Kdysi dávno

archaické dílo, které jsem začala přepisovat do minulého času

-----------
Uvolněným krokem vešla do trůnního sálu.
,,Volal jsi mě, otče?‘‘ zaujala pohodlný postoj s rukou položenou na jílci meče.
Pán Středu vzhlédl od listin, které si prohlížel. ,,Zítra konečně dorazí tvůj bratr.‘‘
Zarazila se. Čekala cokoliv… ,,Můj bratr?‘‘
Její poslední sourozenec zemřel při přepadení hradu před třemi lety.
Pána se zjevně dotkla její zapomnětlivost, ale snažil se to nedát najevo. ,,Nero,‘‘ vyslovil jméno a zahleděl se zpátky do listin.
Nero, Nero, to jméno jí něco říkalo… no jistě, staršího bratra poslal pán Středu ke dvoru do Revenois dříve, než měla tu čest sourozence poznat.
,,Pojede s námi na Cestu?‘‘ zeptala se jako by mimochodem.
Přikývl.
Do síně vběhl sluha: ,,Výsosti, omlouvám se,‘‘ poklonil se k trůnu, ,,nějaký muž z Balú přivedl vašeho nového koně.‘‘
Dovtípila se, že informace byla určená pro ni.
,,Omluv mě,‘‘ lehce se uklonila vládci.

,,Kde je?‘‘ zeptala se sluhy, zatímco zamířili ke stájím.
,,Před hradem, pán s ním měl menší problémy… ‘‘zablekotal. Nechala to bez povšimnutí.
Princezna neměla sebemenší chuť jít přes druhé nádvoří v podhradí, které bylo plné trhovců, čumilů a také poslů a zvědů. Zkrátila si cestu bránou pro služebnictvo a sluha jí klopýtal v patách.
Sešli na ochoz, postavený na skále pod hradem. Ostré sluneční světlo ji uhodilo přímo do očí, musela si je zaclonit hřbetem ruky.
,,Tam je, Výsosti,‘‘ ukázal sluha prstem ke skupince stojící u výběhů, ve které vévodil nádherný hnědě pálený hřebec s černými srnčími nožkami, černou hřívou i ocasem a bílou lysinou na hlavě. Několik podomků se bázlivě krčilo kousek od něj, starý podkoní stál opřený o ohradu a nesouhlasně vrtěl hlavou a nakonec cizinec s tmavou pletí, držíc vzpínajícího hřebce na otěži.
,,Můžeš jít,‘‘ odmítla gestem doprovod sluhy a ten s úlevou zmizel.
,,Výsosti,‘‘ podomci se začali klanět. Odmítla to. Tenhle zvyk se jí protivil, nadřazoval ji, jako by byla něco lepšího než oni.
Cizinec se na ni podíval neproniknutelně černýma očima. ,,Le comte de Balú,‘‘ ukázal prstem na hřebce a předal princezně otěž.
Nepohlédla na něj, měla oči jen pro nádherného koně, který divoce poskakoval.
,,No tak, hodný… ‘‘ konejšila ho tiše a neuvědomovala si, že podomci na ni fascinovaně zírají. Podkoní se usmíval a hřebec se pomalu uklidnil
,,Berne,‘‘ oslovila podkoního, ,,připrav pro něj stání.‘‘
,,Je připraveno, Výsosti,‘‘ ohlásil jí podomek s černou kšticí.
Troufla si koně pohladit po chřípí. ,,Dobře.‘‘
Chvilku tak stála. Poté vycítila, že hřebec strnul.
Zničehonic zařičel, postavil se na zadní a zahrabal kopyty ve vzduchu.
,,Výsosti pozor!‘‘ stačil křiknout jeden z podomků, to už však hřebec mizel u lesa.
Princezna v ruce svírala kus přetržené otěže.
,,Mám jít osedlat koně?‘‘ vyhrkl další z podomků. Cizinec, který hřebce přivedl, stál na stejném místě s kamenným výrazem
,,Ne,‘‘ prohlásila s pohledem upřeným do dálky. ,,Vrátí se sám.‘‘

K smrti nesnášela šaty, a proto se šklebila na služku, která na pánův příkaz pro ni šaty vybírala.
,,Co třeba tyhle, Výsosti?‘‘ povytáhla šeříkovou róbu.
,,Musela bych si vzít ten šeříkový závoj na hlavu, takže ne,‘‘ řekla rozpustile a vyhlédla z okna. Zabarvená obloha prozrazovala blízký soumrak.
Služka nenápadně povzdechla.
Princezně to bylo trochu líto, přece jen, ta holka za nic nemohla.
,,Vezmu si tyhle,‘‘ vytáhla červené jednoduché šaty s krátkými a jemně nabíranými rukávy, jinak měla paže holé.
Kriticky se prohlédla v zrcadle. Vlastně to mohlo být horší, pomyslela si se zalíbením.
,,A účes?‘‘ zvedla služka hřebínky.
Ohlédla se. ,,Ne,‘‘ řekla pevně. Její vlasy byly trnem v oku snad každému, kdo ji neznal. Nikdy nechtěla být princeznou s dlouhými zlatými vlasy a v růžových šatech. Svoje hnědé vlasy nosila krátké něco málo pod ramena a oškubané, takže měly každý jinou délku. Bylo to tak nejpohodlnější. Občas si představovala lady Annabelu, jak se se svým zlatým závojem prodírá houštím… ta představa jí jako vždy vykouzlila na tváři úsměv a ten vydržel až do trůnního sálu, kde se posadila do křesla vedle otce, pána Středu.
Tepané dveře se rozletěly a do síně vešly dvě postavy. Princeznu natolik oslnilo slunce, které se prodralo dovnitř za nimi, až musela zavřít oči.
Když je otevřela, oba muži klečeli před trůnem. Kolik já těch bratrů vůbec mám, pomyslela si v duchu a pocítila smutek nad ztrátou těch mladších.
Naklonila se mírně dopředu, aby si je prohlédla. Ten první měl hnědé, nakrátko ostříhané vlasy a pronikavě zelené oči, z čehož usoudila, že tohle je její rodina. Druhý měl vlasy černé a trochu delší a právě zvedl oči k trůnu. Šedé oči spočinuly na ní a princezna rychle odvrátila zrak.
Pán Středu rázně vstal z trůnu, gestem nechal oba mladíky se zvednout a poté objal toho zelenookého. Síň propukla v nadšeném jásotu.
,,Vítám tě doma, synu,‘‘ řekl pán Středu dojatě a hluk v síni zmizel, jako když utne. Princezna se zkoumavě zadívala na svého otce a jeho projev emocí se jí vůbec nelíbil. Cítila z něj faleš.
,,Otče,‘‘ usmál se Nero, ,,rád bych ti představil Dericka z Lamberts, které jsem potkal při cestě. Jen díky němu tě teď mohu obejmout, neboť mi pomohl ze zajetí lapků.‘‘
Otec přistoupil k černovlasému. ,,Vítám tě a děkuji ti,‘‘ vřele mu stiskl ruku.
Princezna pochopila, že přišla její chvíle a sešla dolů.
Pán Středu pustil Dericka z Lamberts a obrátil se k Nerovi: ,,Tohle je tvoje sestra.‘‘
,,Já mám sestru?‘‘ zeptal se nezdvořile.
,,Bohužel,‘‘ zavrčela potichu a mírně se uklonila.
Nero ji slyšel a hned mínil napravit svůj přehmat: ,,Jaké bohužel, jsem rád, že tě poznávám,‘‘ objal ji. Princezna to strpěla jen tak tak, už se jí znelíbily tyhle projevy rodinného štěstí.
,,Dericku, moje sestra-‘‘ patrně mu ještě nikdo nesdělil její jméno.
,,Nerissa,‘‘ doplnila ho. Bože, z celé kupy sourozenců jí zbyl tenhle bloud!
,,Nerissa,‘‘ opravil se Nero.
,,Těší mě,‘‘ usmál se Derick z Lamberts a ona mu úsměv oplatila..

Hned po večeři neslušně rychle zmizela ve své komnatě. Strhala ze sebe červené šaty a oblékla se do nohavic, bílé haleny a kožené vesty. Na nohy škorně z té nejpohodlnější kůže a nezapomněla ani na zbraň, kolem pasu si připjala pás s pouzdrem na meč, který byl zhotovený speciálně pro ni z toho nejkvalitnějšího kovu.
První kroky namířila do stájí.
,,Vrátil se?‘‘ vyhrkla na Bernarda, který zrovna čistil kopyta pánova nejoblíbenějšího koně Magnificenta.
,,Je ve svém stání.‘‘
Královští koně měli svá místa v té lepší části stájí a podomci nachystali stání pro jejího hřebce právě tam.
Hřebec měl dosud svoji koženou uzdu, která mu musela působit hotová muka, jak se zařezávala do čelisti. Kůň byl navíc uvázaný ke žlabu zbytkem otěže, i když byl ve stání zavřený.
,,Bernarde? Bernarde!‘‘ křikla na podkoního.
,,Výsosti?‘‘ přikulhal rychle.
,,Proč jsi mu nesundal tu uzdu, a proč je uvázaný?!‘‘ Byla rozzlobená.
,,Omlouvám se, Výsosti, ale vyváděl, že se stáj otřásala a kopal do pažení,‘‘ ukázal podkoní na dřevěné oddělení stání mezi hřebcem a valachem vedle.
,,Můžeš jít,‘‘ řekla tiše a propustila Bernarda zpátky za Magnificentem. Sama vklouzla s krátkým nožem dovnitř. Potichu ho uklidňovala slovy. Hřebec temně mručel, ale neuhnul. Za stálého šeptání lichotek se jí podařilo přepilovat lícnici a opatrně stáhla uzdu z hlavy koně. Rána, kde se mu zařízl příliš utažený nánosník vypadala škaredě. Princezna si přinesla od Bernarda zázračnou mastičku a s rukou plnou ovsa mu ránu přemazala. Na pastvinu až zítra, slíbila mu, protože slunce už dávno zapadlo a na říši Středu se snesla noc.