Deidre - zlomené srdce II (6. část)

„ Prosím…“
Číšník nás nejprve usadil, následně dolil skleničky zlatavým sektem a poté se diskrétně vzdálil.
Podepřela jsem si dlaní bradu a zvědavě se zadívala na svého hostitele. Ten právě nahlížel do jídelního lístku francouzské čtyřhvězdičkové restaurace a s jistým předstíraným nezájmem vybíral nějaké to chutné menu. Je sice pravda, že menší skotskou špeluňkou bych v tuhle chvíli nepohrdla (jistě bych se tam cítila stokrát líp než ve stylové La Scéne), ale mladý pán si nejspíš hodlal zahrát na granda, tak mu to nebudu kazit, no ne?
Nejspíš na sobě ucítil můj upřený pohled, protože v příštím okamžiku zvedl své kouzelné čokoládové oči od objednávky a rozhodl se ho laskavě opětovat.
„ Už jste si vybrala?“
Měla jsem co dělat, abych se kysele neušklíbla. Hm, skvělý – chování profesionálního pingla. Jó Eliško, žádná romantika nejspíš nebude, umíš si fakt vybrat. Suchar, kterého ani nenapadne pochválit tvůj skvělý účes a večerní šatičky a lá BB, vysmíval se mé naivitě vnitřní hlásek mého skeptického Já.
Než jsem se zmohla na jakž takž přijatelnou odpověď, kde se vzal tu se vzal, stanul přede mnou vrchní.
„ Už jste si vybrala?“
Hahaha… Ta otázka, pronesená jen pár vteřin potom, co ji vyslovil ON, mě pomalu ale jistě přiváděla do varu. Sakra, proč se mě nikdo nezeptá taky na něco jiného???
Z luxusní restaurace mi přebíhal mráz po zádech. Měla jsem pocit, jako by mě všichni – včetně personálu - pozorovali a jenom čekali, kdy udělám nějakou chybu.
„ Slečna si dá nejspíš comme hors – d´oeuvre du salade composée, le plat principal sera des escargots á la créme, des légumes de saison, du fromage et des pommes cuites“ (jako předkrm míchaný salát, hlavní chod hlemýždi v krému, zeleninu, sýr a flambovaná jablka), předběhl mě ON než jsem se zmohla na jediné slovíčko odporu.
Vrchní tiše přikyvoval a vše si samozřejmě pečlivě zapisoval.
A teď toho mám právě dost! Nejsem žádný křupan, měla jsem chuť zařvat na celé to směšné divadlo, ale v poslední chvíli jsem se ovládla. Já vám ukážu!
„ Kdepak, slečna by si ráda objednala podle svého, pokud dovolíte“, zasekla jsem tužku nesympatického vrchního v půlce dezertu. V tu chvíli jako by všichni ustrnuli, ticho by se dalo krájet.
ON se na mě pátravě zadíval. Nejspíš se děsil toho, že se pokusím objednat sama, jako ostatně většina přítomných.
„ Bien, je voudrais du toast avec du jambon comme hors – d´oeuvre, comme le plat de principal de l´escalope de veau á la créme avec des légumes. Et trois espéces du fromages, s´il vous plait. Et fruits. C´est tout. Merci, garcon“(Dobrá, jako předkrm toast se šunkou, hlavní chod telecí řízek na šlehačce se zeleninou. A tři druhy sýra, prosím. A ovoce. To je vše. Děkuji, pane), zašveholila jsem s lehkým přízvukem. To čučíte, co?
„ Et vous?“, obrátil se zmatený vrchní s otázkou na mého překvapeného společníka.
„ Ehm, jako slečna…“
Garcon se uctivě uklonil a o něco uctivěji odklopýtal splnit naše přání.
„ Vy umíte francouzsky?“, podivil se ON nehraně.
„ Oui, trés bien“(Ano, velmi dobře), odvětila jsem pohotově. „ Zvládla jsem několik lekcí ještě na střední škole… Ale copak? Myslel jste si snad, že blázen jako já nezná jinou řeč než svoji rodilou hatmatilku? A pár anglických slovíček?“, odsekla jsem prudčeji, než jsem měla původně v úmyslu. Jenže ON mě před chvílí tak neskutečně vytočil! Musí si to prostě vyžrat se vším všudy.
„ Já…“
„ To je v pohodě“, usmála jsem se mile (přetvářka, jak jinak) a raději pokračovala.
„ I speak English very well too.“
Nejprve mi vůbec nedošla absurdita mého výroku. Jenže ON byl tak pohotový.
„ Really? Me too!“
Já jsem tak pitomá! No jasně, vždyť jsme v Británii. Ale co, když už jsem si tak naběhla, budeme v té rozjeté hře pokračovat, ne? Ať je alespoň nějaká zábava.
„ Vy umíte anglicky?“, podivila jsem se na oko nechápavě.
To už nevydržel a upřímně se rozesmál.
„ Tak něco. Já jsem totiž Angličan.“
Já jsem Angličan… Kde jsem tu větu už slyšela? Vybavily se mi dvě tmavé oči s veselými ohníčky a fráze: Neboj se, bejby, zahřeju tě…
Jamieho obličej byl najednou neskutečně blízko.
„ Přátelé?“, nabídl mi ON ruku ke smíru. A já si náhle uvědomila hloupost našich hádek a pošťuchování.
„Přátelé“, přikývla jsem souhlasně.
„ Des toasts, s´il vous plait“ (Toasty, prosím), upozornil nás číšník postávající vedle mě.
„ Merci“, poděkoval ON a v další vteřině se garcon vypařil jako pára nad hrncem.
Uchopil skleničku se sektem.
„ Richard G. Bradford.“
V první chvíli mi to nedošlo. Až když jsem si jeho slova správně sesumírovala v mé malé hlavičce, pochopila jsem, že se mi konečně představil.
Zvedla jsem svou sklenku a neznatelně se usmála.
„ Eliška Vávrová.“
„ Tak na nás, Elishko“, přehláskoval poněkud krkolomně mé jméno.
Sklo o sebe jemně zavadilo a vydalo zřetelně jasný cinkot.
„ Na nás.“

Bylo krátce po čtvrt na deset a já se brouzdala bosá chladným pískem. Večerní pláž už byla naprosto vylidněná, nikde ani živáčka – i když v těchto místech se málokdo vyskytoval i za bílého dne. Nedaleko stojící skála vyčnívající z hrozivých vln, které ji nyní omývaly, připomínala mořský maják, který kolem šíří klid a bezpečí. Nebylo to moc příjemné místo ke koupání, ale já sem ráda chodívala. Nejvíce mě fascinoval právě ten kus kamene uprostřed moře, tak úžasný ve své dokonalosti.
Mr. Bradford šel po celou dobu několik kroků za mnou a udiveně (nebo spíš pobaveně?) sledoval, jak každou chvíli vběhnu do vlnek objímajících mořský břeh nebo jak bláznivě vybíhám ven a tančím bosá po jemném písku. Jako malá trapná puberťačka, ušklíbla jsem se v duchu. Ale ve skutečnosti mi to bylo úplně šumák. Dnes večer jsem se totiž po dlouhé době cítila absolutně svobodná. Žádný stesk, bolest, ale ani radost. Prostě jsem potřebovala znovu naplnit všemi těmi zmiňovanými pocity. A jen pár kroků ode mě stál někdo, kdo mi s tím mohl jednou provždy pomoct.
Z restaurace jsme zamířili rovnou sem. Občas mezi námi padla nějaká ta trapná fráze, ale jinak nic.
Pan G. (stejně by mě zajímalo, co to G vlastně znamená) zanechal auto v garáži klubu, kde jsme večeřeli. A já ho zavedla sem. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala, ale zkuste se orientovat sami v sobě – pokud zjistíte, že máte ve svých citech guláš a vynásobíte to krát dva na entou, možná se alespoň zlomkovitě přiblížíte mému duševnímu rozpoložení.
Znovu jsem vběhla do vln s takovou razancí, až mi celý dolní díl večerních šatů nasákl mořskou pěnou. Kate mě zabije!!! Lodičky jsem držela v jedné ruce, jako bych se jimi snad snažila udržet křehkou rovnováhu, pan Bradford mezitím galantně držel moji kabelku, abych se mohla dosyta vyřádit.
Ve svém zápalu jsem ani nepostřehla, že hvězdy náhle ztratily svůj původní lesk ve skrytu obrovského černého mraku, který zapříčinil, že celá noční obloha ztmavla. Moře začalo být rozbouřenější a vítr, který se zvedl, mi pocuchal celý účes. Předzvěst bouřky…
„ Nebuďte takový suchar a pojďte taky“, zavolala jsem rozjařeně na Mr. Bradforda z mořských vln. Naprosto jsem ignorovala fakt, že se co nevidět rozprší.
„ Ven“, zavolal na mě z břehu ON.
„ Proč?“
„ Moře bouří. Bude pršet.“
„ A to vadí?“, vykřikla jsem provokativně.
„ Pojďte ven.“
„ Proč?“
„ Hned!“
Začínal ztrácet trpělivost. Rozhodla jsem se, že ho nebudu dál dráždit a raději dám na jeho radu. Než jsem se však dostala na břeh, rozpršelo se.
„ Vidíte? Co jsem říkal“, durdil se lehce nahněvaně.
Zamířil zpět k městu.
„ Jdete?“
„ Proč?“
Myslím, že měl těch mých proč konečně plné zuby.
„ Jste jako malá holka!“
„ A co má být?“, zasmála jsem se rozpustile. Byla jsem jako šílená. Blesky, které křižovaly oblohu a déšť, který mě teple hladil na odhalených ramenech, mě naprosto uvolňovaly.
Rozčilil se, což jsem identifikovala podle naběhlé žilky na jeho čele.
„ Nejraději bych vám nasekal!“
„ To byste nedokázal“, zahalekala jsem a poněkud neslušně na něho vyplázla jazyk.
Přiblížil se, já o krok ucouvla.
Znovu jsem se rozesmála a běžela po pláži tentokrát směrem k Lavingrougu, město za zády. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že pan G. je mi v patách. Doběhl mě a poněkud drsně strhl do písku. Chvíli jsme se převalovali v předstíraném souboji, postupně jsme se zklidnili.
Ležela jsem pod ním a cítila, jak mu prudce bije srdce. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Cítila jsem horkost jeho těla. Rozechvěla jsem se dlouho potlačovanou touhou. Nevím proč, ale zničeho nic jsem ho začala líbat. Přisála jsem se svými rty na jeho a poněkud nevybíravě si vynutila, aby mi vyšel vstříc. Naše jazyky se vzápětí propletly v nebezpečné hře. Nebezpečné… Začal mě zasypávat svými polibky na ramenou a hrdle, v úžlabince ucha i ňader. Držela jsem se ho pevně a nechávala jeho ruce, ať hladí ňadra, břicho i stehna. Plně jsem vdechovala vůni jeho vlasů. Zavřela jsem oči a nechala se unášet rozvířenou pudovostí.
A tehdy se to stalo. Aniž bych si to uvědomila, z hrdla se mi vydralo úzkostné zakvílení. Ó ano, až moc dobře jsem věděla, co mě tak vyděsilo. Jeho prsty právě rozepnuly zip mých šatů a to, co mělo následovat… Prostě jsem nemohla. JAMIE!!!
Okamžitě mě pustil. Nejspíš zahlédl můj zoufalý pohled a proto se pouze zeptal:
„ Půjdeme?“
K Lavingrougu jsme došli bez jediného slůvka. Před vchodem mi trošku neosobně podal ruku.
„ Nashledanou, slečno Elo.“
V jeho hlase nezazněla výčitka ani pocit zklamání.
„ Děkuji za nádherný večer“, zarecitovala jsem jako hodná holčička.
Přikývl, vypadal zasmušeně.
„ Moc vám to sluší.“
Než se stačil otočit, políbila jsem ho (možná v záchvatu výčitek či náhlého šílenství?) na jeho plné rty, chutnající po soli.
„ Díky.“

Ani teď s odstupem času ještě stále nedokážu plně rozluštit Richardovy pohnutky, které ho tehdy vedly k tomu, aby mi věnoval svou pozornost. Od prvního setkání jsem přece působila jako blázen. Co ho jen donutilo, aby vyhledával mou společnost? Pokud jsem se zrovna nechovala jako uječená hysterka, cudná panna či hříšná děvka, neměla jsem více méně co nabídnout. Později jsem se dozvěděla, že to moje vyprahlé oči ho tak zaujaly. Dvě hluboké vyprahlé studny, které prý vyloženě křičely: Zachraň mě!!! Ale pěkně po pořádku.
Několik dní po tom tragicky trapném večeru, kdy jsem Richarda nejprve div neznásilnila a potom se spíš tvářila jak ublížená svatá, jsem trávila v JEHO přítomnosti. Romantické procházky městečkem a pláží, dlouhé vyjížďky Richardovým BMW, parníkem nebo bílou jachtou, kterou den předtím pronajal jen pro nás dva, večery proseděné v malých útulných restauracích a kavárničkách – to byl teď můj život.
Daryl záměrně přehlížela mou absenci na sezeních a dokonce mi je sama dobrovolně omlouvala. Nejspíš si myslela (a neochvějně věřila), že dělá správnou věc.
Jednou odpoledne, kdy jsem opět seděla s Richardem v zahradní besídce kavárničky Mocca, mě překvapil otázkou, co všechno bych chtěla v životě dokázat.
„ Jak dokázat?“, nechápala jsem.
„ No – jaké jsou tvé plány do budoucna?“, napověděl mi.
„ Nevím“, broukla jsem a instinktivně míchala lžičkou v malém kalíšku horkého cappuchina. „ Možná dostudovat gymnázium, i když …“
Zarazila jsem se. Vždyť jsem promarnila tři roky svého života a teď se přece nemůžu vrátit do druhého ročníku, abych si dokončila středoškolské vzdělání, nebo jo?
„ Ježíši, mně je devatenáct“, pípla jsem zděšeně.
Richard nechápal.
„ Nemůžu se přece v devatenácti vrátit do druháku“, snažila jsem se mu vysvětlit svůj problém.
„ Tak co budeš dělat?“
Pokrčila jsem nevědoucně rameny.
„ Nejspíš se vrátím domů“, uvažovala jsem nahlas. „ Je načase, abych se vrátila.“
„ To nezní moc vesele“, upozornil mě taktně Richard.
„ Hmm…“
„ A čeká tě tam vůbec někdo?“
„ Vlastně ne. Jenom matka“, povzdechla jsem si.
„ A nikdo jiný?“, zajímal se dál.
„ Ne, proč?“
Postavil přede mě malou růžovou krabičku.
„ Otevři ji“, prohodil jen tak mimo řečí.
Zadržela jsem dech v podivné předtuše. To snad… Pomalu jsem odklopila víčko a všechny mé obavy se zhmotnily. Sakra – to je jak z nějaký blbý červený knihovny!
Ze saténového polštářku se na mě usmíval malý roztomilý prstýnek s velikým briliantem.
Nejistě jsem mrkla na Richarda. Začínala jsem pomalu panikařit.
„ Richarde?“
„ Elo, vezmeš si mě?“
Co mám na tohle krucinál říct?
„ Ale vůbec se neznáme…“
„ Mně to přijde, jako bych tě znal celý svůj život“, uchopil mě Richard něžně za ruku a pokračoval. „ Jsi úžasná mladá žena, Elo. Možná to zní jako tupá fráze, ale ty jsi můj maják v moři když se topím, moje živá voda když umírám, můj malý blázínek. Jsi jediná žena, se kterou chci spojit svůj život, jediná, kterou si umím představit jako matku svých dětí.“
Jako by mým srdcem projel ostrý nůž. Ach, tolik to bolí!
„ Prosím tě, Elo, neodmítej mě. Vem si nějaký čas na rozmyšlenou a potom…“
„ Nepotřebuju žádný čas“, zarazila jsem ho odhodlaně.
Tázavě se na mě zahleděl.
„ Vezmu si tě, Richarde.“
„ Cože? Zopakuj to ještě jednou, prosím.“
Jako by tomu nemohl sám uvěřit.
Odevzdaně jsem vzdychla.
„ Ano Richarde G. Bradforde, vezmu si tě… Chci se stát tvojí ženou!“