Erik

Paříž 1870...

V opeře Garniére vládl obrovský zmatek. Požár, který toho večera tak krutě ukončil poslední představení, se sice podařilo s obrovským úsilím uhasit, ale škody byly nezměrné. V té doutnající spleti čpících trosek stála zamyšlená a bledá žena, madame Giryová. Byla snad jediným člověkem na světě, majícím starost o svého chráněnce, jemuž nyní hrozil přinejmenším žalář. Ještě větší obavy měla ale z lynčujícího davu. Z jejich rukou by se na něj snesla jistá smrt. Nesmí jej najít! Ubohý Erik, týrán životem, vlastním znetvořením, nešťastnou láskou a nyní pronásledován, kam se jen poděl? Nedokázala zplodit jedinou rozumnou myšlenku.
S tísnivým pocitem šla hledat svou dceru.
"Mami,tady jsi!" zvolala Meg, když konečně spatřila svou matku.
„Ty pláčeš? Proč? Já vím, je ti líto divadla, viď… Ale naše bydlení je v pořádku! A také Christina je už v bezpečí!“
Paní Giryová se jen smutně usmála. Kdybys jen tušila, holčičko, jaký strach nyní svírá mé srdce, určitě ale ne strach o divadlo a práci. Utřela si slzy. Meg se dlouze zadívala matce do očí, spatřila tam nesmírnou bolest.
„Ty máš strach o něj, viď? Vím, že byl odjakživa pod tvou ochranou, tady pro tebe něco mám, našla jsem to v podzemí, když jsme hledali Christinu…neboj se, nebyl tam, nenašli ho...“
A podala matce bílou masku.
„Ještě tam byl hrací strojek s opičkou, ale ten už jsem nestihla odnést" dodala smutně.
"A socha Christiny a spousta svící a...“ pokračovala. Antoinette už ale nevydržela, popadla masku, schovala pod pléd a s pláčem utekla domů…
Nemá si ani čím zakrýt obličej, ale snad to ani už není zapotřebí, povzdechla si...

O několik dní později paní Giryová seděla doma v křesle, sledovala plameny v krbu a přemýšlela.
Meg ji nyní rozmazlovala,snažila se, aby zapomněla. Ale to vůbec nešlo.
V komodě měla schovanou bílou masku, jedinou památku na svého ubohého přítele. Vzpomínala na své mládí, kdy jej do Opery přivedla, zuboženého jako nějaké zvíře. I když na vlastní oči viděla, jak jeho téměř dětskou rukou zahynul člověk, rozhodla se jej zachránit před ponižujícím životem u kočovných cikánů.
Přijal její pomoc s radostí dítěte, kterého svět
opustil. Nosila mu jídlo, šaty, pomáhala se zabydlením v podzemí, až byla sama překvapená, že ji u toho nikdo nechytil. Mezi rekvizitami našla starou, nepoužívanou
bílou masku harlekýna, přijal ji s neskrývanou radostí. Když byl větší, začal se starat sám….Nevěděla jak, ale zvládl to. Byl vyjímečně všestranně nadaný a také inteligentní...Občas si povídali, nosila mu knihy, aby se mohl zdokonalovat ve čtení. Pak začal sám tajně navštěvovat operní knihovnu, kde se vzdělával. Chlubil se pak se svými díly, která byla úchvatná, ukazoval své návrhy scén a rekvizit a ona se postarala, aby se vše dostalo do správných rukou. Jaká byla jeho radost, když pak mohl z nepoužívané lóže tajně sledovat jejich ztvárnění. Znal také z plánů zpaměti půdorys celé opery a vymýšlel si sám tajné chodby, pasti, padací dveře. Naopak zavírala oči před jeho rošťáckými kouzly a triky, kterými zlobil nejen ji, ale především lidi v Opeře. A nebylo jich málo….usmála se tomu. Když pak přivedla osiřelou Christinu, byl jako vyměněný.
Neustále k ní hovořil přes zdi a sloupy,snažila se mu to rozmluvit,ale nedal si říci. Nazýval se Andělem hudby, kterého si Christina sama vysnila. Když ji pak začal učit zpívat, nebránila mu. Christina byla jako její druhá dcera, Meg ji milovala, a madame na srdci hřál její úspěch. Pak ale ztratil žárlivostí hlavu, a to se nemělo stát. Byl jako její mladší bratr, kterého se rozhodla chránit…a teď mu v těžké chvíli nemohla pomoci…a jak moc by chtěla!

......................................................................................

...Někde v dálce jsem slyšel spoustu hlasů, ocitl jsem se v hluboké tmě podzemí, zmáčený, zlomený, ponížený...
Vybavil jsem si v mysli nákres labyrintu chodeb,abych se upamatoval, kam až mohu zajít. Utíkal jsem tedy do bezpečí, v naději se ukrýt jako štvané zvíře, před domnělým nástrojem pomsty, který byl v rukou rozezleného davu lidí, těch, které jsem dřív k smrti děsil a kteří si nyní přáli, povzbuzeni odvahou, moji smrt...Za pátým zákoutím dlouhé chodby jsem konečně mohl vstoupit na zem suchou nohou, objevil jsem také nevelký výklenek ve zdi, kde jsem se, zcela vyčerpán, uchýlil. Ulehl jsem na tvrdou zem a snažil se zaplašit sílící hukot v hlavě, vyvolaný předešlými událostmi. Pohlédl jsem na svou třesoucí se ruku a snažil se v šeru na prstě rozeznat zlatý prsten...mé jediné a poslední pouto k andělu, který zamával křídly a s vědomím svobody, vznesl se vstříc slunci, které já měl tu čest spatřit jen zřídka.
Nyní jsem byl skutečný psanec, zbaven svobody, lásky a víry.
Pak jsem usnul vyčerpáním.

Když jsem se opět probral, zprvu jsem nechápal, kde to vlastně jsem. V příšeří mého úkrytu jsem si postupně vybavil sled událostí a přiměl jsem se aspoň trochu k rozumnějšímu myšlení. Byla mi hrozná zima,šaty jsem měl potrhané a promáčené...hlavou mi bleskla vzpomínka na můj útěk z rodného domu v dětství, už jednou jsem podobný okamžik zažil, stal se pro mne noční můrou, a nyní byl opět zde...Musím se nějak zorientovat, to šero
by mohlo znamenat nějaké okno, průrvu. Nevěděl jsem, zda je ještě den či noc, musel jsem být opatrný. Zaradoval jsem se, po asi padesáti krocích jsem zahlédl otvor ve zdi a za ním světlo. Když jsem tam nahlédl, bylo to nějaké schodiště, které vedlo směrem vzhůru. Šel jsem tedy popaměti a zadem jsem se dostal do zapomenuté místnosti, kde byly odloženy staré rekvizity. Byla umístěna asi ve čtvrtém podzemním podlaží a stěží se určitě dnes našel někdo, kdo by sem zabloudil. To mne uspokojilo. S radostí jsem objevil svíce a křesadlo a zapálil hřejivý plamen. Pak jsem znovu usínal, pronásledován děsivými sny, kterými jsem se vracel do minulosti svého bídného života...Pak se mi vybavila něžná tvář Christiny, po tvářích jí stékaly slzy...po chvíli zmizela v mlze a už nebylo nic, vůbec nic... jen vysvobozující spánek...

Opět jsem ztěžka otevřel oči, strašně mne bolela hlava
a celé tělo jsem měl jako polámané, neměl jsem sílu se ani posadit. Spalovala mne neúprosná horečka. Asi se dostavily následky mé pouti mokrem a chladem. Hrdlo jsem měl sevřené žízní… musím se napít!
S vypětím sil jsem se doplazil zpět do tmavé chodby. Zachvátil mne hrozný kašel a na chvíli mne opustily síly…Pak jsem se trochu sebral a konečně našel vodu. Hltavě jsem pil a pak jsem opět vysílením padl.
Asi po hodině jsem se probral a snažil se dostat zpět do podzemní místnosti. Ta byla nyní mým jediným útočištěm v mé samotě a bolesti, možná i hrobem, pokud se z té nemoci nedostanu. Ulehl jsem na hromadu látek, zavrtal se do nich a snažil se zdolat zimnici, která mne náhle zachvátila. Neměl jsem ani sílu zapálit další svíci, takže mne za chvíli obklopila milosrdná tma. Možná kdybych nyní zemřel, bylo by to pro mne vysvobození. Život pro mne ztratil smysl, nedokázal jsem už ani prolít slzu, bolest byla příliš hluboká a stravovala mne jako oheň list papíru...Christina….kde asi nyní je? Samozřejmě u něj, chráněna, hýčkána a rozptylována,aby na mne zapomněla,navždy...
"Však jsi to tak chtěl, když jsi je propouštěl!"ozýval se můj vnitřní hlas. Jen jednou se ohlédla, když odplouvali do tmy...její bílá postava se mi v mysli stále vrací…myslím, že se i přes slzy usmívala. Chtěl bych,aby byla šťastná, aspoň ona.

Uběhly asi tři dny, během nichž jsem se střídavě probouzel a usínal, podařilo se mi také do nalezeného džbánu donést vodu. Mohl jsem také trochu vstát
a rozhlédnout se kolem.
Zdálo se, že nejhorší příznaky nemoci byly pryč. Byl jsem ale ještě velmi slabý, a žaludek mi svíral krutý hlad. Přemýšlel jsem, nemoc jsem zčásti přemohl, přece nemůžu dopustit, aby duch opery umřel hlady...v duchu jsem se této myšlence zasmál. Smrt mne ještě nechtěla odvést ze světa, takže se budu ještě nějakou chvíli muset smířit se životem. Našel jsem nějaké papíry, také kalamář a pero.
Napadla mne spásná myšlenka…spojit se s madame Giryovou, byla mým světlem už v dávných dobách… tato žena mi nahradila snad možná matku, to slovo se mi ale dralo jen těžce z mysli. Spíše byla mou starší pečující laskavou sestrou….snad mi pomůže i nyní…doufal jsem, že ano. Napsal jsem krátký vzkaz, v němž jsem popsal místo, kde jsem, požádal ji o šaty a chinin, kdyby se nemoc vrátila. Snad najde jako před lety odvahu a vyhledá mne. Vyhlédl jsem na chodbu. Snažil jsem se upamatovat, kam asi vede. Brzy jsem na to přišel...
Dvakrát doleva, a jsem na hlavním schodišti, vedoucím z podzemí do pater, kde bydlel personál. Dle ticha jsem usoudil, že je snad noc nebo brzy ráno. Plížil jsem se, bohužel nikoliv hrozivě, jako za starých časů, ale s hrůzou, abych někoho nepotkal. Měl jsem pravdu. Byla noc. V přítmí chodby jsem po paměti našel byt paní Giryové. Zprvu jsem měl silné nutkání zaklepat, ale bylo to příliš nebezpečné, a navíc tam bylo to děvče, její dcera. Nakonec jsem pod dveře tiše zasunul list papíru. Opět jsem pocítil velkou slabost, musel jsem se rychle vrátit. Jedno bylo jisté, v Opeře již jsem nebyl v bezpečí, kdykoliv mne mohli začít znovu hledat. Snad se najde nějaké řešení. Teď mi ale nezbývalo nic jiného, než čekat...