Hledání ztraceného já - 3. díl

Pomalu kráčím po schodech nahoru. „Pod střechou“ se to nenazývá bezdůvodně. Ono to je totiž opravdu pod střechou a ještě jakoby v podkroví, takže velmi příznačný název. Schody jsou sice krátké, ale dost příkré, takže jestli bude někdo trošku víc opilý (řekněme si to slušně), může skončit rychle dole u dveří.
Jakmile zdolám to, co má zabraňovat celulitidě, ocitnu se v menší zakouřené místnůstce, která se používá spíš pro účely pokecu nebo vodní dýmky. Pamatuji si to ještě z časů, kdy jsem tu chodila na školní akce. Učitele si naivně mysleli, jak se chováme slušně. Na to se zapomenout nedá.
Výjimečně tu teď nikdo nesedí. Ale bude to asi proto, že v místností, kde se tančí, hraje zrovna vypalovačka od Sugababe a její About you now. Zrovna tuhle skladbu jsem prošvihla. Nevadí. Třeba ji DJ zopakuje.
Očima prohlédnu zúčastněné. Moc jsem se nepletla. Většinu lidí moc dobře znám, je tu jen hrstka těch cizích. Snažím se vyhledat Moniku. Nikde ji nevidím a Roberta taky ne. No, musím vypadat efektně, postávajíc u dveří.
Zahlédnu Lucku, Moničinu kámošku ze třídy, jak popíjí něco ostrého, jak usoudím z jejího výrazu. Rozhodnu se tedy jít za ní, ale v zápětí zjistím, že to nebyla až tak dobrá volba.
„Ahoj Luci, je tu Monča?“
Zašvidrá v mlze. Absolutně netuší, kam zařadit mou tvář. V tom ji asi blikne v hlavě světýlko.
„Mo-oni,“ škytne a pro malé pobavení vytáhne kámošku zpod sedačky.
„Jo tak,“ usměji se. Někdo už to trochu přehnal.
„Co je?“ táže se neurvale a je viditelné, že každou chvíli hodí šavli. „Mám dost,“ říhne si hlasitě.
„No tak tady je drobnůstka na narozky,“ přemýšlím však, jak moc jsem to přehnala se šampusem. Ta holka musela dostat samé flašky, jinak si to neumím představit. Ona mě však překvapí.
„Vole, vecpeš se tu-u, a eště doneseš takový bluf?“ říhne si znovu, ovšem s tím rozdílem, že neudrží svůj žaludek na místě a ten obsah vyvalí přímo na koberec pod stolem.
Udělá se mi trochu nevolno a není divu. Nechápu, čemu se všichni smějí.
Takže vůbec nejsem zvaná… no to je bezva. Navíc Roberta nikde nevidím. Rozhodnu se vypadnout, dokud nevzbuzuji zbytečnou pozornost. Monika si stejně nebude nic pamatovat a nikdo nemusí vědět, že jsem se stavila a jaké potupy se mi dostalo.
Nepozorovaně vyběhnu z místnosti, prosvištím kuřárnou, kde někdo sedí. Nevšímám si toho, jsem štěstím bez sebe, že zvládnu schody bez potupy a zvolním až kus od budovy, kde to pořád hraje.
Zastavím se, protože se tmy neskutečně bojím. Když jsem mířila teprve na narozeniny, měla jsem nad čím přemýšlet. Jak moc se Robo změnil, jestli tam s někým bude atd. Teď mi zbyla jen jediná otázka. Kde vlastně Robert je…
Čím větší je ticho, tím více se bojím. Matinka ve mně vypěstovala velký strach z úchylů a zabijáků, to se jí musí nechat.
Počítala jsem s tím, že odejdu až k ránu, kdy bude pomalu svítat a všechno se bude ještě probouzet. Na trávě bude čerstvá rosa a sedmikrásky pomalu otevřou svůj květ. Možná to s tou romantikou přeháním, ale toužím po něčem výjimečným. Můj bývalý to nechápal. Byl tvrdý jak bedna kytu a nic takového ho nezajímalo. Nechtěl mě ničím překvapit, ani mi dokázat, jak mě miluje. To vyžadoval neustále po mně, ovšem jiným způsobem, o kterém se moc bavit nechci. Sex s ním byl o ničem. Ke konci jsem jen útrpně ležela a modlila se, aby už byl. Žádný požitek jsem z toho neměla, nic se mi nelíbilo, bylo to odporné a slizké. Smrděl vším možným a lepil se na mě. Blé.
Je tma. Posadím se na schody jednoho obchodu a civím. Mám strach. Z ničeho. Je to pouze strach vyvolán vlastními rodiči. Jak je za to nenávidím. Asi bych teď ani sama domů nedošla.
„Čau-u,“ škytne Marek. Další opilec. Copak dneska nepotkám nikoho střízlivého?
„No nazdar,“ pozdravím nenadšeně.
„Proč tu tak sed-díš?“
„Protože se mi chce. Máš snad něco proti?“ vyjedu zbytečně ostře.
„Sorry, ale stejně by ses tam neměla s kým bavit,“ zasměje se a jeho tělo se zakymácí.
„Proč bych se měla s někým bavit?“ snažím se být nad věcí.
„Robert tu není. Odešel brzo.“
„A co je mi po něm!“ rozzlobím se doopravdy.