Deidre - zlomené srdce II (4. část)

Taťka ještě ten samý den volal, že se bohužel s Pat a dvojčaty v Lavingrougu neukáže, prý ho to hrozně mrzí, ale ty pracovní povinnosti, bla bla bla… Zároveň mi popřál všechno nejlepší a ujistil mě, že na svém účtu stoprocentně najdu jeho dárek k mým narozeninám (samozřejmě v podobě kulaťoučkých nul, že). Poděkovala jsem, spěšně se rozloučila, protože mě čekala ještě nějaká práce a zavěsila jsem.
Blížila se večerka a tak jsem se moc nezdržovala a zamířila z vrátnice přímo do svého pokojíku. Slíbila jsem odpoledne Kate, že jí ještě před spaním pomůžu přišít knoflíčky, které se jí během dne podařilo, nevím kde, sehnat k její milované sukýnce, aby zítra mohla zapůsobit na svého frienda Martyho. Takto zahloubaná do svých myšlenek jsem nevědomky minula Colina. To, že jsem si ho nevšimla ale neznamenalo, že mě nezaregistroval on.
„ Elo, musíme si promluvit“, hlesl naléhavě.
Trhla jsem sebou a překvapením nadzvedla obočí. Vzápětí se můj pohled znatelně přiostřil.
„ Nemám s tebou o čem mluvit“, odvětila jsem suše. „ Nech mě být.“
„ Nemůžeš mě neustále ignorovat, slyšíš? Musíme si promluvit“, trval na svém Colin.
„ Nevím, o čem chceš pořád mluvit.“
„ A nezjistíš to dřív, dokud si nepromluvíme. No tak Elo…“
„ Hmm“, souhlasila jsem nakonec. Neměla jsem sice nejmenší chuť řešit to, čeho jsem byla nečekaným svědkem, totiž vztah Colina a Eve, ale zároveň jsem si uvědomovala, že dokud mi Colin neřekne co po mně vlastně chce, nezbavím se ho. Byla jsem tedy ochotná přetrpět jeho výlevy (i když srdíčko mi tlouklo téměř závratnou rychlostí).
„ Pojď“, šeptl jen a uchopil mě za loket.
Vytrhla jsem se mu.
„ A kam?“
„ Ke mně, kluci jsou teď v klubovně a pokoj je volnej…“
„ Snad si nemyslíš, že jsem takový blázen?“, uťala jsem ho v půlce věty.
„ Tak kam?“, zeptal se nejistě.
„ Třeba do jídelny, teď už tam nikdo nebude“, navrhla jsem.
Kývl na souhlas.
Jídelna byla opravdu prázdná. Záměrně jsem nerozsvítila. Přes výplň skleněných dveří, vedoucích na terasu, dopadalo na dlaždice měsíční světlo, které místo neznatelně ozařovalo.
Colin se posadil na židli blízko prosklených dveří, já zůstala stát a čekala (přiznám se, že trošku netrpělivě). Co tak nutného potřebuje řešit právě v půl deváté večer?
„ Neposadíš se?“
Zavrtěla jsem hlavou a raději jsem vyhlédla oknem ven na večerní pláž. Není však lepší dívat se „nepříteli“ přímo do očí?
„ Coline“, oslovila jsem ho konečně a snažila se v té tmě zahlédnout jeho obličej.
„ Elo…“
A zase ticho.
Sklopila jsem řasy a když jsem opět vzhlédla, měla jsem Colina přímo před sebou.
Nervózně jsem uhnula pohledem a o krok ustoupila.
„ Elo…“
Stiskla jsem pozlacenou kliku a vyšla na terasu. Opřela jsem se o zábradlí a nechala noční větřík, aby mi pocuchal vlasy. Zarytě jsem sledovala řádění mořských živlů. Uspěchané vlny, které se dotýkaly písčitého břehu jako roztoužený milenec své věčně rozechvělé milenky, ve mně vyvolávaly pocity melancholie. Raději jsem obrátila svou pozornost k nočnímu nebi.
Colin mě mezitím zezadu objal, ne prudce nebo vášnivě, spíše tak nějak ochranitelsky, jakoby se snažil okolnímu světu zabránit, aby mu mě vzal.
„ Jsou nádherný, co?“, vydechl Colin.
„ Hm“, přikývla jsem na souhlas. „ Naposledy jsem je viděla tu noc, kdy jsem tě potkala na pláži…“
„ Šla jsi bosá…“
„ A ty jsi kouřil jak stoletá fabrika.“
Současně jsme se uchechtli. V tu chvíli jsem si vzpomněla i na něco jiného.
„ A taky jsi mi tehdy říkal, že už máš vyhlédnutou oběť. Nenapadlo mě, že by to mohla být zrovna Eve.“
Colin vzdychl.
„ Taky nebyla.“
Ztuhla jsem.
„ Byla jsi to ty, Elo.“
Chtěla jsem se otočit, ale Colin mě nenechal.
„ Počkej, chci ti ještě říct… Nikdy jsem nepotkal někoho jako jsi ty. Hned jak jsem tě uviděl, věděl jsem, že jsi jiná, lepší – prostě výjimečná. Vždycky jsem spal s holkama jenom pro zábavu, tak nějak ze zvyku. Až u tebe jsem si uvědomil, že bych mohl objevit ještě něco jiného, krásnýho… Počkej, nech mě mluvit. Je to pro mě těžký, říct ti tohle všechno a nevím jestli bych to ještě někdy zvládnul… Jenže jsem prostě takovej ten typ a neumím se změnit jen tak ze dne na den… Ale s tebou bych to možná zvládl.“
Dojalo mě, co mi teď všechno řekl, jindy bych mu i uvěřila, ale… ale!
„ To nejde, Coline“, vydechla jsem se zavřenýma očima.
„ Proč?“, nechápal. „ Kvůli Eve? Ale to přece nic neznamenalo.“
Otočila jsem se, Colin už mi nebránil. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle rozhodnutí změní můj život jednou provždy!
„ Pro tebe to možná nic neznamenalo, ale… Nemůžeš se jeden den vyspat s Eve a druhý den mi tady pod hvězdičkama vyznávat lásku. Připadám si jak v nějakým pitomým filmu.“
„ Ale to je život!“
Colinovy rysy ztvrdly.
„ Elo, já tě mám rád. Věř mi!“
„ Nemůžu“, vydechla jsem zoufale.
„ Nemůžeš – nebo nechceš?“
„ Já…“
Colin čekal co odpovím.
Byla jsem zmatená. Tolik bych mu chtěla uvěřit!
Pomalu se ke mně sklonil a vášnivě mě políbil. Byl to téměř nekonečný polibek, za který bych byla schopna upsat duši ďáblu. Chtěla jsem Colina obejmout ale něco ve mně náhle zařvalo NE! Odtáhla jsem se.
„ To nesmíme.“
„ Proč?“, nechápal.
Zadívala jsem se do jeho kouzelných očí.
„ Protože teď už ti nevěřím!“

„ Tak co – dobrý ne?“, zašveholila Kate svým nezaměnitelným sopránem do mého ouška. Lhostejně jsem pokrčila rameny. Ten večer byl discoklub Paradise narvaný k prasknutí, nedalo se tam skoro ani dýchat, takže moje nálada byla už víc jak půl hodiny na bodu mrazu. Nechtěla jsem však kazit radost Kate a ostatním “bláznům“, co sem se mnou přišli oslavit moje narozeniny. Říkala jsem přece, že Kate není schopná vymyslet něco normálního, ach jo…
„ Hele, my jdem tančit“, dloubla do mě loktem kamarádka a už za sebou táhla na parket svého miláčka. Marty nevypadal moc nadšeně, ale jakmile se po něm Kate začala při písničce od Madonny doslova plazit, změnil názor. I ostatní se docela dobře bavili.
Povzdechla jsem si a trošku smutně se usmála směrem ke svým kamarádům. Ještě to nevědí, ale příští měsíc už tady nebudu. Když tu totiž byla na návštěvě Kris dohodla jsem se s ní, že se vrátím domů do Čech. Už je na čase.
Měla bych se nejspíš zvednout a jít za nimi, problesklo mi hlavou. V tu chvíli se v mém zorném poli objevil Colin. Je pravda, že se mnou od toho nočního incidentu před dvěma dny nepromluvil ani slovo a já ho na svou oslavu vlastně ani nepozvala. Že by Kate?
Colin se usídlil u baru a upřeně mě pozoroval se sklenicí piva v ruce. Znervózněla jsem. S nadějí jsem se pootočila ke Kate, která mezitím dorazila ke stolku se zbytkem party a hluboce oddechovala.
„ To je síla“, vydechla jenom a žíznivě se vrhla na mou skleničku minerálky.
„ Proč sedíš, Elo?“, zaregistrovala mě konečně. „ Vždyť máš narozky. Není ti dobře?“
„ Ále“, mávla jsem ledabyle rukou.
„ Tak pojď“, zahlaholila a už mě táhla na parket.
„ Ne“, zmohla jsem se na malý odpor. „ Musím si odskočit.“
„ Fajn“, kývla Kate a dál se věnovala ostatním.
Před toaletou jsem narazila na Colina. Nevěděla jsem, kde se tu tak najednou vzal, nejspíš na mě čekal.
„ Ahoj Bosorko“, žblebtl.
„ Ahoj“, odvětila jsem a trošku uhnula pohledem.
Colin vypadal hrozně!
„ Jak se máš?“, promluvil konečně.
„ Tak…“ pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co mu mám víc říct.
Zase ticho.
„ Všechno nejlepší“, škytl.
Zadívala jsem se na něj pozorněji. Je nalámanej!
„ Nevěděl jsem, že máš narozeniny, až teď… tak promiň. Můžu ti dát pusu?“
A aniž čekal na odpověď sklonil se ke mně a začal mě líbat.
Vytrhla jsem se mu.
„ Pusť, jsi opilý“, vyhrkla jsem a otřásla se nechutí.
Zničehonic se rozesmál. Ale znělo to tak nějak smutně.
„ No jo. Ale to je kvůli tobě!“
Jako by mě obviňoval.
Znovu se na mě vrhl. Zvedl se mi žaludek.
Někdo prošel okolo s úsměvem a trapnou poznámkou „Promiňte“. Pitomec jeden.
Konečně jsem se vymanila z Colinova náručí, ale to až potom, co se otisk mé dlaně zaskvěl na jeho sladké tváři. Couvla jsem.
Colin si mnul tvář a sledoval mě zamlženým pohledem.
„ Teď si hraješ na netykavku“, prskl.
Už jsem to nemohla vydržet.
„ Nech mě už konečně být, slyšíš?“, zaječela jsem skoro tak hlasitě jako reproduktory ve vedlejší místnosti.
„ Elo.“
„ Nemiluju tě… Slyšíš, Coline? Já tě NEMILUJU!“
A pak jsem to uviděla. Jeho oči vyhasly během jediné vteřiny – byly bez života, MRTVÉ! A udělala jsem to já.
Colin jakoby nemohl pochopit. Po chvíli (a co já vím jak dlouho trvala???) se vzpamatoval, mlčky mě obešel a zmizel.
Zůstala jsem stát na chodbě sama.
Nejhorší ale nebylo to, že jsem lhala sama sobě, ale to, že jsem lhala i jemu. A že jsem udělala něco tak strašného – zabila jsem LÁSKU.

Stála jsem opřená o zábradlí a nepřítomně pozorovala mořské vlny (taky si říkáte, jak to doma v Práglu vydržím bez slané vody?) narážející na nedaleká skaliska. Větřík mě jemně pohladil po tváři a trochu mě pocuchal. Automaticky jsem si zasunula vypadlý pramen vlasů do copu a dál se věnovala svým rozjitřeným myšlenkám.
Bylo něco po jedenácté a já teď sama samotinká, skrytá v laskavé tmě, hleděla střídavě na hvězdy, střídavě na nedaleko kotvící parník zalitý pronikavým světlem. Žluté a červené odlesky dosahovaly téměř až ke mně. Vypadalo to, že se společnost na lodi výborně baví. To se tak někdo má.
Tupě jsem civěla před sebe a pomalu si v mysli přehrávala události posledních dnů, měsíců, let – celý můj život. Co z něj vlastně mám? Ne, že by mě napadaly sebevražedné myšlenky, na to bych se ani neodvážila pomyslet, ale… Co z něj vlastně mám???
Tolik bych chtěla začít nový život s někým, kdo by mě měl rád, komu bych mohla věřit.
Už tolikrát jsem si v hlavě přehrála to všechno s Jamiem a teď se k tomu nejspíš přidá i krátká lovestory s Colinem. V obou případech jsem věřila, že to, co cítím je definitivní, osudové. Omyl! Hold, chybovat je lidské.
Když jsem Kate suše sdělila, že bych chtěla odejít, jen pokrčila rameny a nechala mě. S Martym už měla nejspíš jiné plány (k čemu by potřebovala ještě mě?).
A teď tu jen tak stojím a připadám si jako úplná troska. Jako bych snad neměla nic jiného na práci než jen tesknit po něčem co se nikdy nestane. Pff! Kašlu na všechno!
V té chvíli jsem si všimla nějaké lesklé blbůstky spadlé za zábradlíčkem. Co je to? Prsty jsem lhostejně přejela po lalůčku pravého ucha a strnula jsem. Sakra, to se musí stát zrovna mně! Náušnice.
No jo – moje náušnice. Nejspíš se uvolnil závit a na plácek přede mnou musela spadnout, když jsem se nakláněla přes zábranu. Teď to zábradlí musím přelézt. No to je k vzteku!
Trochu jsem si vykasala sukni, odhodila lodičky a lehce se vyšvihla na železnou zátarasu. Mrkla jsem letmo dolů pod sebe, do té hloubky, odkud bylo slyšet šumění moře. Fíha, to je výška!
Právě jsem se chystala seskočit na druhou stranu, i když je fakt, že moc místa tam pro mě nezbývalo. Ale ta náušnice mi za to stála.
A v té chvíli jsem až nelidsky vykřikla. Omyl – zařvala. Vlastně ani nevím jak přesně pojmenovat to, když se šíleně leknete a myslíte si, že už se nikdy nevzpamatujete.
Když jsem znovu otevřela oči, válela jsem se po zemi, rozcuchaná a celá od bláta. Kruci, co to sakra???
Poslední, co jsem si pamatovala bylo, že jsem se skláněla a v té chvíli – mě někdo strhl zpátky. Au, moje ruka!
Pomalu jsem se zvedala ze země, připravená vyřídit si to s tím neznámým, který si mě dovolil takhle… Co si to vlastně dovolil? Ponížil mě? No to je jedno, ale naštval mě. Co si to ten někdo myslí – že mě může naštvat, kdy chce? To teda… To mu nedaruju!
Nadechla jsem se a nevyloudila ze sebe ani hlásku. Mé oči spočinuly na tváři “mého zachránce“. I přes černočernou tmu jsem poznala, kdo byl vůči mně tak opovážlivý – záhadný muž z přístavu, můj starý známý.
Než jsem se vzpamatovala z toho “šoku“, že ho opět vidím, zatřásl se mnou takovou silou, až jsem zavrávorala. Ale poklesnout mě nenechal. Jeho silné ruce mě pevně držely za cíp mého kabátku, což mu nebránilo v tom, aby se mnou třásl jako s nějakou lehkovážnou poběhlicí.
„ Vzpamatujte se“, zavelel ostře jeho hlas, že jsem strachy nadskočila snad deset centimetrů. Netušila jsem, co má ten tón znamenat.
„ Prosím? “, doslova jsem zaskřehotala.
Neviděla jsem mu do tváře, ale podle stisku prstů, které svíraly mou paži stále silněji jsem poznala, že je nejspíš pořádně rozzuřený. Ale proč?
„ Až se budete chtít příště zabít, udělejte to prosím někde jinde, ano?“, zachrčel konečně.
Ztuhla jsem. On si snad myslí, že jsem chtěla spáchat sebevraždu, nebo co?
Trhla jsem sebou a snažila se vymanit z jeho sevření. Marně. Nevypadal moc na to, že by mě hodlal pustit. Vztekle jsem si dupla.
„ Pane“, vypískla jsem netrpělivě. „ Byl byste tak hodný a nechal mě konečně napokoji?“
„ Aby jste mohla skočit? To tedy rozhodně ne!“
„ Vy jste ale…“. Nedokončila jsem větu a pokračovala.
„ Vy vůbec nevíte o co tu jde!“
„ Že nevím?“ Zvýšil hlas a udeřil na mě. „ Chtěla jste spáchat sebevraždu!“
„ Tak dost!“, rozeřvala jsem se, vytočená k nepříčetnosti jeho nechápavostí.
„ Vůbec jsem se nechtěla zabít!“
Ztišila jsem hlas a chystala se tomu, teď už zcela nesympatickému, nechápavému až stupidnímu člověku, uštědřit poslední ránu. Ale on mě nenechal.
„ Chtěla jste skočit!“
„ Ne!“
„ Chtěla jste se zabít!“
„ Ne!“
„ Nelžete sama sobě.“
„ Spadla mi tam náušnice, vy idiote“, vyrazila jsem ze sebe.
„ Na druhou stranu zábradlí“, pokračovala jsem dál ve vysvětlování. „ Chápete? Náušnice! Proto jsem lezla přes tu zátarasu.“
„ Hezká pohádka“, prohodil lhostejně, když jsem skončila.
„ Jaká pohádka?“, vyrazila jsem ze sebe ukřivděně. „ To je pravda!“
„ Jenže to tvrdíte vy!“
„ A vy si snad myslíte, že nevím co mluvím? I kdybych lhala, co je vám sakra do toho?“
„ Hodně“, odvětil již klidnějším hlasem.
„ Neštvěte mě, chlape“, vyhrkla jsem prudce, div, že jsem ho nerafla (právě jsem se totiž dostala do ráže).
„ Já vás? Krucinál, ženská!“
Nejspíš se mě rozhodl titulovat podobně jako já jeho. Jindy by mi to snad připadlo i směšné, ale teď? Jak jen se dostat z téhle bezvýchodné situace?
„ Podívejte se“, začala jsem opatrně. „ Za jiných okolností bych vám byla vděčná, ale věřte mi, vážně jsem nechtěla skočit. Proč bych to dělala???“
Škubl rameny jako že neví a tím jsem, alespoň já, považovala náš rozhovor za ukončený. Byla jsem na sebe pyšná. Až do chvíle, kdy…
„ Nepustím vás samotnou.“
„ Proč ne?“, namítla jsem nechápavě.
„ Nemůžu si být jistý, že to nezkusíte znovu hned za příštím rohem.“
„ Vy jste vážně nemocnej. Co pořád máte s tou sebevraždou?“
Mlčel.
Tak jsem se otočila a vyrazila směrem k pláži. Neudělala jsem však ani krok a už stál zase přede mnou.
„ Co ještě?“, hlesla jsem otráveně.
„ Jdu s vámi.“
„ Ne!“
„ Ale ano.“
„ Ne!“
„ Jdu.“
„ Nechte mě konečně být“, zaječela jsem pronikavě. „ Nepotřebuju vás!“
Nevěřícně se ušklíbl.
„ Vážně?“
„ Stoprocentně!“
„ Jak chcete“, vzdal to.
„ Fajn!“
„ Fajn!“
Zavrtěl nechápavě hlavou a raději zamířil k obrovskému parníku, ze kterého k nám stále doléhala tlumená hudba.
„ A nezapomeňte mi poslat parte“, prohodil ještě uštěpačně. Musel mít prostě poslední slovo.
Čert ho vem!