Ach ti Angličané

Dala do skříně poslední tričko, zavřela ji a spokojeně se rozhlédla. Už se sem těšila, i když z Čech se jí taky nechtělo. Byl konec září a za týden jí začínal semestr. Podívala se z okna, pršelo-prostě její starý známý Londýn.
Původně si chtěla po cestě odpočinout, ale teď už se jí spát nechtělo, a tak se rozhodla zajít do baru.
Radostně vyběhla na ulici, šťastná, že se zase prochází Londýnem. Její radost trochu opadla, když byla po chvíli celá mokrá.
Do baru vešla se skloněnou hlavou, protože chtěla všechny co nejvíc překvapit. Měla štěstí, byl tam Kamil. Sedla si k baru.
„Co si přejete?“ zeptal se.
Lucka se pousmála, překvapení se povedlo.
„Chci jednu bráškovskou pusu“ řekla se smíchem a konečně zvedla hlavu.
Jakmile jí Kamil pohlédl do tváře, rozzářil se jako sluníčko, oběhl bar a popadl ji do náruče s takovým nadšením, až se po nich návštěvníci baru otáčeli.
Dlouho si povídali a nepřestali by až do zavíračky, kdyby Lucka nezačala zívat.
Když Lucka odešla, Kamil začal okamžitě psát SMS. Psal Danielovi, slíbil mu, že až Lucka přijede, dá mu vědět. Původně se do toho nechtěl vůbec plést, ale Danielův prosebný a zároveň zoufalý výraz ho nakonec přesvědčil.
Zprávu odeslal, ale byl z toho celý nesvůj, protože se bál, že Lucce ublíží. I když na druhou stranu-Daniel by za ní šel i bez něj.

Daniel stál potichoučku na ulici v blízkosti baru, měl sluneční brýle, kšiltovku a přes ni ještě kapuci.
Nechtěl, aby ho někdo poznal, teď měl jen jeden cíl-zjistit, kde Lucka bydlí, aby jí tam nechal pozvání na rande.
Když Lucka vyšla z baru, šel za ní. Naštěstí šla hned domů a on za ní nemusel nesmyslně chodit po Londýně.

Hned další den opět stál u baru. Potřeboval mluvit s Kamilem, ale dovnitř jít nemohl, byla tam Lucka.
„Kamile“ zavolal na něj tiše, „potřebuju se tě na něco zeptat.“
„Hele, já se mezi tebe a Lucku odmítám plíst. Tys to zvoral, tak si to taky vyžehli.“
„O to nejde, jen potřebuju vědět, kdy má Lucka volno.“
Kamil se zamyslel, nakonec řekl: „Nejsem si vůbec jistej, který dny v baru nebude, ale stopro jsem si jistej úterým.“
„Díky.“
Ještě chvíli se díval za odcházejícím Danielem. Vlastně ani nevěděl, co od toho všeho sám očekává.

V pondělí ráno šla Lucka do školy, u dveří se ale zarazila. Na zemi ležel červený list papíru, který tam někdo podstrčil. Zvedla ho a rozevřela.
Stálo na něm:…jsi pro mě jako kapka vody v poušti,
jsi má živá voda na tomhle světě.
Vždy když tě vidím,
srdce se mi rozbuší…

Četla dál, neznámý jí zval zítra do blízkého parku, dokonce na její oblíbené místo. Celou cestu do školy přemýšlela, kdo by to mohl být, ale čím víc přemýšlela, tím víc lidí jí přišlo nepravděpodobných.

Ale už od začátku byla rozhodnutá, že půjde, a tak se druhý den, v úterý, nervózně malovala. Chtěla vypadat co nejkrásněji, i když nevěděla pro koho.
Šla tam hlavně proto, aby zjistila, kdo ji pozval. Jestli je připravená na rande nevěděla. Rozchod s Danielem měla stále v živé paměti, i přesto že se sním už vcelku vyrovnala.
Jak se blížila k místu z pozvánky, tím víc se rozhlížela, jestli je tam onen neznámý a kdo to je.
Když došla na místo, na chvíli přestala zkoumat kde kdo je a dívala se na zem před sebe. Bylo na ní srdce poskládané z růží.
Uchvátilo ji, protože to nebyly jen růže poskládané za sebe, ale bylo jich vždy několik daných do sebe a mezi nimi byly veselé plápolající svíčky.
Přestala se na tu nádheru dívat až ve chvíli, kdy ze stínu, zpoza stromu vyšel muž. Poznala ho jakmile vešel do světla, aniž by si to uvědomila, udělala krok zpět. Nevěřícně, šokovaně a naprosto bezradně se dívala na muže před sebou-byl to Daniel.