Deidre - zlomené srdce II (7. část)

„ Neplač, Kate“, utěšovala jsem (celkem zbytečně) uslzenou kamarádku. Řvala hůř než želva.
„ Ale… vždyť ty se budeš vdávat“, vyrážela ze sebe mezi tesklivými vzlyky a pak se rozeřvala naplno. V tu chvíli byla iluze přiblblýho amerického slaďáku dokonalá.
„ Elooo…“
„ No tak, Kate“, objala jsem ji s povzdechem. „ Nech toho. Nebo se nevdám“, vyhrožovala jsem. (Teď už smrtelně vážně - přece neraním její city, že?)
„ Tak to teda ne“, vzbouřila se kamarádka. „ To tě nesmí ani napadnout! Když tě má tak rád…“ dodala tichounce a znovu se rozbulela na celé kolo.
„ Ach Elo, když já jsem vlastně tak šťastná…“
„ A proto tak řveš?“, nechápala jsem.
„ Když ty máš tak úžasnýho chlapa. Vůbec na nic se tě neptá a hned si tě chce vzít“, hlesla obdivně, slzy v nenávratnu.
„ No právě“, povzdechla jsem si na oplátku zase já.
„ Počkej – ty si ho snad nechceš vzít?“, vykulila oči.
„ Ale chci“, broukla jsem, spíš tak na půl. „ Jenom je mi divný, že se se mnou chce oženit jen tak, no.“
„ Prostě tě má rád“, snažila se mě Kate ujistit. Až moc dobře znala moje obavy.
„ Jenže já ho beru jako kamaráda“, přiznala jsem Kate nakonec to, co mě celou dobu tak trápilo.
„ Co?“, nemohla uvěřit vlastním uším.
„ Možná mě přitahuje. Záleží mi na něm“, kuňkla jsem.
„ Ty snad pořád miluješ Colina?“
„ Ale ne…“
„ Tak jaký máš důvod k tomu…?“
„ Colin byl divoký, živelný – prostě to, co jsem potřebovala k tomu, abych se vzpamatovala ze své apatie. No a Richard, to je člověk, který mě naopak dokáže uklidnit, rozumí mi, má mě rád a - vedle něj bych snad mohla prožít zbytek života a jednou ho snad i milovat… Ale ne teď!“
„ Takže ho nemiluješ“, podotkla taktně Kate.
„ Ach Kate“, padla jsem jí kolem krku. „ Já se bojím, že už nikdy nedokážu nikoho milovat.“
„ Co to povídáš?“, zamračila se nesouhlasně. Řekla bych, že měla sto chutí mě pořádně proplesknout, abych se vzpamatovala.
„ Vždyť mě znáš“, popotáhla jsem. Byla jsem těsně před zhroucením.
„ Právě proto. Je načase, abys na něho konečně zapomněla!“
„ Na něj nikdy nedokážu zapomenout“, namítla jsem, celkem zbytečně.
„ Ale ty musíš“, začala mě úpěnlivě přesvědčovat Kate. „ Musíš na Jamieho zapomenout. Jinak už nikdy nebudeš doopravdy žít!“
Jamie… Colin ani Richard nedokázali vymazat to, co jsem si tolik přála, aby jednou pro vždy zmizelo z mého života… Ach jo, Kate má pravdu - musím se toho břemene definitivně zbavit. A Richard? Ten mi s tím pomůže!

„ Slyšel jsem, že se budeš vdávat.“
Tak touhle otázkou mě Colin zarazil v jídelně, kde jsem ten týden měla svou poslední službu. A bohužel – právě s ním.
„ Hm“, broukla jsem jen tak, aby se neřeklo.
„ Takže je to pravda?“, dožadoval se přímé odpovědi (což mě ale totálně vytočilo - se mu nemusím zpovídat, ne?).
„ A co chceš vlastně slyšet?“, vyjela jsem na něj zostra. „ Že až do konce života budu truchlit nad tím, co jsi mi provedl? Tak to ses teda pěkně sekl, chlapečku!“
„ Takže je to pravda?“ (To si nedá pokoj?)
Pokrčila jsem rameny.
„ Pokud to chceš slyšet… Ano, budu se vdávat. Paní Ela Bradfordová“, zasnila jsem se a provokativně před něj natáhla prsty levé ruky. Na prsteníčku se leskl malý šperk s briliantovým kamínkem.
„ A miluješ ho?“
Kruci, co s tím pořád všichni mají?
„ To tě nemusí vůbec zajímat“, zarazila jsem ho rychle. „ Jsou přece jiné věci.“
„ Takže ho nemiluješ“, konstatoval suše.
„ Ale nemiluju ani tebe“, vyštěkla jsem zuřivě. „ Tak co chceš?“
Nejlepší obranou je útok, aspoň tak mi to říkávala Linda.
„ Elo, neber si ho.“
„ Proč bych neměla?“
„ A proč jo?“, skoro zařval.
„ To nech laskavě na mně“, frkla jsem. Už mě to pomalu přestávalo bavit.
„ Elo, to já tě přece miluju“, snažil se. Ale na mě to neplatilo.
„ To říká Richard taky.“
„ Richard?“
„ Ano, Richard – můj snoubenec“, kývla jsem s razancí sobě vlastní a tím považovala náš rozhovor za ukončený. Colin kupodivu ani neprotestoval. Jenom se mírně usmál a pak zašeptal něco jako:
„ Jak si ten osud s námi zahrává…“
V tu chvíli jsem netušila, co tím myslel. Až o několik měsíců se mi jeho slova vybavila v plné síle a já pochopila.
„ Coline?“
Nevěděla jsem, co si myslet. Díval se na mě najednou jaksi soucitně a přihloupě se zubil.
„ Vdej se“, promluvil konečně. „ Vdej se a buď moc moc šťastná.“
Co je to s ním?
„ Slib mi, že budeš šťastná“, mumlal jenom.
„ Jistě, ale…“
„ Nic víc, Elo. Jen, že budeš hodně šťastná.“

Byla jsem z Colina celá tumpachová. Co to všechno mělo znamenat? Vem si ho a buď šťastná?!
Zavrtěla jsem hlavou a raději zamířila ke stolku pod velkým žlutým slunečníkem. Kris s Oskarem už mě netrpělivě vyhlíželi.
„ Zdarky Eliško“, zahalekala nadšeně moje sestřička (jinak by to snad ani nebyla ona) a padla mi kolem krku.
Lehce jsem se vymanila z jejího obětí. Její bříško už se pod těsnými šaty začínalo pomalu rýsovat, páááni.
„ Už víte, co to bude?“, mrkla jsem na ni spiklenecky a kývla hlavou k jejímu pupíku.
„ To bude překvapení, viď Oskare?“, zaculila se Kris na svého přítele.
„ Hm“, broukl pouze a podával mi ruku, aby mě mohl pozdravit. „ Ahoj Eli.“
Pobaveně jsem se ušklíbla a posadila se do proutěného křesílka.
„ Buongiorno“, pískl za námi pan Josepphe v kostkované zástěře. „ Co to bude, signorina? Cappuchino jako obvykle?“
„ Si, signor“, zasmála jsem se jeho jasnovideckým schopnostem.
Pan Josepphe odběhl, aby mě za několik okamžiků mohl potěšit mým oblíbeným nápojem.
„ Grazie“, poděkovala jsem vděčně.
Stařík odťapkal a já se obrátila k milované sestřičce.
„ Tak jak se pořád máte?“, začala jsem celkem nenuceně.
„ My? To bych se spíš měla ptát já. Nešplouchá ti náhodou na maják, drahá sestro? A co má znamenat tohle?“, zahartusila Kris a vytáhla ze své kabelky pečlivě složený dopisní papír. Poznala jsem ho téměř okamžitě. Byl to můj dopis, který jsem jí napsala před pár dny: „ Ahoj Kris, budu se vdávat…“
„ Vidíš sama, ne?“, odpověděla jsem na její dotaz a klidně si usrkla ze svého šálku.
„ Proboha, Eli“, zděsila se. „ To snad nemyslíš vážně… Nemůžeš si prostě jen tak napsat: „ Budu se vdávat“. To přece nejde!“
„ Proč by to nešlo?“, pokrčila jsem čelo.
„ Ale Eli, jsi přece dospělá. Co o něm vlastně víš? Kdo to je? Kde bydlí? Co jeho rodina? Přemýšlej trochu!“
„ Právě že přemýšlím Kris“, zamumlala jsem temně. „ Už nechci být pořád sama. Rozumíš? Nechci být sama!“
„ Já tě chápu…“
„ Ne, nechápeš. Nikdo to nemůže pochopit. Jen holka, která byla odhozená a naprosto opuštěná, jen ta, která přišla o to nejcennější ve svém životě, jen ta může alespoň vzdáleně tušit. Ale ani ona to nemůže pochopit. Nikdo nemůže pochopit, co to je přijít o miminko jako jsem přišla já…“
Kris viděla, že mám slzy na krajíčku a tak poslala Oskara pro silnou kávu. Osaměly jsme.
„ A ví to, Eli?“
„ Co?“
„ No, že už nemůžeš mít…no “, nedokončila svou myšlenku. Zkřivila jsem tvář bolestí.
„ Neřekla jsem mu to. Možná časem.“
„ A nemyslíš, že bys mu to měla říct teď?“
„ Ne“, vydechla jsem rozhodně. „ Říká, že mě miluje. A pokud se dva milují, neměla by jim taková maličkost vadit.“
„ Maličkost?“
„ A jak tomu mám sakra říkat?“, vyjekla jsem. Jako by se ve mně cosi zlomilo.
Tiše přikývla na souhlas.
Oskar se pomalu vracel.
„ A ty ho miluješ Eli?“, zeptala se ještě.
„ Prosím?“
„ Říkala jsi, že když se dva milují…“
Kolikrát jsem tohle dnes už slyšela? Ach Kris, kdybys tušila…
„ Přece bych s tím sňatkem jinak nesouhlasila, ne?“, broukla jsem vyhýbavě.
Oskar přede mě postavil voňavou kávu.