Výměnný pobyt 22. díl

Abych pravdu řekla, zbytek dne neprobíhal nijak valně. Zavalila mne řada povinností, která zrovna nebyla zábavná. Loučení ráda nemám a dnes se na mě hrnulo ze všech stran. Hned po škole jsem odkráčela do Jimmyho restaurace přijít si pro konečnou výplatu a hlavně dát těm skvělým lidem tam sbohem. Nechtělo se mi odtamtud, obzvlášť od těch výborných specialit šéfkuchaře, které mi vždy zpříjemňovaly perné chvíle, či ospalou nudu, bohužel však jsem se musela spokojit s již posledním palačinkovým dortem, sebrat si uniformu na památku a odejít. Nikdo mě nenutil, prosili, ať večer přijdu na speciálně uspořádanou párty kvůli mně, jenomže já to nechtěla protahovat.
Pak už se nic zvláštního nedělo. Pro někoho možná slibný večer s přáteli, tedy spíš známými, jsem odmítla ze zcela šílených důvodů. A tak jsem se zavřela v pokoji, vyndala spod postele dvě velké cestovní tašky a začala balit. Člověk by nevěřil, kolik jsem toho tu s sebou měla. Tři měsíce je dlouhá doba. Vzpomínek jsem si s každým kusem oblečení balila požehnaně. Raději jsem pustila nahlas hudbu, zavřela nad dotěrnými kusy paměti oči a myslela pouze na manuální skládání a mechanické rovnání úhledně složených věcí do tašky. Nikdo mě při té činnosti nerušil a já byla vděčná. Dokonce ani na chat jsem nezabrousila, i když to nejspíš byla poslední šance, jak dát Captivovi vědět, že odjíždím. Z nějaké příčiny jsem však nemohla.
Od balení mě vytrhlo ťukání na dveře hned pronásledované Anniiným hlasem: „Zlatíčko?“ optala se nejistě. „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zůstávala za dveřmi.
„Ne, děkuju, už to skoro mám.“ Akorát jsem zapínala zip první tašky.
„Dobře, jen jsem ti sem přinesla pár věcí, co se ti válely po bytě. Nějaké knížky a tak. Dám ti je do chodby na stolek, tak si pro ně pak přijď.“
„Díky.“
„Nemáš zač…a až budeš chtít večeřet, řekni si.“ Starala se.
„Nemám hlad, když tak si skočím do kuchyně. Nestrachuj se.“
„Aha. My si vlastně za chvíli půjdeme lehnout, takže si stejně budeš muset vzít něco sama. Snad ti to nevadí.“
„Jak už jsem řekla, něco si vezmu.“ Odpověděla jsem jí možná až moc příkře. Bohužel jsem zrovna neoplývala ukecanou náladou, jako ostatně skoro nikdy. Ušklíbla jsem se na sebe.
„Fajn. Ty věci ti dám na stolek. Dobrou noc.“ Po chvíli ticha zazněly kroky. Otočila jsem se ode dveří a potichu zašeptala dobrou. Slyšely mě však už jen útroby mých zavazadel. S povzdechem jsem se znovu pustila do práce.

Když se na koberci před prázdnou skříní vyjímaly dvě napěchované tašky a prázdný batoh, bylo v domě už hrobové ticho a za okny tma. Unaveně jsem hodila poslední zmuchlané papírky a pytlíčky do koše a skončila s úklidovými pracemi. Můj pokoj vypadal najednou zcela jinak. Prázdný, čistý, jaksi neútulný, jako by byl nachystán pro další Veroniku, která přijede po mně. Raději jsem šla pryč a netrýznila se dalšími pohledy do prázdna.
Seběhla jsem do kuchyně, ani si nerozsvěcela a poslepu dotápala k ledničce. Vytáhla jsem první, co mi přišlo pod ruku a po zjištění, že to byl jogurt, vytáhla lžičku z příborníku a vyšla do zahrady, kde jsem ráno hledala duševní klid. Kromě houpačky, stromů a květin se na zahradě nacházela ještě dvě lehátka se stolkem pro jedna z mála slunných dnů. Zakotvila jsem na tom otočeném k domu, natáhla se a vychutnávala si tichý večer rušený pouze sladkou melodií cvrkajícího hmyzu. Ten zvuk mě jaksi příjemně uspával a přitom držel při vědomí. Spát jsem ještě nechtěla, a tak jsem téměř násilím otevřela oči a zadívala se na hvězdnou oblohu. V Praze hvězdy skoro nejsou vidět kvůli světlu z bytů a pouličních lamp. V Londýně je to to samé, ovšem do této klidné zahrady nevnikl ani proužek světla, který by mohl můj kochající se pohled nějak vyrušit.
Nacházela jsem se úplně mimo realitu, připadalo mi, jako bych se vznášela vysoko v hvězdné obloze oděná ve stříbřitém šatu jen pro počest pana Zářivého, který na všechen svůj doprovod během noční párty dohlížel. Byla jsem poctěna jeho pozváním a blízkou přítomností. Přeci jen bylo lichotivé ocitat se zas jednou v příznivém světle. Nemusela jsem si na nic hrát, nevytahovala jsem žádnou masku. Pokud se mi nechtělo, zahalil mě stín a jeviště zmizelo. Uvolnila jsem svou mysl představám, ocitala se v prostoru mezi sněním a vědomím a užívala si ten pocit, že se za chvilku budu choulit ve sladké náruči spánku.
„Ahoj.“ Ozval se někde z veliké dálky tak povědomý, nejistotou ztišený hlas. „Doufám, že tě neruším při ničem důležitém,“ pokračoval v mluvení a já si pomalu uvědomovala, že bych dala kdo ví co, kdybych ten hlas už neslyšela. Znamenal problémy a nevyřešené otázky, jež jsem neměla v úmyslu řešit.
„Ach,“ povzdechla jsem si a pomalu opouštěla bránu do říše snů, která se mi zrovna zjevovala jako mužné náručí pana Zářivého, „ne.“ Proč jsem, zatraceně, neřekla ano?
„Co se děje?“ zamumlala jsem s poslední dávkou ospalosti a pomalu se probírala k životu. Zvědavost, která jen kvetla, už mě dokázala udržet v bdělém stavu.
„Odjíždíš.“ Řekl to snad vyčítavě, nebo mám slyšiny? No jistě, jen si do mě každý rýpněte, že vám bořím svět svou „náhlou“ cestou zpět. Jako by nikdo netušil, že tu nejsem napořád. Dozvěděli se horkou novinku, fakt!
„Ježiš,“ plácla jsem se hraně do čela, „to bych si neuvědomila, děkuji ti, že jsi mi to připomněl, jsi velice laskav.“ Pronesla jsem nonšalantně a konečně líně otevřela oči, abych se na toho vetřelce pořádně nabroušeně podívala. Stál před lehátkem, s rukama založenýma na hrudi. Hlavou s rozcuchanými vlasy překážel mému večírkovému společníkovi.
„Stíníš.“ Zaclonila jsem si oči a našpulila rty. Proč si trochu nepohrát, když mám k tomu poslední příležitost?
„Oh, to mě mrzí. Dneska to tak pere!“ poznamenal ironicky.
„Je úplněk.“ Odsekla jsem mu. „Chtěla jsem ho pozorovat, dokud mi před něj nevstoupil nějakej kluk a nezaclonil mi výhled.“
„Promiň.“ Omluvil se, ale nijak kajícně nevypadal. Zaujatě jsem si ho začala prohlížet. Proč jsem měla pocit, že jsem svědkem něčeho neobvyklého? Je fakt, že s ním se asi člověk nebaví každý den, jenomže já si už jaksi na naše občasné rozhovory zvykla. Nebojácně na mě upíral ty své oči, jež se mi jevily jako dvě temné díry uprostřed už dost tmavého obličeje. Škoda, noc zakrývala všechny stopy po emocích prokazatelné mimikou tváře. Chtěla jsem ho vidět, právě v tu chvíli jsem se totiž cítila jako královna, před níž stojí oddaný poddaný a žádá o udělení milosti. Musela jsem se smát.
„Co je tu vtipného?“ ohradil se dotčeně a začal se ošívat, jako by ho snad bodali dotěrní komáři.
„Nic, vůbec nic.“ Sdělila jsem mu tajemně. Uklidnil se alespoň navenek. Nastala trapná pauza, ještě že ta zvířata mají dávku soucitu a nenechala nás v tichosti nečinně čekat.
„Tak,“ upřela jsem na něj znovu své oči, „co tady děláš, Danieli?“ konečně přišla na řadu ta otázka, jež jsme celou tu dobu nechávali viset ve vzduchu. Oba jsme věděli, že na ni dojde. Zvědavostí a chamtivostí otravovala ovzduší, nedalo se pořádně svobodně dýchat.
Mlčel, nejistě sepnul ruce k pasu a začal přecházet kolem lehátka. Nakonec si sedl k mým nohám. Poplašeně jsem je skrčila a objala rukama kolena, sázela jsem na jakoukoli pomyslnou bariéru mezi ním a mnou. Také mě znejistěl, a to byl důvod mých vzrůstajících obav. On měl, na rozdíl ode mě, aspoň ponětí o tom, proč je nervózní. Já netušila nic.
„No, neříká se mi to zrovna lehko.“ Odmlčel se, aby nabral dech. Pokud to takhle půjde dál, budeme tu sedět ještě hodně dlouho. „Jsem tu, abych objasnil pár věcí, které zrovna tobě jistě musí vrtat hlavou. Měl jsem to možná udělat už dřív, jenomže to nějak nešlo. No a teď, když odjíždíš…“
„Můžeš, prosím tě, přestat opakovat to slovo? Já to vím, tak to pořád neříkej! Neumírám, jenom jedu tam, kam patřím.“ Nebo měla bych.
„To si právě nemyslím!“ vyhrkl najednou, až jsem se zachvěla. Zkrotl. „Zapadáš sem, jenom tu bylo pár věcí a lidí, co tvou přítomnost prostě nechtěli.“
„A co ty o tom víš?“ vyštěkla jsem na něj v náhlém záchvěvu zlosti. To mi tu teď, na konci cesty, chce dělat psychologa a hrát si na boha, který má o všem perfektní přehled a tušení? Nikdy se mnou pořádně nepromluvil, pouze když jsme byli sami. Já mu takovéhle věci, které mu momentálně nejspíš běžely hlavou, rozhodně nesvěřovala.
„Vlastně dost, co se týče jedné strany pohledu. Tu druhou moc neznám.“ Koukl na mě psíma očima, sklopil hlavu. Zato já se popuzeně zvedala. „Ne, počkej,“ zadržel mě, než jsem stačila pěkně vybouchnout. „Měl jsem..já prostě. Je to moje vina.“ Uklidnila jsem se do té míry, abych mohla poslouchat. „Jsem tu i kvůli vysvětlení toho včerejšího incidentu na plese. Bylo to vyvrcholení a nebýt mé mlčenlivosti a váhání, nemuselo se to stát. Mrzí mě to.“
„Takže tím chceš říct, že jsi srab?“ nevím, co mě to popadlo, ale musela jsem se do něj pustit. To mi tohle řekne ve chvíli, kdy už je mi to houby platné?
„Když to říkáš, asi jsem.“ Připustil neochotně.
„Špatně, tohle musíš připustit a uznat sám, já to za tebe dělat nebudu.“ Zmírnila jsem svou zlobu a pokračovala trochu smířlivěji: „Fajn, tak se vymáčkni, ať můžu posoudit, kvůli čemu jsi ochoten takhle se pokořit.“
„Vždycky jsme byli parta, s klukama se známe už od základky a drží nám to dodnes. Nikdy mezi nás nevstoupil nikdo, kdo by stál za to, abychom ho přijali anebo aby převrátil náš systém. Žádnej sebelepší kluk ani holka to nedokázali. Nikdy. Jenomže pak jsi přijela ty a změnila to.“
„Takže chceš říct, že za to v podstatě můžu já?!“ vylítla jsem znovu. Tentokrát už mě tak snadno neuklidnil. Tep mi zrychleně bušil ve spáncích, cítila jsem, jak mě ta noční oáza pohody opouští.
„V podstatě ano.“ Snažil se to říct omluvně.
„No jistě! Jen si všechny svoje problémy hoďte na mě, to já jsem tu zas ta špatná.“ Div, že jsem se nerozbrečela. Tak živě mi to připomnělo ten včerejší večer, až to bralo dech.
„Přišel jsi mě sem tedy stejně ponížit jako včera tvůj drahý kamarád Peter. No dobře, jen si posluž. Hoď na mě třeba ještě něco, co takhle holocaust, zdražování ropy, hlad v Africe, ne? Nic?“ dostávala jsem se do ráže. „Taky mlátíš holky?“ vyzývavě jsem našpulila rty a tvářila se jako ta největší zmije pod sluncem. Měla jsem sto chutí dokázat tady a teď tu stejnou nechutnost, jakou oplýval jeho kamarádíček. K tomu jsem se držela, abych po něm pro změnu neskočila já. Ruka mi bezděčně cukala, toužila jsem po tom, aby cítil stejnou bolest, která protékala mnou. Hrdlo mě pálilo, nemohla jsem pořádně dýchat, dusila jsem se potlačovanými vzlyky, kterým vůbec nebylo umožněno dostat se na povrch. „Jste to ale partička! Není divu, že mezi vás nikdy nikdo nevstoupil, když jste ho předtím zastrašili těmi vašimi zaručenými metodami!“ zvyšovala jsem nebezpečně hlas.
„Křivdíš mi, křivdíš nám všem!“ naléhavě mluvil a máchal rukama, křičet ještě nechtěl, zřejmě mu to nestálo za probuzení celého poklidně spícího baráku.
„Jo? Tak mi to nějak vyvrať!“ nemínila jsem ustoupit ani o krok.
„Ty...vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ vstal, zase si sednul a opět vstal. Začal přecházet kolem dokola.
„Tak mi to konečně vysvětli!“
Váhal, zavíral a otevíral ústa jako ryba na suchu, nevydal, však ani hlásku. Zklamaně a naštvaně jsem si zpátky kecla do lehátka. Z něj už nic nevypadne V duchu jsem se s tím smiřovala..
„Dobře.“ snažila jsem se, aby se mi netřásl zlostí hlas. V krku mě nepříjemně štípalo. „V tom případě už nemáme co řešit. Měla jsem pravdu, bohužel, jsi srab.“ Řekla jsem tiše.
Zaraženě se zastavil, ale v klidu nebyl. Žíly na rukou se mu napínaly vztekem. Nehodlal se vzdát, jenomže udělat ten krok bylo zatraceně těžké! Nakonec se přeci jenom rozhýbal. Přešel ke mně, sklonil se a políbil mě. Vyděšeně jsem zírala na jeho přivřené oči a podvolila se. Vší silou se ke mně přitiskl, objala jsem ho kolem krku a cuchala ho v už tak dost rozcuchaných vlasech. Vypadalo to, jako bychom si oba mysleli, že to je to poslední, co můžeme v životě udělat. Tiskla jsem se k němu, sotva jsem mohla dýchat. Strašně jsem nechtěla, aby to skončilo. Tolik jsem se bála, že zase budu opuštěná, až jsem málem opět začala podléhat zoufalství.
Jediným svědkem toho srdceryvného utrpení byl smutně svítící měsíc, můj samotářský společník, a všudypřítomná tma, která nás svou oponou kryla před nepřátelským světem. Vytěsnila jsem z hlavy úplně všechno, co by mi mohlo zkalit myšlenku na ten vzácný okamžik, jež mi teď obrátil svět naruby. Hořela jsem, myslela jsem si, že každou chvíli vzplanu. Štěstím, krásou, láskou? Nebo šílenou touhou po něčem, co jsem ještě nezažila?
Oddávala jsem se potlačované a ukrývané části svého druhého já, držela se zuby nehty toho pocitu blaženství, dokud zase nadvládu nezískalo to rozumné. Prosáklo do mé mysli svými jedovatými pařáty a otrávilo mi mysl. Chtěla jsem křičet bolestí, ale nevyšla ze mě ani hláska. Čím víc jsem klesala ke dnu, tím víc jsem ho mačkala v náručí a snažila se s ním srůst. Nehodlala jsem se vzdát, ani kdyby mě to mělo stát život. Tak dlouho jsem čekala, tak dlouho!
Jenomže pak to přecházelo. Otevřela jsem oči, zastavila se u jeho rtů, poslouchala zrychlený dech nás obou a cítila, že to končí. Bláhový pocit se vytrácel, jako kdyby mi mezi prsty protékala voda. Chytala jsem ji, uzavírala dlaň, jenomže ta zatracená voda ne a ne přestat téct! Pukala jsem žalem, z očí mi spadla první slza, která rozpoutala celý vodopád. Nesnesla jsem jeho pronikavý pohled plný otázek. Tušil, že se něco děje. To bych tu přeci nebrečela! Ah, jak jsem hloupá. Potřebovala jsem se vyřvat, dostat to ze sebe ven, nebo se zblázním! Ani bouchnout jsem se nemohla, a tak jsem si aspoň zoufalstvím rozkousala rty do krve a potlačovala hlasité vzlyky.
Nevěděl, co má dělat. Přitáhl si mě blíž, položil mi hlavu na své rameno a hladil po vlasech. Seděli jsme tam jako sousoší znázorňující největší neštěstí a utrpení lidstva.
„Já nemůžu.“ hlesla jsem mu šeptem zdrceně do ucha.
„Proč?“ odtáhl mě trochu, aby mi koukal do tváře zmazané od slz.
„Nemůžu.“ zopakovala jsem jako v mrákotách a naposledy ho objala. Svírala jsem ho, jako bych ho už nikdy nechtěla pustit. Asi nějak vytušil, co se mi honilo hlavou, nadechl se na protest, ale pak si to rozmyslel. Místo toho mi zabořil hlavu do vlasů a vychutnával poslední chvilky.
Seděli jsme tam takhle dlouho, mlčky, oba utrápení. Spojovalo nás to a rozdělovalo. On byl zmatený, já byla zatracená. Slova pozbyla na významu. Nechtěli jsme to kazit. Vdechovali jsme na krátký okamžik život toho druhého, byli jsme jedna bytost. A pak jsme se ze snu probrali do prázdné a kruté reality .
Zvedla jsem hlavu z jeho promáčeného ramena. Chtělo se mi brečet i smát zároveň. Popotáhla jsem, usmála se na něj uslzenýma očima a pustila ho.
Odklopýtala jsem do domu, vyběhla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. U okna jsem se zhroutila bezmocným pláčem. Proklínala jsem se, on mě proklínal, celý svět mě proklínal, dokonce i ten zářivý měsíc svítící chladně do mého pokoje.