Výměnný pobyt - epilog

Vezli mě na letiště téměř prázdnou silnicí. Takhle brzy ráno nejezdil skoro nikdo, kromě taxíků, prvních autobusů a dodávkových vozů. Obloha byla zatažená, kabonila se na celý svět a mně připadalo, že ten výraz je určený mně. Obviňující, lítostivý, soucitný. Sledovala jsem ubíhající domy a obchody, sem tam zahlédla pár ranních ptáčat – zametače, zahradníky, trhovce. Celou rodinu, která mě jela doprovodit, jsem nevnímala. Nechali mě raději být, když zjistili, že vůbec nevnímám. Věnovali se cestě, vzpomínkám, tichu. Co já vím čemu?!
Na letišti mi podali zavazadla, objali, políbili a mířili zpět domů. Při odchodu se Annie zastavila a vrátila se ke mně, upřeně hledící do země.
„Kdykoli budeš chtít, jsi u nás vítaná.“ Zašeptala ještě potichu, stiskla mi rameno na povzbuzení a konečně se proplétala pryč davem cestujících.
„Annie!“ zavolala jsem na ni hlasitě. Otočila se v půli kroku. „Můžeš tohle hodit do schránky?“ podávala jsem jí bílou obálku.
„Samozřejmě, holčičko.“ Jen tak tak potlačovala dojetí.
„Děkuju, za všechno.“ Řekla jsem upřímně.
„Nemáš vůbec zač.“ Otřela si oči, pohladila mě po vlasech a zmizela. Ztrácela se mi z dohledu, za chvíli po ní nezbylo ani stopy. Otočila jsem se k tabuli odletů a vydala se ke správnému terminálu.

V letadle to bylo pohodlné, jenomže ani luxusní sedačky mi nemohly nahradit to, co jsem opouštěla. Myšlenky mi lítaly jedna přes druhou a já je nemohla zahnat.
//Winnie//: „Captive?“
//Captive//: „Ano? Copak se děje?“
//Winnie//: „Jsem ráda, že tě znám.“
//Captive//: „Já tebe taky. Děje se něco?“
//Winnie//: „Nic. To je dobrý.“
//Captive//: „Ale budeme si psát dál, že jo?“
//Winnie/: „Promiň, ale na nějaký čas chci zapomenout na vše, co souvisí s Anglií.“
//Winnie//: „Měj se…Maxi.“

Trmácela jsem se pražským autobusem s taškami u nohou. Koukala jsem se z okna na míhající se domy rozpité kapkami deště na skle. Z černého nebe padala voda, proudy vody. Pršelo. Lidé prchali, auta cákala, kapky stékaly. A já lhostejně hleděla před sebe, daleko ztracená v myšlenkách. Neviděla jsem nic, v paměti jsem měla vtisknutou jen tu jednu fotku: dívku tančící ve tmě, která má jediný cíl – přežít.

Drahý Danieli,
až tohle budeš číst, budou oba naše světy už rozděleny. Nevím, proč ti to píšu, ale musela jsem to udělat. Ta myšlenka mě nenechala v klidu. Pořád cítím to spojení, které mezi námi na tu krátkou dobu proběhlo. Byl to jen mžik v porovnání s životem, a přesto vím, že si to budu pamatovat na celý život. Nikdy mě nic takového nepotkalo a já jsem ti vděčná za to, že jsi mi to umožnil. Můžeš ten dopis roztrhat na kousky, vyhodit do koše, spálit, ale chci, abys to věděl.
Nepíšu ti jako tvá velká obdivovatelka. Nemůžu říct, že jsi úžasný, protože jsem vlastně promarnila tu šanci poznat tě. Přesto nelituji ani těch krátkých chvil, kdy jsme byli spolu. Měla jsem být víc otevřená a ty méně zamlklý. Neudělej už takovou chybu znovu, až ti za to nějaká bude stát. Já vím, že ty to dokážeš, i za ty kteří takoví prostě být nemohou, i když je to jejich nejtoužebnější přání pod sluncem.
Budu tě sledovat v příbězích a snech.

Sbohem, Danieli. Ráda jsem tě poznala.