Hledání ztraceného já - 1. díl

„Jak myslíš,“ břink. Zavěsím. Teď už je definitivní konec. Dokázala jsem to. Odpoutala jsem se od své první velké lásky.
Nepočítám sympatie ve školce, kdy držení za ručičku bylo velmi vzrušující, ani lásku v šesté třídě, která mě provázela do konce základní školy, ale o lásce ze střední, která mi zcela změnila život. Na začátku jsem snad ani zamilovaná nebyla, šlo jen o jakousi zkoušku, ale časem jsem si zvykla, a teď by se už snad dalo o zamilovanosti mluvit. Vlastně teď už ne. Po dvou letech zvyku a utrpení jsem se odhodlala říct dost. Možná chybuji, ale nic jsem si ještě neužila a vázat se na člověka, u kterého si nejsem jistá, zda je ten pravý, by nebyl nejlepší nápad. Vše ukáže čas. Jak známé rčení, a při tom v něj doopravdy téměř nikdo nevěří.
Já se však cítím volná. Mám pocit, že se můžu nadechnout a usmívat se na celý svět.

Týden utekl jako voda a nám se konečně uzavírají známky. Léto je na dosah ruky. Už několik dní jsou pekelná vedra a my neustále sedíme zavření ve škole, i když se neučí. Naštěstí od příštího týdne máme zkrácené vyučování, tudíž je zabité jen dopoledne.
Holky hned plánují, co všechno budeme podnikat. Nějak jejich náladu nesdílím. Dlouhou dobu jsem si přála rozchod, teď se mi zdá, že mám v životě neuvěřitelné prázdno, které neumím ničím vyplnit.
„Tak nás čeká poslední rok, ženský,“ prohlásí Lívie.
„Neumím si maturu ani představit,“ vyplaší se Mirka.
„Vy naděláte. Ještě máme času dost,“ mávnu rukou, i když jsem nad zkouškou dospělosti taky několikrát přemýšlela. Nikdy jsem neměla ve škole velké problémy, ale neumím si představit, naučit se něco přes sto otázek na ústní, další na praktickou a písemnou. Fuj.
„Pravda, nač si kazit poslední volné léto,“ souhlasí se mnou Majda.
Je pátek. A to je den, kdy si s holkami chodíváme sednout do Modřiny, jak se nazývá jedna hospůdka nedaleko školy. Modřina asi proto, že se tu pořádají pravidelné diskotéky a pokaždé se tu někdo popere. Jinak si to vysvětlit neumíme. V tomhle podniku se cítíme jako doma. Poručím si jahodový džus, ve kterém jsou kousky jahod a nenasytně se jej napiji. Holky mají ze mě bžundu. Každá totiž klopí pivo, ať je to dvanáctka nebo desítka. Jsem totiž jediný nealkoholový typ.
„Co teda zítra?“ dožaduje se Lívie konkrétního spojenectví pro nějaký program.
„Slyšela jsem, že na ranči budou nějaké hody. Sice nevím jaké, ale mrknout můžeme, ne?“ nechá se slyšet Jarka, které je úplně jedno kde, ale hlavně že je kde.
„Zase vesnická moravánka,“ odfrkne Mirka a my se pobaveně uchichtneme. Jednou jsme totiž podnikly skvělý výlet „na pařbu“, jak to nazvala Jarka a některé holky se dokonce urazily, protože si myslely, že si Jarča z nich vystřelila. Jenže ona to chudák myslela vážně. Za pařbu totiž považuje úplně jiné věci. Vesnické akce jsou opravdu trošku jiné, než akcičky ve městě.
„A co takhle zajet někam pod stan. Máme přece nějaké peníze ušetřené, ne?“ napadne mě. Od prváku se totiž s holkami pravidelně skládáme. Jednou týdně hodíme do košíčku desetikorunu a později ty peníze využijeme na nějakou akci. Je lepší dávat postupně, než tolik najednou.
„To vůbec není špatný nápad,“ souhlasí se mnou Viki, jinak tichá a nekonfliktní osůbka.
„Ale možná bychom to mohly nechat až na prázdniny. Třeba hned první týden. Můžeme všechny, že jo?“ organizuje Lívie.
„Já nevím, první týden bych se měla jít zaučit do pizzerie,“ namítne Petra.
„No jo, ale všem asi nikdy nevyhovíme. Třeba se tam nějak domluvíš a přijedeš za námi,“ pohodí rukama Lívie.
„Holky domluvíme se v pondělí, co? Už mi pojede vlak,“ hodím na stůl dvacku.
„Dobře, užij si víkend,“ volají za mnou.
Jo, to určitě užiju… copak můžu?