že člověka mladšího patnácti let tady nenajdete. No, usedlost – přesnější bude označení dobrovolný ústav. Lavingroug stojí o samotě na pobřeží blízko pláže a slouží jako cvokhaus pro ty, co se snaží znovu začlenit do normální života. Odepsané existence jako feťáci, sebevrazi a blázni jsou zde na denním pořádku. Samozřejmě nemůžu chybět ani já… Každý může kdykoliv odejít, pokud má kam. Rodiče mě už několikrát přemlouvali, ať se konečně vrátím domů, ale já stále odmítala. Necítila jsem se ještě dostatečně vyléčená z prožitého šoku.
„ Za chvíli je terapie, mákni“, pobídla mě Kate k rychlosti. Ani nemusela, talíř jsem odšoupla i tak.
„ Blaf“, prskla jsem opovržlivě.
„ A co bys všechno nechtěla?“, bavila se Kate. „ Tak pojď.“
Sesedli jsme se na písčité pláži a se zájmem pozorovali další příchozí. Bylo mezi nimi i pár nováčků. Oproti ostatním cvokárnám se terapie zásadně prováděli venku. Čerstvý vzduch nám prý provětrá hlavy, tvrdil ředitel poradny. A měl pravdu.
„ Dobrý den“, pozdravila nás doktorka Tylerová, která se laskavě dostavila. Přeběhla celé naše shromáždění letmým pohledem.
„ Spíš večer, ne?“, ozvalo se z davu. Podle hlasu jsem to tipovala na Harryho.
Doktorka Tylerová se neznatelně pousmála a posadila se k nám.
„ Máš pravdu, Harry. Promiň“, odvětila. Takže jsem se trefila.
„ Tak mládeži, snad se do toho dáme“, prohlásila hlasem velitele.
Staří mazáci se mnou v čele aktivně přikyvovali. Sezení s touto lékařkou patřilo k mým nejoblíbenějším. Nemluvila s námi jako s pacienty, ale jako se sobě rovnými. S lidmi!
„ Koukám, že se mezi námi vyskytlo i několik nových tváří. Pro ty, kteří mě ještě neznají. Jsem doktorka Tylerová, ale…“, sklonila se blíž k nováčkům, „ … můžete mi říkat Daryl.“
Tímhle mě hned napoprvé dostala. Nedělala rozdíly.
Vzpomínala jsem na svůj příchod do Lavingrougu. Až teprve tady jsem se vlastně dala dohromady.
Když jsem se těsně po potratu vzpamatovala, vyváděla jsem prý jako blázen. Naši si se mnou nevěděli rady a tak mě na doporučení primáře poslali do psychiatrické léčebny. Strávila jsem tam téměř dva roky svého života. Z té doby si nepamatuju nic a když, tak jen mlhavě. Teprve po nástupu na Lavingroug jsem se vzpamatovala. Začala jsem si znovu vážit toho, že jsem a konečně pochopila že žít se MUSÍ! Jenže tři roky jsou tři roky. A ten čas se už nikdy nevrátí.
„ Tak třeba ty.“
Hlas doktorky Tylerové mě vytrhl ze snění. Její otázka patřila mladičké blondýnce. Vypadala vyděšeně.
Další dvě hodiny jsem si „užívala“ poslouchání cizích problémů.
Při odchodu jsem zjistila, že ten strašpytel se jmenuje Eve, ten vazoun je Danny a neznámý frajer, který celou dobu odmítal komunikovat a kašlal na všechny kolem, Colin. Docela sympaťák.
„ Elo.“
Daryl mě přivolala zpátky.
„ Hmmm, no?“
Co mi asi tak chce?
„ Nerozmyslela jsi se s tím odchodem?“, zaútočila nečekaně.
Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že ne.
Podle doktorů jsem naprosto vyléčená, mohli by mě propustit a hlavně doktorka Tylerová do mě většinou šila, že už jsem naprosto zdravá. Fyzicky možná, ale psychicky?
Necítila jsem se zralá na to, abych znovu viděla svou rodinu. Kris se za mnou přiletěla několikrát podívat s Oskarem, Dana už dávno pustila k vodě a vrátila se zpátky k Bářině bráškovi. I taťulka s Pat a jejich dvouletými dvojčaty vykonali povinnou přepadovku. Mámu jsem ale stále odmítala. Už jsem jí odpustila, ale nějak zvlášť jsem po ní netoužila.
A milovaná Linda? Ta se mě po mém přemístění do lékařského sanatoria doslova zřekla. Našla si jinou šampiónku. Já už jí zlato vybojovat nemohla.
Představa, že bych se ještě někdy vrátila ke gymnastice, mě děsila. Mám vlastní rozum a teď už si budu rozhodovat sama. O všem!
„ Elo, nemůžeš to v sobě dusit“, pokračovala Daryl ve své přednášce.
„ Doktorko Tylerová“, přerušila jsem ji. „ Vím, že mi chcete pomoct, ale kdybych se měla vrátit domů…“
„ Rozumím ti. Ale jednou se budeš muset vrátit“, namítla ještě.
„ Jednou“, přitakala jsem. „ Ale ne teď!“
„ Fajn“, vzdala doktorka předem prohranou bitvu.
„ Tak aby ses zatím moc nenudila můžeš se postarat o Eve. Tedy – pokud ti to nevadí.“
„ Kdepak“, vydechla jsem překvapeně.
„ Tak běž“, usmála se na mě a milostivě mě propustila.
Super. Snad to není nějaká naivní hlupačka. Zrovna dneska večer jsme chtěly s Kate na chvíli vypadnout.

„ Ahoj“, pípla nesměle Eve a snažila se zakrýt rozpaky.
Ale jo, snad to půjde, vzdychla jsem v duchu.
„ Nazdar“, broukla jsem a po očku si ji měřila.
Docela hezká, jen kdyby se líp učesala a sundala ty kostěný brejle.
„ Já jsem Ela“, rozhodla jsem se ji vzít přece jen na milost a podala jí svou pravačku.
„ Tak pojď“, pobídla jsem ji, když na mě pořád tupě zírala jako na svatej obrázek.
„ Promiň“, omlouvala se mi při cestě směrem k ústavu. „ Že jsem na tebe tak koukala.“
„ Co to je?“, vyprskla Kate a ukazovala na Eve. „ Nová miss Moskva, nebo co?“
„ Nech toho“, utnula jsem ji v půlce věty. Kate je dobrá holka, ale trošičku nevymáchaná. Taková citlivka jako je nejspíš Eve by si mohla její řečičky vzít až příliš k srdci a to nechci mít na svědomí.
„ Mám ji tu provést“, broukla jsem na půl pusy. Taky mě moc nechytlo nadšení, mít Eve celý večer na krku.
„ Kdo tě tím pověřil? Tylerka?“
„ Hm…“
„ Kašli na to. Se zvládne i zítra, ne? Holčička to na nás nikomu nepoví, viď?“, zazubila se směrem k mé zátěži.
„ Proč?“, pokrčila Eve rameny. „ Co bych z toho měla? Ukažte mi sprchu, pokoj a ádié.“
No ne, tohle bych od ní nečekala.
Kate moc neotálela.
„ Tak jsme domluvený, jasný? Máš u mě cígo.“
„ Tss“, frkla Eve. Nejspíš už stačila odhodit masku slušnosti, za kterou se celou tu dobu schovávala. Jo Daryl, to bude tvrdej oříšek.
„ Nic jinýho?“
Kate zbystřila.
„ A co by sis jako představovala?“
„ Travku – nemáš?“, vyzvídala Eve, změněná k nepoznání.
„ Si děláš srandu, ne? Tady jsi v odvykačce!“
„ Nekecej, že se tu nic nesežene“, dotírala dál Eve.
„ Kolik ti vůbec je?“, podivila se nehraně Kate.
„ Patnáct, proč?“
„ Nejsi na to náhodou trošičku malá?“
„ A co?“, zadurdila se Eve.
„ Nic“, hlesla kamarádka. „ Pokud si chceš ničit zdraví. Tady je koupelna.“
„ A?“
„ Tady pokoj“, pokračovala Kate. Já se nezmohla na slovo.
„ Kam jdete?“, zarazila nás Eve před odchodem. „ Co ta tráva?“
„ Tady nic neseženeš“, zpražila ji Kate pohledem.
„ Tak dík“, ušklíbla se Eve a zabouchla ze sebou dveře.
„ Slyšela´s ji?“, bavila se Kate. „ Je v léčebně, ne v grandhotelu Pup… Patnáct! Je to možný? Tak mladá a tak zkažená.“
Vypadalo to, že jí to stále nejde do hlavy.
„ Je ale pravda, že já nebyla o nic lepší“, frkla mezi řečí.
Kate byla v Lavingrougu déle než já, podle jejích slov něco přes rok a půl. Žila jenom s mámou, silnou katoličkou, která jí všechno zakazovala. Táta je opustil ještě před kamarádčiným narozením. Nebylo to těžký. Ve třinácti začala na travce, potom přešla na něco tvrdšího. Nevím na co, nikdy se tím moc nechlubila. Teď odsuzovala všechny feťáky, sama si už připadala vyléčená, ale nechtělo se jí ještě domů, tak zůstávala tady.
„ Dost truchlení“, vyhrkla tak náhle až jsem se lekla.
„ Ale to ti říkám Elo, na tu holubičku si dám majzla. Vypadá, že je schopná přitáhnout to svinstvo až sem.“
„ Nekřivdíš jí?“, namítla jsem nesměle.
„ Copak jsi ji neslyšela? Ta pro šluk udělá cokoliv… Nesmíš všemu věřit. Lidi jsou svině, Elo. Zvykni si na to.“
„ Hm.“
„ A dost rozumování. Mám za pár hodin rande, nebudu si ho přece kazit nějakou pipinou. Jdeš teda se mnou?“
Slíbila jsem Kate, že ji na schůzku doprovodím, ale že bych po tom nějak extra prahla?
„ No jo.“
Minulý víkend jsme měli, jako každý týden, vycházky do půlnoci. Jelikož je tenhle blázinec pokrokovější a my s Kate patříme k téměř vyléčeným pacientkám, máme množství výhod. V sobotu jsme navštívily vyhlášenou diskotéku Paradise, nějak mě to nevzalo, ale Kate se tam seznámila s Martym a abych nezůstala lichá, její partner mi dohodil kamaráda Michaela. Večer jsem doslova přetrpěla, Michaelovi šlo stejně jen o to, jak mě dostat z klubu do pohodlíčka svého Bentley. A tak jsem uvítala, když jsme to s Kate konečně zabalily. Jenže dneska ráno z ní vylezlo, že si s Martym ještě stačila smluvit rande, ale jelikož ho dostatečně nezná, uprosila mě, abych ji do restaurace doprovodila. Co s ní mám dělat?

„ Jdu do sprchy“, upozornila jsem ji. Po pravdě jsem už nemohla vydržet její otravné ódy na Martyho. Zná ho dva dny a už všude vyzpěvuje, že je to láska jako trám.
Snesl se na mě proud horké vody, okolní pára mě zcela pohltila. Lahoda!
Kate je kamarádka do nepohody a něco jí dlužím. Nemůžu ji odsuzovat. Jak dlouho jsem znala Jamieho já?
Jamie…
V podvědomém gestu jsem si pohladila splasklé bříško. Tady už nikdy nevzejde nový život.
Dost! Daryl přece říkala, že přes všechna životní zklamání se musíme přenést. Ale je to tak těžké. Tak těžké…
Zachoulila jsem se do froté ručníku a vyšla před kabinku, k umyvadlu.
Obrovské zrcadlo bylo zamlžené. Dlaní jsem tedy přejela po hladké ploše, abych mohla shlédnout svůj obraz. Ale co to?
S úlekem jsem se otočila. Colin!
Stál opřený o zeď nedaleko dveří a pobaveně mě pozoroval.
„ Jak… jak dlouho tu jsi?“, zaskřehotala jsem úzkostlivě.
„ Dlooouho“, odvětil. Tím mi mou situaci moc neulehčil.
Nevěděla jsem, co říct.
„ Dovolíš?“, vykoktala jsem konečně ze sebe, rudá tak, že by mi i rajský jablíčko závidělo.
Nehodlal však ustoupit.
„ Nemáš se za co stydět“, vyslovil svůj názor ve stylu granda.
„ Máš nádherný tělo.“
Ztuhla jsem.
„ Cože?“, vysoukala jsem ze sebe.
„ Tys, tys mě špehoval?“
„ Teda“, vyrazil ze sebe uraženě. „ Jen jsem se díval.“
„ A kdo ti to dovolil?“, vyjekla jsem, teď už pořádně vytočená.
„ No já“, setřel mě přímo ukázkově.
„ Vtipný“, hlesla jsem kysele. „ Ale tohle není žádná peep show, to musíš o dveře dál, víš?“
„ Tam jsem byl“, zívl. „ Ale kancelář Tylerový, nic moc. To tady je to lepší.“
Takže už byl i na koberečku, hmmm.
„ Dovolíš?“, zopakovala jsem původní dotaz. Tentokrát mě pustil.
„ Mimochodem, tohle jsou dámský sprchy.“
„ Já vím“, usmál se a mrkl na mě.
Nedalo mi to.
„ Nezlob se, ale na holku nemáš to správný vybavení, tak mě to trochu mate.“
„ A jak to víš?“
„ Poznám snad rozdíl, ne?“, trhla jsem uraženě rameny.
„ Nepovídej.“
Zdálo se, že se dobře baví.
„ Divíš se?“
„ Ani ne, teorii zná každej“, zamyslel se. „ Ale co užití v praxi?“
Snažil se mě vytočit. Ale já se nedám.
„ Myslíš, že nepoznám penis, jo?“
„ A poznáš?“
Ušklíbla jsem se.
„ Tak ukaž.“
Zdálo se, že mou pobídku bere víc než vážně. Jenže teď už nemůžu couvnout.
Nakoukla jsem, trošičku zčervenala, ale co.
„ A s tímhle chceš udělat díru do světa?“, zeptala jsem se poněkud ironickým tónem.
To už nevydržel a rozesmál se.
„ Ty jsi ale číslo.“
„ Díky. Nápodobně.
Zamířila jsem ke svému pokojíku.
„ Počkej“, křikl za mnou. „ Jak se jmenuješ?“
„ Bosorka“, odsekla jsem rychle.
„ Jsem rád, že jsem tě poznal, Bosorko“, zahalekal ještě Colin a zmizel opět ve sprchách. Nejspíš vyhlížet další oběť…