Hledání ztraceného já - 4. díl

Sedím pořád na stejném místě. Tma je neskutečná. Pořád se rozhlížím kolem sebe, abych identifikovala každé šustnutí. Jednou je to ježek, který jen tak mimochodem prochází silnici a po druhé mě vyděsí samotný větřík, který rozhýbal okolí. Pořád lepší sedět tady, než jít pěšky domů. Není to sice nijak daleko, ale asi bych se zbláznila strachy.
Hudbu slyším neustále. Je vzdálená, ale občas si pobrukávám s ní. Vzpomenu si, jak jsem vešla dovnitř. Teprve teď si uvědomuji nádherného kluka, sedícího hned u dveří. Jsem to ale šmoula! Proč jsem tam nezůstala? Nejsem nijak nádherná, ale jsem si jistá, že dokážu kluky něčím zaujmout a to je leckdy větší cennost než krása.
Raz na ráz se rozhodnu jít zpět. Možná chybuji, co já vím, jak mě přivítají teď. Ale uklidňuji se tím, že budou všichni opili mnohem víc než před dvěma hodinami. To není možné, jak dlouho jsem seděla na schodech. O půlnoci nemůže být střízlivý nikdo, pořád jen doufám, že třeba ten kluk, ten krásný… To už ale vejdu dovnitř. Moc jsem se nepletla. Většina se válí na zemi. Jeden pár se dokonce dost odvážně muchluje a nějaký pobud je u toho sleduje, div mu netečou sliny. Moniku tu ani nevidím, třeba zase leží hluboko pod stolem. Ucítím na sobě čísi pohled. Možná jsem se zbláznila. Dívá se určitě na někoho za mnou. Nenápadně se otočím, abych zjistila, že tam nikdo není. Podívám se opět na něj a na rtech mu pohrává úsměv. Trošku mě povzbudí, že není až tak opilý, jakmile se ovšem přiblíží, trošku svůj názor poopravím. Není tak opilý, ale ke střízlivosti má hodně daleko.
„Nazdar, buchto,“ dojde až těsně ke mně. Musím trochu couvnout, narušuje jakousi vzdálenost dvou neznámých lidí. Snažím se vypadat pořád nad věcí.
„Ahoj,“ usměji se.
Bez jakéhokoliv slova mě vezme na parket. Tak tak si stihnu odhodit kabelku, s ní by se mi tancovalo hůř. Mám pocit, že jsem netančila roky a musím si to vynahradit. Jen kdyby se tak hloupě nemotal. Tomu, co předvádí, se totiž nedá říkat tanec. Snažím se to přehlížet a tančím o sto šest, když pustí nečekaně pomalou písničku Apologize. Jistě, praštím se do čela, vždycky hrávali ploužáky až po půlnoci. Vím to z toho důvodu, že jsem je nikdy nezažila. Jako malá holčička jsem musela ze školní diskotéky odejít ve chvíli, kdy se začalo teprve tančit a jak to bylo dál, jsem poslouchala od kamarádek ve škole.
Ani se na nic neptám, čapnu onoho neznámého krasavce za ruku, přitisknu si ji na zadek a on se do mě zavěsí. Mám pocit, že jsem si dala na tělo tunu železa, jak je těžký, ale snažím se to nějak nevnímat. Tak bych potřebovala cítit čísi blízkost. Nevím, jestli tenhle týpek je zrovna výhra, ale určitě mi střízlivé holky (jestli tu nějaké jsou) dost závidí. Potřebuji teď zvednou sebevědomí. Musím vědět, že nejsem nejhorší a má o mě někdo zájem.
„Cože?“ uvědomím si, že mi cosi mumlá do ucha.
„Si kunda,“ zopakuje hlasitěji, ale trochu mi naplive do ucha.
„Dík,“ v takovém stavu je tahle pochvala víc než krásná. Aspoň vím, že vidí, hihi.
„Max má klíč,“ pokračuje.
„Jaký klíč?“
„No od vedle,“ zvedne se z mých ramen a já rázem cítím velkou úlevu.
„Hele, já nejsem ta, co si nechává platit.“
„Tak já ti zaplatím,“ mluví úplně z cesty.
„Pane na nebi!“ zanaříkám si.
„Deme?“ táže se a už míří ke dveřím.
Sama nevím. Chtěla jsem mít někoho vedle sebe, jen marně jsem doufala v Roberta, ale je otázkou, jak krásná bude blízkost takhle opilého kluka. Nechci znovu trpět… Ovšem můj neznámý objeví klíček přímo ve dveřích, takže Maxmiliána nemusíme hledat. Aspoň si ušetřím toho, že by mě určitě poznal.
Do temné komůrky se zatáhnout nechám. Je na mol. Lehne si na uskákanou pohovku, kde už to dneska nejspíš někdo testoval a pokyne mi, abych si vylezla na něj.
Je krásný. Když se podívám z blízka, je vyloženě nádherný. Jen kdyby nebyl jak doga! Vyhrnu mu tričko, abych ho mohla pohladit na vypracovaném břichu. Políbím ho na pupík. Tak bych si přála, aby si i on hrál stejně se mnou, to ale dnes bohužel nepůjde. Chci mu vysvléct košili, když si všimnu, jak si pochrupává. No to snad ne!
Lehnu si tedy vedle, abych si uvědomila, jak jsem hloupá.
„Tak mi ho vykuř!“ rozeřve se. Člověk by si myslel, že je to ze spaní, ale on má otevřené oči a dívá se na mě.
Najednou si sáhne do kapsy a vyhodí tisícovku. „Na.“ Pouze konstatuje, zavře oči a za chvíli zase spí.
To snad nemyslí vážně. On mi chce zaplatit! Nejsem přece…!
Najednou někdo lomcuje klikou. Naštěstí ten louda zamknul.
„Kdo tam je?“ táže se mužský hlas.
Neozvu se. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že tu jsem, kdyby věděli, jak rychle jsem se dostala do téhle místnosti!
„No tak, dělejte!“ řve kdosi za dveřmi.
Jenže jak to mám teď udělat, odejít nemám kudy, ten tu chrápe, vedle něj leží peníze. Já se snad propadnu.
Vtom mě napadne dělat taky opilou. Slyším, že se vzdálili. Proto velmi potichu odemknu a lehnu si vedle neznámého opilce. Hlavu zabořím do peřin, aby mě nikdo nepoznal. Byl by to v skutku skvělý plán, kdyby ti dva znovu přišli. Ležím a bojím se vylézt, aby někdo něco nevěděl.