Hledání ztraceného já - 2. díl

Hned v sobotu se vzbudím v devět hodin a nemůžu usnout. Naštvaně vylezu z pelíšku, abych si udělala alespoň snídani. V bytě své rodiče nezahlédnu. Jenom dobře, stejně bych se s nimi opět pohádala. Poslední dobou si vůbec nerozumíme. Nechtějí si připustit, že už nejsem jejich malinkatá holčička, která se jich musí držet za ručičku. Jsem dospělá a chci se konečně osamostatnit, ale s nimi to nepůjde. Vlastně proto jsem si podala inzerát o malý byt někde dál ve městě. Možná se jim to nebude zdát fér, ale já mám svou hlavu a chci se zařídit podle sebe. Nějaké peníze si vydělám. Ale taky vím, že v dnešní době není lehké platit byt, studovat a ještě mít na jídlo. Však uvidíme.
Uvařím si černý čaj s citrónem, chleba namáznu flórou a přihodím kousek šunky. Vrátím se zpět do pokoje, abych zapnula televizi a jen tak brouzdala nudným programem. Někde běží kriminálka, jinde stará česká komedie. Dost nuda. Kdybych aspoň měla nějaké dobré knížky, které jsem ještě nečetla. Jenže s tím mám nakonec taky vždycky problém, protože mě většinou obsah tak rozteskní, že jsem protivná jako čerstvý pupínek akné. Kolikrát hlavní hrdinky prožívají utrpení, ale mě to přijde hrozně roztomilé. Možná jsem blázen, ale právě proto bych si přála něco „divného“ zažít.
Ewelina Flinta a její „Goniąc za cieniem“ (Běhat za svým stínem), mě vyruší zrovna když chytám teplý hrníček s čajem. Málem ho shodím na sebe, jak se snažím na mobil dosáhnout.
„Prosím,“ představím se klasicky, ať mi volá, kdo chce.
„Nazdar, Lin,“ zdraví mě jakýsi klukovský hlas, který zatím nedokážu rozeznat.
„Ehm, ahoj, jak se máš?“ otáži se, jako bych věděla, o koho se jedná.
„Fajn. Právě jsem se chtěl zeptat, jestli bys k nám nepřišla pod střechu. Monika slaví narozeniny.“
„Přijít bych mohla, co je pravda, ale mám jednu otázku.“
„Ptej se.“
„Nebudeš se zlobit?“
„Proč?“ nechápe ten na konci drátu.
„Vůbec totiž netuším, s kým mluvím,“ uchichtnu se.
„Ježíš, promiň. Mně nedošlo, že jsem se nepředstavil. Tady Robert, ze základky, pamatuješ?“
„Už jsem doma,“ řeknu, ale jaksi se mě zmocní nervozita.
„Tak přijdeš?“ dožaduje se odpovědi.
„Já nevím,“ váhám. „Kdy to je?“
„Dnes. Monča si vzpomněla, že jsme tě dlouho neviděli.“
„Jo, nějaký rok to bude.“
„Budeme se na tebe těšit.“
„Uvidím, jestli přijdu,“ slíbím neurčitě, protože si nejsem jistá, jestli je nejlepší nápad vstoupit do jámy lvové.
„Přijď,“ řekne a oba se odmlčíme. Ve vzduchu je najednou něco, co by se dalo krájet.
Vzpamatuje se první. „Taaak ahoj, dneska.“
Zavěsí, aniž by na mou odpověď vyčkal. Zdá se, že bych nemusela mít tak marný víkend, jak jsem si představovala, ale moc se mi tam nechce. Zvlášť když vím, že tam budou lidi ze základky, které znám, a kteří mou lásku právě k Robovi nechápali. Možná to byla jen láska ze základky, ale už tehdy to bylo něco velkého. Nedali jsme se dohromady stejně jenom kvůli jeho kámošům. Připadala jsem jim pubertální, ale čím víc jsem se bránila, tím víc jsem je ujišťovala. Bylo mi to moc líto, protože jsme se k sobě hodili. Na jeho oči se nedalo zapomenout. Byly hnědé přesně jako čokoláda. Koukali jsme na sebe jen tajně, ale ty pohledy stály za to. Kdyby to ovšem nebyly jen obyčejné pohledy. On totiž chodil o třídu výš a navíc byl podzimní dítě, tudíž ještě o další rok starší než jeho spolužáci.
Zjistil si moje číslo. Pochybuji, že ho poprosila Monika, aby mě pozval. Sice jsme spolu kamarádily a rozuměly si, ale tři roky jsou tři roky a od té doby jsem ji neviděla.
Jenže nechci vyvolávat sama v sobě plané naděje. Robert je hezký, může mít každou holku. Není vyloženě idol, ale je něčím zajímavý.
Rozhoduji se až do večera. Pořád nevím, jestli mám nebo nemám. Budu tam sedět jako kůl v plotě, prorokuji si.
Nakonec se rozhodnu pro. Řádně se nalíčím a snad hodinu vybírám vhodné oblečení. Venku je vedro, i když hodina pokročila a chýlí se k nočnímu klidu. Ano, tak dlouho mi trvalo se rozhodnout a pak už jen připravit. Naštěstí to nemám daleko. Na benzínce ještě koupím šampaňské a pomalu kráčím k místu, odkud je slyšet hlasitá hudba.
Před dveřmi se zastavím a hluboce nadechnu…