Strasti i radosti života - 13. kapitola

Ráno bylo dost chladný a já byla blbá, když jsem si brala jen lehký tričko a tepláky na spaní. Byla mi pořádná kosa. Potichu jsem se vysoukala z deky, kterou jsem byla v noci přikrytá. Vykradla jsem se z Marčinýho pokoje a šla jsem do kuchyně, abych si uvařila kafe. Potřebovala jsem se zahřát a taky mi už chyběl kofein. Napustila jsem vodu do konvice a zapla ji, donesla jsem si cukr a mlíko. Začalo mi být špatně od žaludku. Asi to bylo nervama, protože se poslední dobou nervuju často. Pípnutí mi prozradilo, že voda v konvici je už uvařená, do hrnku jsem si dala dvě plný lžičky kafe a lžičku cukru, zalila jsem to vodou a přidala mlíko. Sedla jsem si na židli s hrnkem v ruce a jen tak jsem seděla a pila kafe. Trochu mi pomohlo, aspoň mi nebyla taková zima. Chtěla jsem trochu přemýšlet, ale myšlenky mi hlavou jen vířily a nemohla jsem se na žádnou pořádně soustředit – jen na jednu – jak vlastně řeknu Kubovi o svých citech k němu? Bude to moc těžké a nejspíš mu tím i ublížím. Chci mu to říct, chci aby se to už konečně vyřešilo, ale na druhou stranu se bojím mu to říct. Jsem srab. Vrzly dveře a já jsem se strašně lekla až jsem vylila trochu kafe.
„Dohajzlu, to není možný!“ zanadávala jsem si a doufala jsem, že to nebylo moc nahlas, ale mýlila jsem se, asi jsem byla hlasitá.
„Promiň, za to můžu já, nevěděl jsem, že tu budeš. Měl jsem zaklepat.“ až jsem se lekla podruhé – myslela jsem si, že je to Kuba. Naštěstí to byl Lukáš. Vzala jsem si hadr a vytřela jsem po sobě vylitý kafe.
„V pohodě, jsem akorát trochu nervózní,“ řekla jsem mu. „Slyšela jsem, jak jste mluvili s Kubou a furt mi to vrtá hlavou, hlavně to, že máš naprostou pravdu.“ Lukáš se vševědoucně usmál a sedl si za mnou.
„Já to věděl od začátku, jak to s váma dopadne. Možná jsem ale doufal, že to nenecháš zajít tak daleko. Proč jsi mu nic neřekla dřív?“
„Bála jsem se a bojím se pořád. Nevím jak mu to říct. Navíc on je vždycky tak šťastnej, když někam spolu jdeme a já mu nedokážu říct ne.“ Celou dobu jsem se dívala do hrnku s kafem.
„To bude dobrý, nějak se to vyřeší. Radím ti ale, vyřiď to s ním co nejdřív.“ Přikývla jsem. Lukáš se zvedl a udělal si čaj. Už jsme nemluvili. Pak se začali do kuchyně trousit i ostatní.
„Vy jste blázni,“ otitulovala nás Marča, „Proč vstáváte tak brzo? Vždyť je sobota a v sobotu se má hodně dlouho spát,“ poučila nás.
„Já bych spala, ale byla mi zima, tak jsem si šla udělat kafe na zahřátí,“ přiznala jsem se.
„Tak jsi měla jít za klukama – ti by tě určitě zahřáli,“ poradila mi a začala se smát, postupně jsme se k ní přidali, jen Kuba se trochu mračil.
„Lidi, slyšíte to?“ Chvilku jsme poslouchali a snažili jsme se identifikovat onen neznámý zvuk.
„Jejda to jsem já,“ vyhrkla jsem, když jsem poznala písničku Angels od WT. Vyřítila jsem se z kuchyně jako velká voda a hledala jsem svůj mobil. Našla jsem ho přijala jsem hovor.
„Náázdar,“ pozdravila jsem radostně svýho bráchu Toma, „Co tě přimělo si na mě vzpomenout?“
„Máme hlad,“ začal jsem se nekontrolovatelně smát, až můj smích přivolal ostatní.
„Ty jseš magor! Vždyť tam je babička nebo ne?“
„Není, někam odjely s paní Mrázkovou. Neboj Lucka je u mamky.“
„A to jako nemůžeš říct třeba jí a ne mně?“
„Můžu, ale mně se nechtělo ji otravovat. A ty tím pádem dostaneš skvělou příležitost mě otrávit.“ zasmála jsem se a Tom věděl, že už neodmítnu.
„No tak jo, ale jelikož jsi mi zkazil ráno, tak pro mě přijeď, ať z toho taky něco mám.“
„Tak jo, měj se. Za chvíli jsem tam. Mimochodem, kam mám jet?“
„K Marči, pa.“ Rozloučila jsem se s ním a típla hovor.
„Tak jo lidi, já se loučím, za chvíli pro mě přijede Tom.“
„Proč?“ Chtěla vědět Zuzka.
„Mají s Alešem hlad a babička není doma, takže jim uvařim a jestli mě naštvou tak je i otrávím,“ pousmála jsem se a ostatní se začali i smát, kromě Kuby. Byl jak kakabus. Šla jsem si nahoru spakovat věci a převléct se. Jen, co jsem se oblíkla, přišel tam Kuba.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Co je? To nemyslíš vážně? Měla jsi tu být s námi a ty jen tak odjedeš, když ti brácha zavolá? Posloucháš ho na slovo jako pejsek. Proč tak někdy neposloucháš i mě? A je tam i někdo jiný? Proč mu neuvaří třeba tvoje matka?“ Proud jeho otázek se nedal skoro zastavit.
„Hele brzdi. Můžu si snad dělat, co chci. Je to můj život, co žiju a nikdo mi do něj nebude kecat – ani ty ne! Jestli se ptáš, proč bráchu tak poslouchám, tak je to proto, že ho mám moc ráda! Poslední dobou se moc nevidíme a já udělám skoro všechno proto, abych s ním mohla chvíli být!“ Řvala jsem a myslím, že nás slyšeli i za dveřmi. Kuba tam jen stál, už nedokázal nic říct a to mě vytáčelo, první si začne, ale nedokončí to. Asi bude nejlepší, když to teď ukončím já. Otočila jsem se na něj a spustila jsem.
„Myslím, že bych to měla teď vyřešit. Už nemá smysl, abychom spolu chodili. Vždyť se k sobě chováme skoro jako kamarádi. Navíc ty jsi pro mě jenom kamarád, už dlouho.“ Bolelo mě to, když jsem mu to říkala a on se tvářil tak zbědovaně a zničeně. Popadla jsem igelitku a odešla jsem z pokoje. Na chodbě jsem vykoukla z okna a zjistila jsem, že tam stojí auto. Rozloučila jsem se se všemi a vyběhla jsem z domu.
„Dík, žes pro mě zajel. Domů bych už asi nedošla,“ zarazila jsem se v půli věty. Za volantem neseděl Tom, ale Aleš. „Jejda, sorry.“
„To nic. Tom se ti omlouvá, že nepřijel on, ale včera byl na tahu a ještě se z toho moc nevzpamatoval, zvládl ti jen zavolat.“ Vysvětlil důvod bráchovy nepřítomnosti.Neodpověděla jsem mu, jen jsem přikývla. Pak jsem už nic nevnímala a rekapitulovala jsem si dnešní ráno, který stálo za starou bačkoru. Hlavně jsem musela myslet a to, jak jsem se rozešla s Kubou. Možná jsem nemusela být tak tvrdá, jenže on mě poslední dobou doháněl k šílenství – a nejen on.
„Haló, Země volá Mars!“ slyšela jsem jakoby z velké dálky. Trochu jsem se vzpamatovala a všimla jsem si, že mi Aleš před obličejem mává rukou. Otřepala jsem se.
„Už jsme tu. Jsi v pohodě?“
„Jo, všechno je dobrý,“ odtušila jsem nepřítomně.
„Jen aby.“
U babičky bylo nezvyklé ticho. Vždycky, když jsem přišla, tak mě babička vítala, a nebo bylo slyšet z kuchyně cinkání talířů, tekoucí voda a podobné zvuky, když babička vařila. Dnes je tu ticho. Povzdechla jsem si. Koukla jsem do lednice, abych viděla. Co tu babička má a pustila jsem se do vaření. Moc vyvařovat jsem nechtěla, protože Tom beztak nebude vědět, co jí a Alešovi to bude jedno, teda jestli tu bude jíst. Uvařila jsem bramborový guláš, snad jim to bude chutnat.
Bylo přesně 12:00 a oběd jsem měla hotový a dokonce jsem i stihla prostřít stůl.
Z vedlejšího pokoje vykoukla Tomova rozcuchaná a ospalá hlava. Byl to pohled přímo pro bohy a já se začala nesnesitelně a nezadržitelně smát. Tom se koukal dost udiveně, ale když se nadechl a ucítil vůni guláše, tak jeho udivený pohled vystřídal pohled spokojený.
„Ty už jsi uvařila?“ zeptal se mě překvapeně. „Myslel jsem, že přijdeš později a oběd jsem čekal až odpoledne.“
„Tady máš důkaz jakou úžasnou a nepostradatelnou máš sestřičku,“ ušklíbla jsem se na něj. Jen zakroutil hlavou a šel se do koupelny umýt. Než vylezl z koupelny, do kuchyně přišel i Aleš.
„Krásně to tu voní,“ řekl, když nasál vůni oběda. Hned si sedl za stůl a chtěl začít jíst.
„Brzdi trochu, počkáme až se Tom vyhrabe z koupelny. Nebudeme přece jíst každý sám,“ zarazila jsem ho. Než mi stačil něco říct, přišel Tom do kuchyně a posadil se za stůl. Bz dalšího reptání jsem jim nabrala guláš, popřála jim dobrou chuť a pustila jsem se do jídla, protože jsem měla obrovský hlad. Kluci mi taky chtěli pomoct a umyli a uklidili nádobí. Jelikož jsem si úkol splnila, šla jsem domů. Nevšímala jsem si moc lidí, ani když jsem do někoho narazila. Bylo mi jedno, kdo to byl. Neslyšně jsem zamumlala sorry a spěchala jsem domů.
Doma jsem se přivítala s Peggy a šla jsem na počítač, abych si přečetla e-maily. Přišlo mi pár reklam, které jsem okamžitě smazala. Na ICQu jsem se dlouho nezdržela, stejně tam skoro nikdo nebyl. Prohlédla jsem si pár oblíbených stránek, které jsem dlouho neviděla. Pak jsem si pustila hudbu a lehla jsem si na postel. Ani jsem si to neuvědomila, ale usnula jsem.
Probudilo mě klepání na dveře. Byly čtyři hodiny odpoledne. Spánek mi pomohl, poněvadž jsem se cítila o moc líp než předchozí dny.
Otevřela jsem dveře, stála v nic mamka.
„Je ti dobře? Klepu tu už nejmíň půl hodiny a ty se vůbec neozíváš,“ vyčetla mi starostlivě.
„Promiň mami, já jsem usnula. Byla jsem unavená.“ Vysvětlila jsem jí.
„To je v pořádku, hlavně když ses vyspala,“ usmála se. „Přišla jsem ti jen říct, že jdeme s Luckou a Peggy ven. Nevím, kdy se vrátíme.“ Dala mi pusu na čelo a odešla. Zůstala jsem zase sama.