Deidre - zlomené srdce II (2. část)

Červencové večery nebyly zrovna nejteplejší, tak jsem si ještě před odchodem přes kratičké šatičky přehodila lehký svetřík s velkými oky. Stejně nevím, proč se tak strojím, mumlala jsem v duchu. Vždyť na rande jde Kate, ne já.
Ještě nalíčit rty, ááá.
„ Téééda“, protáhla uznale Kate. „ Ty budeš dneska silná konkurence. Budu se muset snažit, abys nakonec neutrhla Martyho pro sebe.“
Brala jsem to jako lichotku až do doby, než Martymu div nevypadly oči z důlku. Svlékal mě očima. Připadala jsem si trapně vůči Kate a tak jsem to po půl hodince vzdala.
„ Kam jdeš?“, pozastavila mě kamarádka svou otázkou.
„ Domů. Vy si jistě vystačíte i beze mě.“
„ Děláš si legraci?“, zeptala se Kate a tázavě se na mě zahleděla. A nejenom ona.
„ Myslím, že bude lepší nechat vás o samotě“, huhla jsem.
„ Ale…“, namítla.
„ Hezky se bavte.“
Vylítla jsem z restaurace rychlostí blesku. Výčitky jsem neměla. Marty nevypadal jako násilník, který by Kate ohnul hned na prvním rohu. Až na to, jak na mě čučel.
Mrkla jsem na náramkové hodinky. Za pět deset. Kontrola je až v jedenáct.
Zapomněla jsem totiž poznamenat, že ve všední den se všichni „chovanci“ ústavu musí dostavit na pokoje do devíti hodin. Pak proběhla první prohlídka. Další až za dvě hodiny.
S Kate jsem sdílela jeden pokoj. Jako vzorné pacientky jsme bydlely v prvním patře. Nebylo nic těžkého seběhnout pár schůdků do klubovny v přízemí a přes velké francouzské okno zmizet hluboko do noci. Stačilo pouze nastavit kličku dveří tak, aby nedovřely úplně – a menší noční vycházka byla na světě.
Kate je do hoďky zpátky, ale co já, přemýšlela jsem znudeně. Vracet se do ztichlého pokoje a zabrat u pitomé knížky se mi moc nechtělo. Raději jsem se procházela po pláži.
Neodolala jsem a zula si lodičky. Písek byl nádherně vyhřátý.
Za čtvrt hodiny jsem se doploužila k poloosvětlenému sanatoriu. Směrem k pláži byla i klubovna.
Pod chodidly mi nepříjemně skřípaly kamínky a tak jsem své nohy ponořila do chladivých vln. Moře nebylo ještě zcela prohřáté ani teď, v polovině léta. Ale mně to nevadilo.
Když jsem se dostatečně vycákala, hodinky ukazovaly půl jedenácté. Vyšla jsem směr francouzské okno ale po pár krocích jsem ztuhla. Několik metrů od sebe jsem zahlédla malé světýlko a do nosu mě uhodil cigaretový kouř. Rozkašlala jsem se.
Tmavý obrys se pohnul a já si málem úlevně vydechla.
„ Nazdar Bosorko.“
Nebylo pochyb.
„ Nazdar“, hlesla jsem v odpověď. „ Co ty tady?“
Seděl na obrovském kameni pár kroků od vchodu a v klidu popotahoval načatou cigaretu. I přes neproniknutelnou tmu jsem na sobě cítila jeho pohled.
„ Ááále“, protáhl a mávl rukou.
Stručná odpověď.
„ Nedáš si?“, pobídl mě a natáhl ke mně krabičku Silk Cut.
„ Dík, nekouřím“, odmítla jsem zdvořile.
„ Nějaká slušňačka, ne?“
Cynik.
„ Ani ne. Jen mi přijde blbý umřít ve dvaceti na rakovinu plic“, odsekla jsem.
„ Tak to mě minulo“, ušklíbl se a zapálil si další cígo.
„ Hele, Bosorko“, zamyslel se a promnul si bradu. Jeho oči spočinuly na mých mokrých kotnících.
„ Není trošku blbá doba na procházku?“
„ Proč?“, namítla jsem.
„ No – co kdyby se ti něco stalo?“
„ A jako co?“, zašklebila jsem se.
„ Třeba kdyby tě někdo znásilnil.“
„ A to jako kdo?!“
V očích mu svítily pobavené ohníčky.
„ Prosím tě“, namíchla jsem se. „ Jsi tu půl dne a už ti to leze na mozek. Jsem zvědavá, co budeš říkat za týden.“
„ To samý, co teď. To víš, bejbynko. Nedostatek sexu.“
„ A už máš nějakou oběť?“
„ O jedný bych věděl…“
„ Chudák holka“, politovala jsem předem jeho výběr.
Na chvilku se kolem nás rozhostilo rozpačité ticho.
„ Půjdu“, pronesla jsem víc k sobě než k němu.
„ Už?“, podivil se nehraně.
„ Bude jedenáct.“
„ A co?“
„ Kontrola na pokojích“, poučila jsem ho.
„ Aha.“
Něco mi došlo.
„ Jak to, že jsi ještě venku? Vždyť už je dávno zavřeno.“
„ Propásl jsem uzavírku“, mrkl na mě spiklenecky. „ Čekám tu skoro dvě hodiny, ale vypadá to, že dneska budu spát venku.“
Automaticky jsem ho uchopila za ruku a špitla: „ Pojď!“
Beze slova mě následoval.
No jo, probudilo se mé lepší já. Nemůžu ho přece nechat jen tak.
„ Pěkný“, hvízdl uznale, když jsme přes klubovnu přeběhli do mého ztmavlého pokoje. Ani nevím, proč jsem ho ještě táhla sebou. Kate se ještě nevrátila, zamrkala jsem překvapeně.
Zakryla jsem mu dlaní ústa. Bála jsem se, aby nás někdo nepřekvapil.
Když si moje oči zvykly na přítmí, šla jsem okouknout chodbu, jestli je prázdná. Pán se mezitím rozvalil na mé posteli.
„ Počkej, to jsme si nedomluvili“, broukla jsem a táhla ho pryč.
„ A já myslel, jak si dneska užiju“, vzdychl předstíraně.
„ Nech si zajít chuť“, setřela jsem ho kysele a pomalu ho strnadila za dveře. Usmál se.
„ Máš to u mě.“
„ Skvělý“, ujistila jsem ho a snažila se za ním zavřít. V tom mě políbil – krátce, ale žádostivě.
„ Díky, Bosorko“, šeptl a ve vteřině zmizel za protějším rohem.
Cvok!

„ Elo, já ti řeknu. No, bylo to boží!“
Chápavě jsem se na Kate usmála a dál pročesávala své neposlušné kadeře.
Jo, Kate. Té je hej. Zřejmě moc nelituje, že jsem je včera večer s Marthym tak náhle opustila. Já si ale taky přišla své, že.
„ Marthy je učiněnej bůh“, básnila Kate dál přednosti svého sex - idolu. „ A jak to umí…“
Zpozorněla jsem.
„ V kolik jsi se vlastně vrátila?“
„ Ani nevím“, pokrčila kamarádka rameny a slastně se protáhla.
„ A, spala jsi s ním?“, vyzvídala jsem napjatě.
„ Tss“, sykla Kate uraženě. „ Si myslíš, že jsme se jen při měsíčku drželi za ruce a recitovali si zamilovaný básničky? Probuď se, holka. Jasně, že jsem s ním spala. Sex je potřebnej, víš?!“
„ Chránili jste se aspoň?“
„ Nejsem včerejší“, prohodila Kate a snažila se vyhrabat ze své postele.
Ona ne.
Náhle se zarazila.
„ Kdy je vlastně dneska ta terapie?“
„ Za deset minut… Proč?“
„ Elino“, zaječela Kate nefalšovaně.
„ Jsi se neptala“, šeptla jsem a vykulila na ni svá zelenkavá očka.
„ Asi tě zabiju!!!“
Se smíchem jsem vyběhla z pokoje a zamířila na sezení.
„ Bosorko.“
Otočila jsem se po hlase a několik kroků od sebe zahlédla postávat Colina.
Vážně frajer. Libovej ! A fešák!
„ Kam se hrneš?“
„ Tam“, mávla jsem rukou směrem k pláži. Nechápavě povytáhl obočí.
„ Za chvilku je sezení. Nebo jsi zapomněl?“
„ Kruci, průser!“, chytil se Colin za čelo.
Pobaveně jsem ho pozorovala.
„ To sezení?“
„ To taky. Ale měl jsem vypracovat esej na téma Mé skryté já“, vysvětloval. „ Bosorko, musíš mě zachránit!“
„ Ale jak?“, pronesla jsem nechápavě.
„ Pojď, vysvětlím ti to cestou“, poučil mě a už mě za sebou vlekl jako kus hadru na pobřeží.
„ Coline?“
Pár nedočkavců už přešlapávalo na místě, do začátku zbývalo něco přes pět minut.
„ Už jsi něco vymyslel?“, vyrušila jsem ho asi po deseti minutách z jeho zamyšlení. Kate už dorazila, stejně jako zbytek naší skupiny.
Najednou jsem se otřásla. Doprčic, měla jsem si ten svetr vzít, nějak jsem dnešek podcenila.
„ Kosa, co?“, zadrkotala Anita, stojící několik kroků ode mě.
Němě jsem přikývla. Stále jsem čekala, co mi Colin odpoví.
„ Tak, skupino… No, trochu života, prosím vás“, zahalekala energicky Daryl. Ani jsem si nevšimla, že už je tady.
„ Coline?“, špitla jsem mezi zuby, než jsme se rozsadili do tradičního kroužku.
Hodinka, vyhrazená k našemu vyzpovídání se z problému před celou skupinou, utekla jako nic. Když jsme se však zvedali k odchodu, zaslechla jsem doktorku, jak se vyptává Colina na dotyčnou esej. Přes skučící vítr jsem zachytila jen několik útržků slov.
„ Nechceš mi doufám namluvit, že ti esej sežral pes, nebo že se ti třeba náhodou utopila ve vaně?“, zamrkala Daryl na Colina.
„ Drahá dámo, takové blbosti by mě ani ve snu nenapadly.“
Zbytek rozhovoru jsem bohužel promeškala, protože mě Kate náhle chytila za paži a zatáhla do tepla našeho „ústavu“.
Bylo krátce po jedenácté a já jsem měla dnešní rozebírání sebe sama úspěšně za sebou. Pro zbytek dne mě čekalo volno. V duchu jsem přemýšlela. Mohla bych zažádat o vycházku, byla jsem v posledním stádiu léčby, přesněji řečeno jsem si jenom doléčovala pocuchané nervy. Už jsem si vykreslovala úterní odpoledne v růžových barvách. Nejprve zajdu do trafiky naproti a koupím si pár časopisů, abych zjistila co je nového ve světě. Potom se zastavím v parku a koupím si čokoládovou zmrzlinu, moji nejoblíbenější a nakonec se půjdu pokochat pohledem na božské plachetnice ve zdejším přístavu. Jo, to bude den.
Tok mých myšlenek přerušila Clea.
„ Ty, Elo, máš se zastavit za Tylerkou.“
„ Co chce?“, broukla jsem otráveně.
Nevědoucně pokrčila rameny a zmizela za dalším rohem.
Netušila jsem, proč po mně naše cvokařka tak touží, ale hodlala jsem té nečekané návštěvy využít k tomu, abych se z Lavingrougu dostala alespoň na pár hodin. Občas jsem potřebovala prostě vypadnout.
Před Darylinou kanceláří jsem se upravila, nasadila sladký úsměv a odhodlaně zaklepala. Potom jsem opatrně proklouzla dovnitř.
Doktorka Tylerová seděla za obrovským stolem, který zakrývalo velké množství spisů a různých záznamů o zdejších pacientech tak, že nebyla téměř vidět. Když mě zpozorovala, odložila své brýle a zabořila se do čalouněného křesla.
„ Posaď se, Elo“, vyzvala mě aniž by ze mne spustila svůj upřený pohled.
Zaraženě jsem se sesunula na jednu ze dvou taburetek, sídlících před Daryliným navoskovaným stolem.
Byla ve mně malá dušička. Vždycky, když se doktorka takhle podívala měla jsem pocit, že by mě nejradši stokrát zaškrtila, oběsila a utopila, pokud možno – všechno najednou. Většinou k tomu ale měla dobrý důvod. Teď jsem si však bohužel nebyla ničeho vědoma, a to bylo ještě horší!
„ Řekni mi – co jsi včera večer dělala?“, zeptala se konečně. „ Přesněji řečeno – v noci?“
Co asi tak. Spala, chtěla jsem odseknout, ale tehdy mi to došlo.
Ten zatracanej pitomec!
Mít Colina před sebou, přetrhla bych ho hned vejpůl. Co Tylerce navykládal, aby si sám zachránil kůži?!
Dívala jsem se mimo ni, aby snad nezachytila můj pohled a nevydedukovala si hned přehnané závěry.
Chápavě potřásla hlavou.
„ Neodpovídáš. Vlastně jsem to čekala. Víš co o tobě pan Mc Bride prohlásil?“
Tak přece on!
„ Že svou esej nemohl bohužel odevzdat, protože měl včera večer jiné starosti…“
Vybavila se mi scéna z pláže.
„…s tebou!“
Vylétla jsem ze židle jako čertík z krabičky.
„ Cože?“
„ Prý jste spolu strávili celý večer a značnou část noci.“
Čekala na mou reakci.
Zabiju ho!!!
Nejspíš zachytila můj pobouřený pohled, protože se mě snažila více méně uklidnit.
„ Můžeš mi k tomu něco říct?“
Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Nebyla jsem teď schopná vůbec ničeho.
„ Abych ti řekla pravdu, Elo“, pokračovala po chvilce, „ nevěřím mu většinu z toho, co mi řekl a proto ani nic nenahlásím řediteli. Pro tentokrát. Ale jelikož si nemůžu být stoprocentně jistá tvou bezúhonností, pomůžeš do zítřka Mc Brideovi s vypracováním jeho nové eseje, minimálně na deset stránek prosím. Však vy už si nějak poradíte“, dodala potom s jedovatým úsměvem.
Vzdorně jsem odfrkla. Tak to se s dnešními plány můžu nadobro rozloučit.
„ Chtěla jsi ještě něco?“, vytrhla mě z mého zamyšlení Daryl.
Ale co.
„ Myslela jsem, že se dneska zajdu podívat na pláž, mezi lidi, ale po našem rozhovoru…“
„ Do večeře ať jsi zpátky“, zamumlala pouze doktorka Tylerová a sklonila se k dalšímu spisu.
Přikývla jsem a jako ve snách vyšla z její kanceláře. Alespoň malá náplast na moji bolavou dušičku.
V té chvíli jsem se rozvzpomněla na Colina. Jako rozjetá parní lokomotiva jsem vtrhla do jeho pokoje v prvním patře, ve kterém bohužel nebyl sám. To mě ale nemohlo zastavit.
„ Ty parchante“, zařvala jsem, až se otřásla celá okenní tabule.
Colinův spolubydlící na něho pobaveně zamrkal, načež ten hajzlík jenom lhostejně pokrčil rameny.
„ Vypadni“, zašeptala jsem unaveně a ukázala ven na chodbu.
Charlie se líně zvedl, mrkl na Colina a prohodil něco v tom smyslu: „ Pěkná dračice. Tak si to užij, blablabla“, a zmizel.
Hlasitě jsem flákla dveřmi.
S Colinem to však ani nehnulo, Dál ležel natažený na posteli a čekal.
„ Ty idiote“, rozječela jsem se nanovo a stálo mě dost sebeovládání, abych se na něho nevrhla a nevyškrábala mu oči. „ Jak sis mohl dovolit říct Daryl něco tak stupidního, jako že jsem se s tebou vyspala?“
„ A co se ti na tom nelíbí?“, zeptal se nechápavě Colin.
„Ty, ty… tak hluboko bych nikdy neklesla. Slyšíš mě? Nikdy!“
„ Tak prrr, Bosorko“, přerušil moje hromobití a opřel se o loket. „ Nikdy jsem neřekl, že jsem se s tebou spal. Jen jsem naši drahou doktorku upozornil na to, že jsem ten blábol nemohl napsat, protože jsem většinu večera strávil s tebou. A neslíbila´s mi náhodou pomoc?“
„ Pěkná pomoc“, vyhrkla jsem, až mi hlas přeskakoval. „ Ty ses v jejích očích očistil, ale na můj úkor!“
„ A lhal jsem snad?“
Zarazila jsem se. Vlastně měl pravdu, večer strávil v mé společnosti.
„ Tak vidíš“, pokračoval, když zpozoroval, že nic nenamítám. Znovu se natáhl na palandě.
„ A nestůj tam tak. Pojď ke mně, Bosorko.“
Řekl to ale tónem, který mne znovu dostal do varu.
„ Co si myslíš, ty chlíváku? Snad…“
„ A proč ne?“, trhl rameny. „ Dal jsem Charliemu desetilibrovku, aby aspoň na hodinku vypadl. Neříkej, že ti to nechybí. Tak nedělej zbytečný cavyky.“
„ Jsi ten největší kretén…“
Větu jsem však nedokončila, protože ve chvilce stál Colin u mě a těsně mne objal. Asi sázel na svůj neodolatelný šarm.
Prudce jsem ho odstrčila.
„ Neopovažuj se“, zasýpala jsem, rudá vzteky a hlavně ponížením.
Rozrazila jsem dveře, ale ještě jednou jsem se ohlédla. Colin opět zaujal své obvyklé místo.
„ A nemysli si, že ti s tou esejí pomůžu, blbče! “, štěkla jsem.
„ Klid Bosorko, nebo se ti udělají vrásky.“
To už jsem, totálně vytočená, bouchla dveřmi tak, až opadala chodební omítka.
A na co máme správce?!