Erik

Ani nevím, kdy jsem usnul, oblečený, vyčerpaný, ale svým způsobem šťastný.
Probudil mne podivný pocit, snad potlačený z dob mého dětství. Otevřel jsem pomalu oči a přes okno spatřil ranní slunce. Skoro jsem se polekal a vyskočil z křesla. Opatrně, váhavě jsem přistoupil k oknu. Musel jsem přivírat oči, které se nechtěly přizpůsobit dennímu světlu, jakoby se bránily té hřejivé kráse, zářící z modré oblohy. Nemohl jsem se nabažit toho překrásného pohledu, který jsem již téměř zapomněl.

Odložil jsem mnišský oděv i masku. Teď se již nemusím zatím skrývat. Obrátil jsem se od okna, jež jsem neměl zatím odvahu otevřít, raději jsem částečně zatáhnul závěs. Prohlížel jsem si se zaujetím můj nový příbytek. Křeslo, pohodlná postel, psací stůl, vybavený vším co potřebuji. A také malá knihovna.
Ihned jsem k ní přistoupil a zaradoval se, byla v ní samá skvostná díla. Všiml jsem si až teď, že mi madame Giryová zanechala na stole také něco k jídlu…

Obrátil jsem zrak ke svému vaku, který skrýval má jediná bohatství. Vše jsem vytáhl na stůl. Když jsem držel v ruce obrázek mého otce, po dlouhé době jsem se na něj se zaujetím zadíval.
Představoval jsem si, jak velmi asi miloval mou matku, která mne tak nenáviděla. Byl tmavovlasý a velice pohledný, snad až příliš moc na to, abych zdědil jeho podobu. Byl jsem tedy já potrestán za to, že se on tak pyšnil svou ryzí krásou? Usmál jsem se a postavil obrázek na obrubu malého krbu. Vzpomněl jsem si, když jsem jako chlapec byl hlavní atrakcí na poutích, mžikem jsem jednou, už ani nevím ve kterém městě to bylo, zahlédl mezi „obecenstvem“ muže, jež se mu velmi podobal. Byl to nějaký malíř. Vidím jako dnes, když mne pak požádal, jestli by si mne mohl namalovat. Souhlasil jsem, ač velmi nerad. Majitel atrakcí si mnul ruce, viděl již tučnou odměnu, o kterou si neváhal malíři říci.
Já si aspoň mohl dlouhou chvíli povídat s mužem, který mi tolik někoho připomínal. Tehdy mě vůbec nenapadlo se podívat do svých ukrytých věcí na jeden starý portrét.

Pak jsem váhavě přistoupil k zastřeným dveřím, jež vedly ne terasu na střeše na druhou stranu domu, zcela ukrytou před zraky lidí a opatrně jsem pohlédl dolů do ulice, Byl tam již čilý ranní ruch, z výšky bylo vidět na malé náměstí a tržiště. Zatoužil jsem, skryt za roubením, uvidět aspoň část života, kterého já se nesměl zúčastnit. Vrátil jsem se do pokoje a půjčil si malý dalekohled.

S přímo dětským zaujetím jsem si prohlížel ty spousty lidiček, vozů, koní, sledoval jsem se zájmem ruch na tržišti. Koutkem oka jsem také zahlédl stánek s květinami, prodávali zde překrásné rudé růže, ještě krásnější, než jsem posílal...Christině. Tato vzpomínka mne zabolela a odložil jsem dalekohled. Ozvalo se lehké zaklepání...opatrně jsem došel ke dveřím.
„Tady Pierre, otevřete prosím, Eriku...“ ozvalo se šeptem. Opatrně jsem otevřel.
„Tak co, můj příteli, jak se zde cítíte?“ zeptal se a pohledem ustrnul na mé tváři. Uvědomil jsem si, že jsem si nenasadil svou masku.
„Promiňte, Pierre, nechtěl jsem Vás vyděsit“ a chvatně jsem to chtěl napravit. Muž mne však zadržel.
„To vy promiňte, že jsem na Vás tak nestoudně zíral, musím pokárat Antoinette, neřekla mi o vás vše.“
Pousmál jsem se, ten muž se mi snad zdál. Byl jako z nějaké pohádky, několik jsem také četl. Jednoduché, ale milé. Cítil jsem, že on jediný bude, kromě paní Giryové, mým spojením se světem, kterým jsem kdysi tak opovrhoval, ale nyní jej zřejmě budu potřebovat. Neví ale o mně vše, cítil jsem, že brzy to budu muset napravit. Byl jsem mu příliš zavázán, než abych před ním skrýval svou minulost.
Ač jsem byl zatím dobře finančně zajištěný, musel jsem začít uvažovat o mé další obživě, napsal jsem mu tedy v rychlosti, co mi může přinést, také nějaké skicy, pastely, barvy. Zatím opráším své malířské umění, jedno z mých mnoha. Když se asi po hodině vrátil, pocítil jsem potřebu si s ním konečně promluvit. Nastínil jsem mu krátce svůj mizerný život, včetně těch několika světlých chvil tenkrát...v Opeře... pozorně mi naslouchal. Párkrát také pohlédl na zlatý prsten, který jsem stále nosil. Pak, aby mi zlepšil náladu, řekl:
„Slyšel jsem, že jste také skvělý hudebník, chcete-li, mohu Vám něco nabídnout. Otevřel dveře malé komůrky a na světlo vyvezl...starý krásný vyřezávaný klavír. Nezmohl jsem se ani na slovo. Když viděl můj úžas, jen mne poplácal po rameni, pokýval hlavou a s úsměvem odešel.

Beze slova jsem očima i dlaněmi hladil ten nádherný nástroj, usedl a začal tiše hrát. Nyní jsem měl před sebou jasný plán. Budu malovat, skládat a Pierre mi zprostředkuje prodej mých děl. Věděl jsem již dopředu, že budu úspěšný, vždy jsem ve svém umění byl.
Jen v umění lásky jsem zklamal…když jsem přistoupil k zrcadlu pohlédl na svoji tvář, zaťal jsem mimoděk pěsti, to ona je příčinou všeho...celý život jsem ji nenáviděl. V románech lze také člověka milovat kvůli duši a srdci, stěží ale najdu někoho takového,
i Christina dala přednost krásné tváři…s povzdechem jsem raději od zrcadla odstoupil.

Druhého dne jsem se probudil dosti pozdě, slunce již bylo vysoko,rychle jsem posnídal a pustil se do práce. Namaloval jsem dvě skicy uhlem, usoudil jsem, že byly velmi zdařené.
Když přišel Pierre, s obdivem si je prohlížel. V pravém dolním rohu bylo pouze ozdobným písmem napsáno malé písmeno E… Přistoupil na můj návrh a slíbil mi spolupráci. Byl jsem velmi potěšen. Má samota začala dostávat nějaký rozměr a smysl.

Tak můj život v mém prozatímním úkrytu plynul, za občasných návštěv paní Giryové, na kterou jsem se vždy nesmírně těšil, a jejího strýce, který byl mým přítelem a společníkem. Za jeho ochotu jsem mu nezůstal nic dlužen. Po čtyřech měsících jsem se již cítil vnitřně daleko lépe, lékař čas již započal své zázračné dílo. Už jsem tomu začínal věřit. Zprávu o tom, že se Christina vdala za Raoula, jsem přijal s pochopením. Přál jsem si vždy, aby byla šťastná, snad tedy nyní byla.
Zadíval jsem se na její zlatý prsten na mé ruce, pak jej pomalu sundal a uložil do skříňky. Měl jsem pocit, jako by se tím okamžikem zachvělo nějaké neviditelné pouto. Ještě jsem jej pohladil pohledem, skříňku zamknul a schoval.

Pln zvědavosti jsem si jednoho dne vzal opět dalekohled a opatrně začal pozorovat život pod terasou. Pohled mi opět zabloudil k onomu stánku s květinami. Dnes jsem se také pokochal pohledem na své oblíbené růže, ale zahlédl jsem i dívku, která je prodávala…leknutím jsem málem dalekohled upustil. Sbíral jsem odvahu se znovu podívat a pak můj pohled zabloudil k obrázku na krbu. Dívka měla krásné tmavé vlasy a známý, nezaměnitelný úsměv. Byla podobná mému otci...Nevěřil jsem svým očím, nejdříve jsem se sám na sebe rozzlobil... chvíli jsi v lidském světě a už chytáš jeho vrtochy. Tu dívku jsem ale celý den nemohl dostat ze své mysli. Usedl jsem večer ke klavíru a hrál, co mne zrovna napadlo. Musím to ze sebe dostat, nedovolím svým myšlenkám, aby mne zase zradily...Nemohl jsem. Začal jsem znovu snít sen, z něhož jsem se nehodlal probudit. Aspoň zatím ne. Stále jsem ale zůstával velmi opatrný, plný dramatických vzpomínek. Byl jsem ale, ač jsem si to nechtěl připouštět, především člověkem a mužem. A tak přirozeně má raněná duše přijala s radostí tento nový sen, lehounký jako motýlí křídla. Teď bylo jen na mně, abych jej opět nevyplašil...