A co bylo dál ( 14. kapitola)

Dny pod střechou rodiny de Chagny plynuly celá léta ve svém přísně hlídaném rytmu. Vše mělo svůj neměnný řád, jehož symbolem pak byl první komorník natahující se strojovou přesností každý večer velké hodiny v hale. Jejich hlasité vyzvánění řídilo každý den a každou osobu mezi těmito stěnami. Služebnictvo ten kus nábytku z tmavého dřeva se švýcarským srdcem nenávidělo, protože mělo pocit, že každé hlasité „bim“ jim s výsměchem oznamuje jak rychle čas utíká a kolik ještě zbývá práce, která není hotova.
Trvalo pouhé čtyři dny a Christine Daae nesnášela zvuk těchto hodin stejně jako sloužící. Důvod byl ale zcela opačný. Po každém čtvrtém úderu v celou hodinu ji napadalo jediné: „Teprve jedna hodina. Utekla teprve jedna další hodina. Je vůbec možné, aby čas plynul tak pomalu?“
I když si hned první den zakázala nějak zvlášť často vzpomínat na svůj dosavadní život, při odbíjení hodin se tomu nemohla ubránit. Jak nebetyčně se lišil zdejší svázaný čas od chaosu v opeře! Kolikrát se tam stalo, že pod rukama uplynul celý den, aniž by si to uvědomili. Všechen ten nekonečný chvat a ruch, tady prohodit pár slov, teď zase přichytit utržené ramínko, vyslechnout pokyny choreografa, pak rychle na sál a cvičit, a zase zpět, mezitím zhltnout někde v koutku svačinu …
Christine držela v rukou křehký míšeňský šálek, upíjela čaj a hleděla do zahrady. Ten šálek a ten pohled ven byly hlavní náplní jejích dosavadních dní v paláci. Kolik jen času promarnila soustředěným čekáním na jakýkoli zvuk, jenž by aspoň naznačoval, že je tu někde v okolí živá bytost. Občasný tlumený hovor komorných na chodbě, vzdálený pokřik z ulic a monotónní odbíjení hodin – to bylo vše.
Nestěžovala si a nereptala. Snažila se číst, což ji nebavilo, zkoušela vyšívat, což jí zase moc nešlo, občas vyšla do zahrady a párkrát denně do jídelny. Ze všeho nejvíc se snažila nemyslet na zpívání. Pořád dokola sama sebe rozumně přesvědčovala, že Raoul prostě musí být v opeře, aby dohlédl na opravy, nebo že má jiné závazky a povinnosti, kvůli nimž s ní nemůže trávit celé dny. Marie Louisa byla zase slabá a pouhá společná hodina dopoledne a další odpoledne ji vyčerpávaly natolik, že si Christine potom už jen vyčítala vlastní sobeckost.
O to víc ji překvapilo, když se toho dne dopoledne ozvalo krátké zaklepání, po němž do pokoje vešla Margot de Chagny, usměvavá a s rozzářenýma očima.
„Jak je to možné?“ vykoktala Christine, když se přivítaly. „Vždyť včera večer jste nemohla skoro ani mluvit. To je zázrak!“
Její společnice se ušklíbla: „Zázrak? Jen jsem prostě přestala čekat, až se můj lékař ustrne a podá mi něco silnějšího než ty své neškodné a neúčinné kapky a sirupy. A sehnala jsem si to sama a jinde. Jen si musíme pospíšit, protože za pár hodin bude po zázraku.“
Zklamání a žal v Christininých očích ji dojaly.
„Přece byste kvůli tomu neplakala. Nemáme tolik času. Chtěla bych vidět z Paříže víc než jen tenhle dům. Co byste říkala projížďce v kočáře a nějakým nákupům?.“
Christine se začervenala a sklopila oči.
„Já tady nemám žádné peníze. Všechno zůstalo v opeře.“
„Cože? On vám Raoul ještě nepřinesl vaše věci?“
„Když on má tolik práce a starostí. Nemůže myslet ještě na těch pár drobností, které mi tam někde leží. Já … stejně nic z toho nepotřebuji.“
„Nemůže myslet?“ zlobila se Margot. „Pokud má mozek, tak by myslet měl. A vy byste ho neměla omlouvat.“
Přisedla ke Christine a přinutila se ke klidu.
„Peníze nejsou problém. Ale potěšila by vás ta projížďka? Myslím, že potřebujete na vzduch stejně jako já. Co byste chtěla dělat? Kam byste chtěla jít?“
Christine měla odpověď okamžitě na jazyku, ale jen otevřela ústa, pak pevně sevřela rty a až po krátké pauze řekla:
„Nechám to na vás.“
„Vy malá lhářko!“ opáčila Marie Louisa klidně. Christine uhnula pohledem a zamumlala tak potichu, že jí bylo stěží rozumět:
„Chtěla bych se podívat do opery.“¨
Zvedla oči a zjistila, že Raoulova sestra se na ni zkoumavě dívá. Najednou měla chuť hodit šálek i s čajem na zeď.
„Chtěla bych se podívat do opery!“ vyrazila ze sebe zoufale. „Nemyslím skoro na nic jiného, a přitom vím, že bych neměla. Raoul by byl proti, vím to! Jenže si nemůžu pomoct a myslím na Meg a madam Giry a na všechny ostatní, co dělají, jak se mají…,“ Christine nedokázala zastavit vodopád, jenž sama spustila. „Chybí mi to, ta vůně, ten zmatek, všechno. Ani jsem se nemohla rozloučit. Raoul mi slíbil, že mě tam vezme, až se všechno uklidní. Jistě, to bude určitě rozumnější, určitě! Poslechnu ho! Nesmím se tam vrátit, když si to nepřeje.“
Konečně se odmlčela, aby popadla dech. Zvedla dlaně k očím, jakoby tak mohla zadržet pláč. I tak byla ale její poslední věta dobře srozumitelná.
„Strašně se mi stýská.“
Komtesa jí otřela slzy a zazvonila.
„Dva koně, jeden kočár, jeden kočí. Za hodinu,“ řekla sluhovi.„Stačíte se za hodinu vypravit?“ zeptala se Christiny.
Christine i přes slzy vyprskla smíchy: „I za čtvrt.“
„Dobře, změníme pokyny. Dva koně, jeden kočár, jeden kočí, vše za půl hodiny,“ opravila se Margot. Naklonila se ke Christine a šeptem dodala: „Nechápu, jak to chcete stihnout, ale nechám se překvapit.“
Když se pak obě dívky společně usadily v kočáře, zůstala už jen radost ze společného dobrodružství. Pro Christine bylo vzácné a Marie Louisa si zase na svou poslední bezstarostnou projížďku po Paříži už ani nedokázala vzpomenout. Kočí dostal rozkaz „Jeďte kam chcete, hlavně jeďte“ a dívky se uvelebily na polštářích. Christine instinktivně přisedla co nejblíže ke své společnici.
„Nedělejte to,“ odstrčila ji Margot.
Christine si zklamaně odsedla a komtesa ji zarazila.
„Vy mě nechápete. Možná jste si prostě zatím neuvědomila, že má nemoc může být nakažlivá. Už tak riskujeme každý den víc než je mi milé. Kdyby se vám mělo něco stát mojí vinou, neodpustila bych si to. Buďme rozumné, ano?“
„Nechci být rozumná,“ řekla na to Christine a přisedla si až ke komtese. Ta se rozesmála.
„Vidím, že už jste se trošku nakazila. Raoul by byl otřesen. Jen tak dál. Vzhůru!“
Za okny ubíhala ulice za ulicí a desítky tváří a scén. Marie Louisa se najednou napřímila.
„Pohleďte!“ vykřikla a ukázala ven z kočáru. Christine se naklonila, aby lépe viděla. Zpoza korun stromů vykukovala mohutná železná konstrukce.
„To musí být ta nová stavba, prý bude celá ze železa,“ pokračovala nadšeně Margot, „to musím vidět!“
O chvíli později zastavil kočár u staveniště. Komtesa kvapně vystoupila a spěchala blíž, Christine jí byla v patách.
„Chci se podívat nahoru,“ oznámila Marie Louisa jednoduše stavbyvedoucímu.
„Věž ještě není dokončená, madam, zatím tam žádný návštěvník nemůže,“ odpověděl jí muž a považoval svůj argument za natolik pádný, že bude návštěvnicím jako zamítnutí stačit. Mýlil se
„Nevadí mi, že není dokončená.“
„Není to bezpečné.“
„Nebojím se.“
„Není to dovoleno, madam.“
„Přesto bych se tam ráda podívala.“
„Bohužel.“
„Zaplatím vám.“
„Počkejte, až bude věž hotová. Už jen rok.“ Umíněnost té cizí dívky už ho začínala zlobit. Odmítal někoho prakticky každý den a tento rozhovor pokládal jen za další ztrátu času.
„Rok …,“ splynulo Margot de Chagny tiše z úst. „Obávám se, že tou dobou budu možná… někde jinde.“
Toužebně se podívala vzhůru na monstrózní krajkoví stavby, a pak se beze slova otočila a šla pryč. Stavbyvedoucí, zaskočen tak nečekaným ukončením hovoru, se za dívkami díval a škrábal se na hlavě. Pak pokrčil rameny a vrátil se ke své práci.
V kočáře se Margot podívala na Christine lesklýma očima.
„Hleďte si vždy splnit svá přání, dokud to jde, a nečekejte na nějaké „potom“ a „jednou“. Už byste to nikdy nemusela stihnout.“
Odhodlaně se nadechla a zavolala na kočího.
„Do opery!“