Vanilkové dřevo

Néé!! Pomyslím si, když rozlepím své pravé oko. Včera jsem to asi vážně nějak přepískla. Rychle se posadím, no, ne, že by to byl zrovna ten nejlepší pohyb! Teď mě ale zajímá docela jiná věc. Kde to sakra jsem? Jsem v docela cizí ložnici!Moc si toho ze včerejška nepamatuju.
Rychle se obléknu a otevřu dveře z ložnice. V tom poznám Štěpánův obývák, který je spojený s kuchyní. Už jsem tu párkrát byla na nějaké pařbě. To snad ne! Doufám, že jsem s ním nic neměla!
Štěpán zrovna vyšel z koupelny jen v ručníku. Jen co mě uvidí, tak se rozzáří.
„Ahoj, sluníčko!“
„A..ah..ahoj!“ Vykoktám ze sebe. Jsem úplně mimo. Panebože, vždyť je mu nejmíň 25 a navíc je to brácha kluka, do kterýho jsem blázen!
Přijde ke mně a přitáhne si mě.
„Dej mi pusu, zlato!“
Jsem tak mimo, že se nechám políbit. Po chvíli se vzpamatuju. Ty vole, Stelo, co to děláš?
Odtrhnu se od něj.
„Počkej, Štěpáne!“
Zkoumavě si mě prohlédne.
„Co je?“
Sklopím oči a šeptnu: „Promiň, já nemůžu, tohle se nikdy nemělo stát!“
A hrnu se ke dveřím.
„V tom případě to nechápu!Počkej, můžeš mi to vysvětlit?“
„Asi ne, promiň, nevěděla jsem co dělám!“ Vysvětlím mu a přitom zachytím jeho zoufalý pohled.
„Ale...to ne...Stelo...počkej, nechoď nikam!“ Volá za mnou, ale já utíkám jako malá holka. Po tváří se mi koulejí obrovské slzy, to snad není možný! Já jsem taková kráva! Zkazila jsem celý naše přátelství!
Volám Vikyně.Dlouho to nezvedá, ale já to nevzdávám. V mobilu se ozve lupnutí.
„Ahoj, můžem se sejít v parku?“ Řeknu plačtivě.
„No nazdar, seš šílenec? Je teprve deset!“ Ozve se ospalý hlas kamarádky.
„Viky, já tě potřebuju! Stalo se něco hroznýho!“
„Dobře, kde?“
„Na Palouku, diky, si zlato!“
„Sem tam za 20 minut!“
Zavěsím. Pousměji se, takže mám ještě tak hodinu čas, jak Viky znám.Pomalu se šourám městem k parku. Hned na jeho začátku projdu mezi dvěma hustými keři a prodírám se houštím, až dojdu na takovou loučku, které s Viky důvěrně říkáme Palouk. Chodíme sem už od malička, je to takový naše místo. Sednu si na jeden z mnoha kamenů.
Výjimečně na kámošku nečekám dlouho jako obvykle. Opravdu přijde tak, jak slíbila.
Stačí se jí na mě jenom podívat.
„Co se stalo?“
Pohlédnu na ní a ušklíbnu se.
„Sem taková kráva, že si to ani neumíš představit!“
„A to si mě budila jen kvůli tomu, že si mi chtěla říct, že si kráva, jo? Tak to asi ne, co si zas provedla?“
„Vyspala jsem se se Štěpánem, ale nejhorší na tom je, že sem o tom vůbec nevěděla, vůbec si to nepamatuju. Naposled si pamatuju, že jsem kecala s Kamilou u stolu, a pak už vokno jako prase!“
Viky na mě zíra s otevřenou pusou.
„No, tak to je vážně průšvih, ty vole, a jak to teda víš?“
„Protože sem se před chvíli vzbudila v jeho ložnici – nahá v posteli!“
„Nářez! A co si mu ráno řekla?“
Vypadá to, že to s ní za chvíli šlehne, se mnou asi brzo taky!
„No...., že se to nemělo stát, a že sem nevěděla co dělám, ty vole, ale chápeš to? Štěpán je můj skvělej kámoš a já si to takhle pokurvim!“
„To jo, no. Každopádně je to hukot a co ti na to vlastně řek on?“
„Vůbec to nechápal, myslel, že sem se s nim vyspala, protože sem ho chtěla!“
„Tak víš co ale, vždyť ty si věděla, že tě chce, ne?“
„No to jo, ale nenapadlo mě, že to dopadne takhle!“
Rozbrečím se a ona mě obejme.
„To bude dobrý!“
„No to nevim, teď se nemůžu v Rachotě ani objevit, doufám, že to nevyžvaní Markovi!“
„Proč by ses tam nemohla objevit, tak si mu to vysvětlila, ne?“
„To sice jo, ale...hele, kolik je hodin?“
Vytáhne svůj mobil: „Mmm...třičtvrtě na jedenáct, proč?“
„Sakra, já řekla matce, že budu do jedenácti doma!“ Vylítnu.
„Tak jdem!“
Když dojdeme na kraj parku, tak se rozloučíme a každá se vydáme směrem ke svému domovu.
„A kdyby něco, tak sem spala u tebe!“ Zavolám ještě na ní.
„Jasný!“
Odemknu domovní dveře a nastoupím do výtahu. Vyjedu do 4. patra a odemknu dveře s cedulkou Bláhovi.
Doma je ticho jako na hřbitově. Máma spí po noční a otec někam zmizel. Nejspíš do hospody.
Takže klasika, nic novýho. Rychle zapadnu do svého pokoje a fláknu sebou na ustlanou postel.
Já jsem si to teda pohnojila!