Deidre - zlomené srdce II (5. část)

„ Kam jsi to včera proboha zmizela?“, žblebtla Kate a svými prstíky si opatrně přidržovala obklad na svém bolavém čelíčku. V duchu jsem se poněkud jízlivě pousmála jejímu poopileckému stavu.
„ Trošku jste to přehnali, ne?“, kývla jsem směrem k ní a pomalu točila do skleničky vodu, abych v ní rozpustila aspirin. Vypadala fakt dost stahaně.
„ Hm“, broukla jenom. „ Táhli jsme to do půl čtvrtý, takovej velkej flám, no. A kde jsi byla ty? Slavily se tvoje narozky – a ty si pak zmizíš…“
„ Myslím, že jste si vystačili i beze mě, ne?“, prohodila jsem a postavila před ni skleničku.
„ Takový pan Jelzin nebo Jim Beam, to je společnost!“
„ Srandičky, srandičky, na to tě užije“, ušklíbla se Kate. „ Kdybys toho zdolala tolik, co já…“
„ Tak proč jsi to pila?“, namítla jsem nechápavě. „Navíc jestli tady zjistí, že nejmíň polovina baráku včera chlastala jak zákon káže, bude z toho dost velkej prů…“
„ Proč, proč“, utnula mě kámoška. „ Protože to Colin všechno platil!“
„ Cože?“
Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„ No jo, měla´s zůstat, to pak bylo rodeo…“
Kate do sebe otočila obsah skleničky a pokračovala.
„ Přišel za mnou, doslova mě od Martyho odtáhl. Byli jsme u baru, vypadal hrozně. Objednal whisku, ťukli jsme si, myslela jsem, že už je jako v pohodě. Jenomže objednal další a říkal, že si musím dát s ním, jinak to nepřežije. A další. Po čtvrtý sklence už jsem měla skoro vlčí mlhu, tak jsem ho nechala. Pak jsem jen zahlédla, že odchází s nějakou pochybnou osůbkou. Kam nebo co tam dělali… Elo, jsi v pohodě?“
Ne, nejsem v pohodě, měla jsem sto chutí zařvat. Takže ty Colinovy řečičky o lásce a milování, věrnosti a stálosti, byly jen kecy, nadávala jsem v duchu. Já jsem tak pitomá! A on? Hajzl!!!
„ Tak Elo. Slyšíš mě?“, dorážela Kate a pro jistotu mě dloubla do zad.
„ Co?“, vyrazila jsem ze sebe nepřítomně.
„ No jo, jasně“, vykoktala jsem, když jsem se konečně vzpamatovala. „ Jsem OK.“
A tak si Kate dál brebentila svou, přičemž já jsem ji jako obvykle absolutně nevnímala. Soustředila jsem se na to, co mi právě řekla: „… odešel s pochybnou osůbkou“.
Ale co – sama jsem to tak přece chtěla. Nebo ne?

Další dva dny jsem prožila bez nějakého většího vzrůša. Colina jsem nikde nepotkala, ne že bych se mu záměrně vyhýbala, ale asi to tak osud chtěl. A Colin nejspíš taky (kdo by se mu divil?).
„ Elo, někdo tě tu sháněl“, křikla na mě Sam, právě když jsem se vracela z dopoledního sezení.
„ Nevíš kdo?“
Pokrčila rameny.
„ Zeptej se na recepci“, poradila mi ještě.
„ Hm.“
Kdo by mi co chtěl? Než jsem ale zamířila do míst, která mi Sam poradila, zašla jsem ještě na pokoj, abych si uklidila knížky, které jsem měla přikázáno přečíst do dalšího týdne. Jo, naše drahá Daryl.
„ Dobrý den, paní Fennelová. Prý mě tu někdo hledal“, oslovila jsem naši recepční, když jsem konečně dorazila do přijímací haly.
„ Brej Elo“, houkla bábinka. „ Ale trvalo ti to!“
„ Měla jsem sezení“, snažila jsem se hájit.
„ No jo… Máš štěstí, holka. Můj na mě nikdy nevydržel tak dlouho čekat. A to jsme spolu dvaatřicet let.“
Mrkla na mě.
„ Čeká venku.“
Nechápala jsem.
„ To musí být omyl.“
„ Žádný omyl, děvče. Ten mladý muž moc dobře věděl koho hledat. Tak jdi!“
A polohlasem ještě dodala: „ Je to fešák.“
Abych pravdu řekla, byla jsem až nehorázně zvědavá, kdo je ten tajemný mladík. Když jsem vyšla před Lavingroug, nedočkavě jsem se rozhlédla kolem.
Prásk! Tak tohle bych nečekala ani v tom nejpřipitomělejším slaďáku.
„ Zdravím, má krásná sebevražednice.“
Přede mnou stál muž, kterého jsem předevčírem v noci snad tisíckrát proklínala.
„ Co tady, proboha, děláte?“, zděsila jsem se.
„ Čekal jsem, jestli mi pošlete to parte. No, a když se nic nedělo, rozhodl jsem se zjistit, co se s vámi stalo. Zkontrolovat vás“, dodal po krátké odmlce.
„ Hm, tak zkontrolovat, jo? A jak jste zjistil, kde mě hledat?“
Až teď mi teprve došlo, co si nejspíš myslí. Bývalá feťačka, alkoholička nebo dokonce blázen. Cvok. Sebevrah!
On se ale bavil.
„ Trošku jsem se vyptával. Mám tady po městě několik známých. Nebylo těžké vás najít.“
„ To si umím představit“, frkla jsem. „ Řekl jste jim, aby hledali holku s nápisem sebevrah na čele?“
Usmál se.
„ Něco podobného.“
Pomalým krokem jsem zamířila k pláži, svého zachránce v patách. Těsně před místem, kde mořské vlnky hladily písečnou pláž, jsem se zastavila. Očima jsem sledovala bílé plachetnice prohánějící se daleko od břehu, kde teď stál on a já.
„ Co si o mně myslíte?“
Nejspíš tu otázku nečekal, protože sebou nepatrně trhnul, ale ihned se zase vzpamatoval.
„ To je těžké“, promluvil po dlouhé době mlčení a rozpaků.
„ Nemůžu vás přece jen tak soudit.“
„ Tehdy v noci to tak nevypadalo!“
Znovu se usmál.
„ To jsem vás neznal.“
„ A teď mě snad znáte?“
„ Právě, že ne“, přisvědčil. „ Co děláte dnes večer?“
Zatrnulo ve mně.
„ To mě snad zvete na rande, nebo co?“, pípla jsem přiškrceným hláskem.
„ Proč ne?“
To je vlastně pravda – Proč ne?
„ Tak domluveno? Stavím se v sedm.“
„ Ale já musím být do devíti zpátky“, prohodila jsem.
Pokolikáté se dnes už usmál?
„ Tak řeknete, že vám přijel bratr. To vám snad vycházku povolí, ne?“
Jeho lehce štiplavý tón způsobil, že jsem se naježila.
„ Já nemám bratra“, odsekla jsem.
„ A ví to snad někdo?“
Zavrtěla jsem hlavou. Uvědomila jsem si, že by to mohlo být docela zajímavé.
„ Tak vidíte. Bude to naše malé tajemství“, odtušil.
Sledovala jsem, jak pomalu odchází, zanechávaje za sebou zřetelné stopy v písku. A najednou mi celý svět připadal zase nádherný!

„ Mohla bych dnes večer dostat volno? Přijela mi návštěva“, zaškemrala jsem a hodila po Daryl pohled psích očí.
Milá slečna psychoterapeutka se dál probírala nekonečným stohem papírů, teď však svůj zrak zaostřila mým směrem. Vypadala unaveně.
„ Večer? A kdo mě o tohle povolení tak laskavě žádá?“
„ Můj bratr“, vysypala jsem ze sebe. V duchu jsem se modlila, aby nepoznala, jak jsem nervózní. Nikdy jsem neuměla moc lhát.
„ Ty máš bratra?“
Daryl nevypadala, že by mi uvěřila. Nejspíš už dávno odhalila pohádku schovanek ústavu o příjezdu jejich bratrů. Kate mi jednou prozradila, že Daryl si do dneška myslí, že má tři sourozence, ha ha.
„ Hm“, zamručela. „ A jak se jmenuje?“
„ Gavin“, vypálila jsem ze sebe první jméno co mě napadlo rychlostí blesku.
„ Tak Gavin.“
Zdálo se mi, že pořád ještě přemýšlí zda mi uvěřit nebo ne.
„ No dobře“, pronesla konečně. „ Ale v jedenáct, ať jsi zpátky. Tolik času vám snad bude stačit k tomu, aby jste si všechno řekli, nebo ne?“
Zadržela jsem úlevný vzdech.
„ Jasně“, kývla jsem na souhlas a chystala se vypadnout z její kanceláře dřív, než si to ještě rozmyslí.
„ Elo“, zastavil mě Darylin hlas těsně u dveří.
„ Ano?“
„ Ty bys mi přece nikdy nelhala, viď?“
„ Samozřejmě, že ne“, pronesla jsem co nejvěrohodněji. „ Nashledanou, slečno Tylerová.“
„ Hezký večer.“

Tak to bych měla, mnula jsem si v duchu ruce, když se za mnou zavřely dveře Daryliny kanceláře. Teď ještě sehnat něco pořádného na sebe.
Bylo něco po půl čtvrté. V otázce oblékání jsem měla zcela jasno. Znala jsem pouze jediného člověka, který byl schopen všechno zvládnout – Kate.
„ Ty máš bratra?“, zatvářila se nevěřícně, když přehrabovala obsah své skříně. Netušila jsem, jaký zázrak hledá.
„ Jasně“, kývla jsem.
„ A jak se jmenuje?“
„ Trevor.“
„ Pěkný jméno“, broukla Kate a vykolébala se ven ze svého oblečkového království.
„ Tak, co říkáš tomuhle?“
Položila přede mě úzký top a kratičkou koženou mini.
„ To snad nemyslíš vážně“, zkritizovala jsem vzápětí její výběr.
„ Co se ti nelíbí?“, houkla uraženě. „ Přece se s bráchou nebudeš někde promenádovat, ne?“
„ Promiň Kate“, dloubla jsem ji prstíčkem do ramene. „ Ale něco víc elegantnějšího, nemáš?“
Podezíravě se na mě zadívala.
„ Fakt je to brácha, jo?“
„ Kate!“, vyrazila jsem ze sebe.
„ Hm… Tak pak snad jedině tohle“, prohodila a vytáhla odněkud ty nejfantastičtější večerní šaty jaké jsem kdy vůbec viděla.
Málem jsem se rozbrečela dojetím. Byly prostě nádherné. Jejich černá barva působila decentně a zároveň tak vyzývavě. Malé kamínky, kterými byla navíc látka šatů poseta, házely neodolatelné třpytivé odlesky.
„ Líbí?“, zajímala se Kate a potutelně se usmívala. „ Líbí, viď?“
„ Jsou úžasný“, zmohla jsem se po chvíli na odpověď.
„ Tak si je zkus, ty tele“, titulovala mě kamarádka upřímně.
Padly jako ulité. No jo, ale co boty, kabelka a nějaký svršek? V noci přece bývá zima.
„ Zařídím“, kasala se Kate a už sháněla zbytek mé večerní toalety.
Když jsem se v půl sedmé zadívala do zrcadla, vrátilo mi obraz okouzlující mladé ženy. To jsem vážně já???
Od perfektního účesu, přes kouzelné líčení, excelentní šaty, mini kabelku a hřejivý kožíšek až po roztomilé lodičky, (o kterých mi Kate za žádnou cenu nechtěla říct, kde je sehnala) jsem vypadala prostě – k nakousnutí (a to jsem prosím jinak velmi skromná). Ten chlap prostě musí padnout na zadek!
„ Tak běž“, pobídla mě Kate, když jsem ještě za pět minut sedm přešlapovala po pokoji.
„ A pozdravuj Trevora.“
Vyšla jsem tedy z pokoje a zamířila přes halu k proskleným vstupním dveřím budovy.
„ Nashle, paní Fennelová...“
Zarazila jsem se těsně před východem. Přede mnou stál Colin, který se nejspíš vracel z odpolední vycházky. Hned se mi vybavila Katina slova: „Odcházel s nějakou pochybnou osůbkou.“
Ustoupil o krok a uvolnil mi cestu. Nervózně jsem prošla kolem.
Můj partner pro dnešní večer mě už netrpělivě vyhlížel. Uznale kývl na pozdrav a otevřel mi dvířka luxusního BMW. Beze slůvka jsem nastoupila a vůz se rozjel. Colina i ostatní starosti jsem pro dnešní večer hodila za hlavu.