Erik

Dnes byl opět krásný den, jako každodenně jsme ráno s mámou rozložily náš stánek s květinami. Obchod se nám dařil, měly jsme nevelké zahradnictví. Na naše
růže chodili lidé až z druhého konce Paříže.

Otec byl uznávaný malíř, v mládí se toulal po světě, pak se ale usadil, poznal maminku a tak jsem přišla na svět já, Jeanette. Bydleli jsme u jeho rodičů na statku nedaleko vesnice Sézanne. Dědeček měl šest nádherných koní a obrovskou zahradu, plnou nejrůznějších květin. Jejich šlechtění a pěstování bylo jeho velkou láskou. Já strávila v přírodě celé své rané dětství. Často mne škádlil, když mi říkal malé cikáně. Běhala jsem totiž bosa, ošlehaná větrem a opálená sluncem. Již delší dobu jej ale zlobilo srdíčko, snažil se tedy předat co nejvíce ze svého umění jak mámě, tak i mně.

Babička byla jako z jiného světa. Její doménou byla kromě domácnosti hudba, milovala knihy a krásné věci. Skoro jako by sem ani nepatřila. Učila mne hrát na klavír staré písně, které jsem zbožňovala. Vše by plynulo nerušeně dál, nebýt toho hrozného požáru…
Bylo mi deset let, když do stájí uhodil tenkrát v létě blesk a zapálil je. Koně uhynuli a oheň zachvátil také část domu a zahrady. Toho léta dědeček neunesl tuto ztrátu a zemřel. Museli jsme se i s babičkou odstěhovat. Nakonec jsme se usídlili na předměstí Paříže, kde jsme koupili maličký domek se zahradou. Zanedlouho nás ale opustila i babička…A tak jsme s mámou oživily dědečkovu vzpomínku a založily jsme si zahradnictví. Podařilo se nám zachránit několik vzácných sazenic, také růží, nejkrásnější z nich byla Rosalie, s temně zelenými listy a květy rudými jako krev. Prodávat jsme jezdily denně do města, na jednom z malých pařížských náměstí jsme měly svůj stánek.

Otec uměl krásně vypravovat, zejména příběhy ze svých cest. Byly velmi zajímavé, vždy jsem dychtivě čekala, co se opět dozvím. Jeden z nich mne ale rozesmutnil. Na svých cestách, když asi před pětadvaceti léty ještě prodával své obrazy na poutích, objevil jako atrakci malého chlapce, velmi těžce znetvořeného na tváři.
Ukazovali jej jako nějakou opici a ještě musel na konci představení zpívat. Ale jak...že všem se téměř zastavilo nad tím zpěvem srdce. Tatínka to tak dojalo, že se rozhodl jej namalovat.
Jeho „majitel“ však za to požadoval velkou odměnu,
a dostal ji. Výsledkem byly dva obrázky, na jednom byl štíhlý zanedbaný chlapec v masce a na druhé...bez ní…
to byla hrůza!
Když jsem tyto kresby objevila, skoro jsem se jich bála, ale zároveň mne zvláštním způsobem dojímaly. Pokaždé, když nebyl nikdo doma, vytáhla jsem je a s dojetím pozorovala. Když mne přistihl, vždycky se na mě za to zlobil.
„Dítě,co jsem ti říkal, ještě budeš mít zlé sny!“
A pak je někde schoval, od té doby jsem je neviděla.

Dnes jsme měly opravdu napilno, tržiště bylo plné lidí. Najednou ke stánku přistoupil starší muž s dobráckou tváří, beze slov mi podal maličký obrázek, malovaný tuší…byla na něm dívka s mými rysy, byla jsem to já... Kdo to maloval? Pouze v pravém růžku bylo maličké písmeno E… Tázavě jsem se na muže podívala, on se jen usmál.
„Prosím, slečno, třináct rudých růží a černou stuhu.“
„Ale pane, podle stužky je to kytice smuteční, a těch musí být přeci sudý počet!“
Usmála jsem se na něj, a podala mu kytici čtrnácti růží. Poděkoval, zaplatil a odešel.
Celý den jsem myslela na tuto podivnou příhodu, pak jsem ji ale zaplašila.
Až večer, když jsme balili krám, vypadl mi na zem ten maličký obrázek.
Dlouze jsem se na něj zadívala, přemýšlela jsem, kdo to je, že tak přesně vystihl mé rysy...doma jsem jej ukázala otci. Byl unešen každým tahem toho neznámého
malíře, vyprávěla jsem, co se mi přihodilo. Udiveně jen pokrčil rameny a obrázek mi vrátil. Položila jsem si jej tedy na svůj stolek.

......................................................................................

... Nemohl jsem té noci usnout, tak jsem sedl k deskám a po paměti se pod mýma rukama rodil maličký portrét, tuší, abych dokázal zachytit každý domnělý rys její podoby…Zítra půjde Pierre znovu na trh a pošlu jí obrázek. Byl jsem tím nápadem nadšený, Takhle jí mohu aspoň trochu předat zlomek svého dětinského nadšení, které ve mně probudila.
Ráno jsem se nedočkavě díval z terasy. Ano, již k ní přichází, dává jí obrázek, ona si jej prohlíží a pak...dává do zásuvky. Hm, byl jsem trošku zklamaný. Nepřipadalo mi, že by ji nějak nadchl. Dobrá, aspoň se pokochám růžemi, už mi chyběla jejich vůně.
Rozmrzele jsem usedl ke klavíru.
„Eriku prosím otevřete, to jsem já, Pierre“. Ani jsem nepostřehl, že klepal. Měl v náručí překrásné růže, ale o jednu více. S úsměvem mi vylíčil šikovný obchodnický tah oné dívčiny. Zamyšleně jsem tu jednu růži vytáhl a dal ji stranou.
„Pozítří za ní půjdete prosím znovu, a vezmete jí zpět tu čtrnáctou růži.“
Pak jsem se zhluboka nadechl…"A dáte jí tenhle lístek." Udiveně na mne pohlédl, zmatený mým podivným přáním.
„Chci, aby mi další kytici přinesla sama…“
Pierre jen zakroutil hlavou a mlčky odešel. V tom rozpoložení jsem si neuvědomil ukvapenost svého činu, vystavujícího mne velkému nebezpečí. V krátkém vzkazu jsem sice pečlivě a opatrně volil slova, ale můj vnitřní hlas se po dlouhé době ozval.
„Velice riskuješ, můžeš sebe zranit a ji vyděsit, proč nezůstaneš skryt za závojem své samoty, jako dosud? Už jsi zapomněl na zděšení Christiny, když tě poprvé uviděla? Tví přátelé přijímají tvou ošklivost, ona je ale cizí. Kde bereš tu odvahu pozvat tu dívku sem? Christina ti zlomila srdce, dobrá, jak si ale můžeš být jist, že toto je ten správný lék?“
Zaváhal jsem, ale neposlechl. Pokušení bylo příliš silné, abych odolal. Musím ji vidět zblízka, aspoň na moment...budu mít přece svou masku, možná bude udivená mým vzezřením, ale za tu chvíli, než mi předá květiny, si to možná ani neuvědomí…pak odejde a zapomene.
Když večer za mnou přišla paní Giryová, už vše věděla. Měřila si mne přísným pohledem, všiml jsem si, kolik jí přibylo vrásek. zřejmě mou vinou.
„Doufám Eriku, že víš, co děláš, je to příliš brzy po tvém strádání, nechci, abys byl jakýmkoliv způsobem rozrušený a zklamaný! A je to pro tebe také velmi nebezpečné!“
Neodpověděl jsem, jen jsem sklopil oči.
Příliš brzy? Možná pávě proto...

.........................................................................................

Dnes jsem vstávala nějak rozmrzelá, uklidnil mne však pohled na ten krásný obrázek.
Venku bylo před deštěm, dnes to nebude žádná sláva.
Po chvíli jsem jej uviděla, toho staršího pána, jak postává opodál, zřejmě sbíral odvahu k nám přistoupit. Kývla jsem na něj a on přišel.
„Ehm, slečno, jaksi, zde Vám můj přítel posílá tu přebytečnou růžičku a mám Vám předat tenhle lístek. Poklona, nashledanou…“ a zmateně odkráčel.
Tak přítel, zašeptala jsem si pro sebe, otevřela lístek, a vyschlo mi v krku.

„Vážená slečno, nerad bych Vás jakkoliv obtěžoval či polekal, ale prosím Vás při této příležitosti
o osobní donášku další kytice třinácti růží s černou stuhou. Není smuteční, ale vyjadřuje svým způsobem nynější stav mé mysli po událostech, které jsem nedávno prožil. Miluji růže a chtěl bych osobně poznat člověka, který vkládá do pěstování mých oblíbených květin tolik lásky a úcty, že jejich ušlechtilý růst a krása jsou toho výsledkem.
Nepůjdete daleko, bydlím v opuštěném domě naproti trhu. Podkrovní byt...
Děkuji Vám předem, nebudu-li čekat příliš dlouho. Očekávám ale od Vás naprostou diskrétnost."
S úctou E.

Roztřásly se mi ruce, maminka ke mně přistoupila s obavami. Ukázala jsem jí ten podivný vzkaz. Jen zakroutila hlavou.
„No tak tam půjdeš, náš zákazník, náš pán a dávej na sebe pozor.“
Zamyšleně jsem vybírala třináct nejkrásnějších růží pro onoho neznámého…počkat, to písmeno E…no samozřejmě, ten obrázek! V mysli se mi přes všechny obavy zrodila
jakási zvědavost. Aspoň se dozvím, kdo mne tak krásně namaloval...