Deidre - zlomené srdce II (8. část)

Těch pár dní, které ještě scházely do mé svatby s Richardem, utekly přímo závratnou rychlostí. Rozhodli jsme se vzít po delších úvahách v Praze (těch papírů k vyřizování, co musel Richard vyplnit – no ať žije byrokracie!), mém rodném městě. Je pravda, že bych byla raději, kdyby se obřad konal v North Berwick u Lavingrougu, kde jsme se vlastně seznámili, ale nakonec prostě zvítězila stará dobrá česká metropole.
Kostel u sv. Prokopa jsme zarezervovali na 24.srpen. Ani jsme nerozeslali moc pozvánek, vše mělo podle dohody proběhnout pouze v úzkém kruhu rodinném. Je ale fakt, že jenom z mé strany se obřadu zúčastnilo osm lidí, celkově nás však bylo pouze jedenáct.
Když jsem se po třech letech konečně vrátila domů, veškeré rozpaky byly jako mávnutím kouzelného proutku ty tam a my si s matkou úlevně padly kolem krku. Richard na ni dost zapůsobil. Nevím, co jí řekl ten večer, kdy jsme přiletěli, ale pravdou je, že od té doby byl pro ni Richardek pečenej vařenej, jak říkávala moje babička.
Noc před svatbou jsem nespala (a jak taky?). Ležela jsem natažená na své milované postýlce, pozorovala strop, ze kterého na mě laškovně pomrkávala hvězdná tapeta a přemýšlela o svém dosavadním životě.
Začalo to před třemi lety. To jsem poznala Jamieho.
JAMIE… krásnej kluk s čokoládovýma očima a slámovými vlasy. Milý, pozorný, ale až příliš nezodpovědný. Moje první velká láska.
COLIN… člověk do nepohody, lamač dívčích srdíček, no - jednoznačně frajer. Jeho tmavá kukadla dostala každou…a to byl ten problém.
RICHARD… co říct o něm? Nádhernej chlap, inteligentní, chápavý… ale moc chladný. Tak moc, že si ho vezmu, aniž bych ho milovala. A to jsem se vždycky chtěla vdávat z lásky…
Po dosti namáhavé rekapitulaci své zpackané minulosti jsem nad ránem aspoň na chvilinku zabrala, ale v pět už jsem zase stála na nohou. Tiše jsem se vytratila ze svého pokoje a zamířila do kuchyně pro pomerančový džus. Nechtěla jsem zbytečně nikoho budit. Do obřadu zbývalo necelých sedm hodin.
Seběhla jsem po schodech a vytáhla z přeplněné ledničky krabici džusu. Se sklenkou v ruce jsem odhodlaně vykročila směrem k terase, odtáhla prosklené dveře, přešla ledově studící dlaždičky (brrr!) a opřela se o dřevěné zábradlí. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.
Tak Eliško, šeptal můj vnitřní hlásek, za pár hodin z tebe bude paní Bradfordová.
„ Chceš zase skákat?“
Trhla jsem sebou a v rohu zaostřila sedět Richarda. Musel tu být celou dobu.
Přes rty mi přeběhl lehký úsměv.
„ Proč myslíš, že bych chtěla skočit?“, zeptala jsem se zvědavě. Tolik mi to připomnělo onu příhodu z nábřeží.
Mírně pokrčil rameny.
„ Co já vím? Třeba sis tu svatbu rozmyslela.“
Mínil to nejspíš jako vtip, přesto jsem v jeho hlase postřehla, že se bojí, co teď odpovím.
Pomalu jsem k němu přistoupila (nebo se spíš přišourala?), sklonila se k němu, a nakonec skončila schoulená v bezpečí jeho náručí.
„ Richarde, já si tě chci vzít. A taky si tě vezmu, rozumíš?“, zamumlala jsem unaveně do jeho tmavé košile.
Nepatrně se pohnul..
„ Elo, já tě MILUJU!“
Zadívala jsem se do jeho tmavých očí a pochopila jsem, že to myslí naprosto vážně. A také jsem z nich vyčetla nezodpovězenou otázku, na kterou jsem tehdy ještě nedokázala odpovědět. Nedokázala jsem prostě říct, že ho taky miluju. Prostě jsem to nedokázala…

Odvrátila jsem zrak a dlaní si setřela zbytek mascary, která mi stékala po tvářích a zanechávala po sobě dost znatelnou stopu.
„ Eli, pospěš si nebo to nestihneme…“
„ Ještě chvilku“, křikla jsem za mamkou, která teď byla kdesi v přízemí.
Zahleděla jsem se opět do kulatého zrcadla a neznatelně zavrtěla hlavou. To jsem to dopracovala…
„ Tak Eliško, co je s tebou?“
„ Už jdu, mami.“
Krátce jsem prohlédla svůj odraz, setřela si rozmazanou řasenku z obličeje a urovnala záhyby krátké bílé sukně. Potom jsem se několikrát zhluboka nadechla a vykročila z pokoje pravou nohou (tfuj tfuj – pro štěstí!).
Pomaličku jsem sešla do vstupní haly, kde už stála mamka s kamarádkou Kate.
„ Jsi nádherná“, vyhrkla dojetím mamina, zatímco Kate jen obdivně vypískla.
Kysele jsem se ušklíbla. Ani trošku jsem si nepřipadala nádherná.
Poněkud s nečekanou prudkostí se rozlítly domovní dveře a mě dokonale oslepila zář srpnového slunce. Jeho paprsky jemně klouzaly po mých nahých ramenech - jedním z důvodů bylo jistě i to, že svatební šaty byly letní a tudíž dost znatelně odhalovaly i to, co by za jiných okolností zůstalo zcela jistě zakryto.
Než jsem se stačila vzpamatovat, stál přede mnou Richard. Měl na sobě skvěle padnoucí krémový oblek se stříbřitě šedou kravatou. A slabě se usmíval, což jsem zaregistrovala jen tak letmo koutkem oka.
Nalevo jsem ještě zahlédla postávat taťku a Pat s jejich dvojčátky, Kris s Oskarem a nějakého mně zcela neznámého mladíka. Jak jsem později zjistila, byl to Richardův dobrý přítel a zároveň i svědek.
Richard ke mně natáhl svou dlaň a já do ní poslušně položila tu svou.
Cesta k sv. Prokopovi proběhla mlčky. Před vstupem do kostela jsem ještě naposledy krátce zaváhala, ale už jsem nemohla couvnout. Když jsem pak kráčela úzkou uličkou mezi lavicemi v kostele, zavěšená do svého otce, strachem (a nikoli dojetím) se mi podlamovala kolena.
Už ani nevím, jak jsem řekla své ano, jak jsem dostala prstýnek z tepaného
24-karátového zlata ani to, jaký byl náš první společný novomanželský polibek. Pamatuji si jen, jak nám pak všichni tleskali a přáli hodně štěstí. Netuším, proč jsem si v tu chvíli vzpomněla zrovna na Colina.
„ Slib mi, že budeš hodně šťastná…“
Do kostela jsem vcházela jako svobodná dívka, teď jsem vycházela jako mladá paní.
V ústech jsem měla hořko a strašně jsem si přála zařvat – tak moc jsem se tím vším dusila.
Áááá…
Eliška Vávrová je mrtvá. Ať žije Ela Bradfordová!