Kdysi dávno

Po večeři ji oslovil pán Středu a požádal o vyřízení jedné věci.
Nerissa byla ráda, že konečně zase unikne z nudy.
,,Můžu si vzít sebou Nera?‘‘
,,Ne,‘‘ odsekl otec a hned se ovládl. ,,Požádal jsem Dericka z Lamberts, jestli by tě nemohl doprovázet.‘‘

Služka ji vzbudila za úsvitu.
Nerissa se oblékla do nohavic, haleny a vesty. Přehodila si přes sebe plášť a nezapomněla také na nůž a meč.
V kuchyni si vzala jídlo do sedlového vaku a vyšla na nádvoří.
Derick stál vedle černé klisny.
,,To je tvůj kůň?‘‘ zajímalo ji, protože se jí klisna líbila.
Derick se zasmál. ,,To je zvláštní… ne. Můj kůň včera klopýtl, takže jsem ho nechal odpočívat.‘‘
Vešla do stáje a cítila, jak se jí do tváří hrne barva. Vypadalo to, jako by nevěděla, které koně mají ve stájích!
Rozhodla se nechat Endarna doma a z královských koní si vybrala tmavého hřebce.

Cesta ubíhala rychle. Nerissa měla své pokyny od otce a věděla, kam přesně jedou. Chvilkami dřímala v sedle.
,,Je to ještě daleko?‘‘ zeptal se Derick asi půl míle od cíle.
,,Už tam skoro jsme,‘‘ ukázala na osamělou budovu v dálce.
Před hostincem bylo plno podomků s koňmi a sama hospoda vypadala natřískaná k prasknutí.
,,Počkáš tady s koňmi?‘‘ podala Derikovi otěže, když přijeli blíž.
Změřil si ji pohledem a Nerissa se zamračila.
Derick se usmál. ,,Rád,‘‘ zívl a posadil se s otěžemi v rukou na kládu ležící opodál.

Princezna vstoupila dovnitř. Svého člověka poznala okamžitě. Byl to zakuklenec sedící s dýmkou u stolu úplně vzadu.
Hospodský k ní nadějně zvedl zrak. Vypadala úchvatně s rozevlátým černým pláštěm a rukou položenou na jílci meče.
Aniž by si jí kdokoliv další všiml, stála před zakuklencem.
,,Máte volno?‘‘ ukázala na židli vedle něj.
S úsměvem přikývl.
,,Princezna ze Středu?‘‘ naklonil se k ní a ona se na něj nechápavě podívala. Vždy bylo dobré neprozrazovat identitu a to uměla dobře.
Zakuklenec se spokojeně usmál a zpod pláště vytáhl zapečetěnou listinu s neznámých erbem.
,,To je vše?‘‘ vzala si to a vstala.
Zakuklenec zvedl obočí. ,,Neztrať to,‘‘ zdůraznil a nestydatě si ji prohlížel.
Nerissa se otočila k odchodu, ale chytl ji za ruku.
Podívala se na něj a on zvedl ukazováček ke stropu.
Co tím myslí? Nejsou snad nad hostincem pokojíčky?
Spravedlivě ji ta drzost rozzlobila. Jediným plavným pohybem vytáhla meč- a jeho hlava se zaduněním spadla na zem. V obličeji mu zůstal drzý úšklebek.
Hospoda ztichla a princezna za naprostého ticha vyšla ven.
,,Ani se nemusím ptát, o čem jste mluvili,‘‘ poznamenal Derick s pohledem upřeným na zakrvácený meč.
,,To nemusíš,‘‘ s ledovým klidem ho otřela o trávu a vyhoupla se do sedla.

Pro jistotu vjeli do lesa.
Nerissa instinktivně vycítila hrozbu a chystala se to říct Derikovi, když Lamberts vykřikl.
Bylo už pozdě. Chlap jako hora po ní skočil ze strany a aniž by se stačila bránit, shodil ji na zem.
Derickovi vedle ní svazovali ruce. Svůj čas k obraně vypotřeboval varováním.
Vyměnili si pohled. ,,Kdybych-‚‘‘ začala.
,,Ticho!‘‘ zařval chlap, který ji srazil a rukou naznačil facku.
Vysloužil si za to pohrdavý škleb.
,,Všecko je v pořádku,‘‘ ohlásil jeden z nich přijíždějícímu muži.
Princezna zvedla tvář. V osamělém muži na koni poznala toho, kterého viděla rozmlouvat s otcem.
,,Pan de Cavalliers, nemám pravdu?‘‘ sykla.
,,Chytrá princezna ze Středu a zaražený Derick z Lamberts,‘‘ řekl jízlivě a chlapi se rozesmáli.
,,Vysaďte je na koně,‘‘ dal rozkaz a navedl svého hřebce do čela průvodu.
Surovec si ji hodil přes rameno a mrštil s ní přes hřbet jednoho z koní.
Nerissa potlačila bolest a zavřela oči.
Když je otevřela, setkala s Derikovým pohledem.

,,Au, nemehlo!‘‘ otitulovala chlapa, který ji donesl do jakéhosi provizorního vězení a nešetrně s ní třískl o zem.
,,Jen se nedělej, krasotinko!‘‘ zařehtal se hlučně a odešel.
Princezna se důkladně rozhlédla. Budova vypadala jako opuštěné selské stavení a oni se právě nacházeli ve stáji. Stání byla dopatřena železnými mřížemi a pravděpodobně obsazená do posledního, jak se dalo usoudit podle zvuků. Dveře směřující do dvora byly dokořán, ty druhé směřující k lesu zajištěné bytelným zámkem.
,,Neri?‘‘ zasípal Derick.
Pokusila se otočit k němu. ,,Copak?‘‘
,,Jsi tady,‘‘ oddechl si. ,,Já…asi jsem se praštil do hlavy o kámen a všechno mi to nějak splývá.‘‘
,,Řekl jsem, že tady bude ticho!‘‘ zařval obr ve dveřích.
Ani si nevšimli, že přišel. ,,Zavolej mi pana de Cavalliers!‘‘ poručila princezna.
Chlap něco zlostně zahuhlal, ale za okamžik uhlazený Cavalliers kopl do dveří stání. ,,Princezna se nudí?‘‘
,,Princezna se má skvěle,‘‘ odsekla, ,,jen je zvědavá.‘‘
Zasmál se a znělo to samolibě. ,,Opravdu?‘‘
Nerissa doufala, že mu tak rychlý úspěch dovolí prozradit něco z informací. Dočkala se.
,,Výsosti,‘‘ řekl posměšně, ,,poslal mě ten, koho byste nejmíň čekala.‘‘
To jí stačilo. ,,A ten papír?‘‘
,,Je to podvrh, papír i zvěd.‘‘
Byla ráda, že zakuklenec už není mezi živými. Alespoň něco.
,,Kdybyste se nudila,‘‘ prořízl Cavalliersův hlas krátké ticho, ,,tak mě ještě zavolejte.‘‘
Odešel.
,,Určitě se nudit nebudu,‘‘ zamumlala a s námahou se přetočila na záda. Celé tělo ji bolelo, ale teď bylo třeba jednat, dokud byl čas. Chlapi jim odebrali sice meče, ale nevěděli o nožíku, který princezna nosila ukrytý v botě.
Ať se kroutila jak chtěla, nedosáhla tam.
,,Dericku?‘‘ zavolala tiše na postavu schoulenou opodál.
Derick se natáhl a Nerissa se přitáhla k němu. Vytáhnout nožík už bylo dílem okamžiku.
S pomocí přeřezala pouta sobě i jemu.
,,Jak se dostaneme ven?‘‘ šeptl a ona ukázala na stájové okénko, které vedlo za stavení. Ze dvora nebylo vidět.
Derick uznale pokývl, ale byl ještě trochu omámený.
,,Běž ven a hlídej, až budu moci vylézt já. Mám ještě něco na práci,‘‘ přehoupla se nad mříže a tiše seskočila do vedlejšího stání.
Přetnula pouta všech vězňů ve stáji a bylo jí líto, že pro ně nemůže udělat více.

Hbitě se protáhla stájovým okénkem. Derick stál ve stínu křoví a čekal na ni.
,,Kde mají uvázané koně?‘‘ zašeptala.
,,Na dvoře,‘‘ zazněla odpověď.
Nerissa rychle přemýšlela. ,,Potom nemáme moc možností,‘‘ vyplížila se za budovu s Derickem v zádech a za okamžik je už chránil les.
Sotva se s úlevou na rovnali a nasadili rychlé kroky, ze selského dvorce se ozval vzteklý řev.
,,Kruci!‘‘ zaklel Derick, popadl princeznu za ruku a ukázal nad sebe.
Nerissa vyjasnila tvář. Vylézt na vzrostlou borovici pro ni nebyl problém a teď už jen oba napjatě sledovali, kdy se pod nimi prožene Cavalliers se svými muži.
Ze dvorce byl slyšet hluk na míle daleko.
,,Už nás hledají,‘‘ poznamenala tiše a přišlo jí to k smíchu.
Za chvilku právě pod jejich stromem zarazil svého koně pan Cavalliers.
,,Takhle to nepůjde- musíme se rozdělit! Vy tři jeďte tam, vy pročesejte kraj lesa a vy pojedete se mnou! Toho chlapa můžete zabít, ale princezna zůstane mě!‘‘
Muži se rozprchli po lese.

Nerissa vyšplhala na stromě o kousek výš, kde větve poskytovaly pohodlnější sezení.
,,Neri?‘‘ oslovil ji Derick tiše.
Strnula uprostřed pohybu. ,,Hm?‘‘
,,Já… tuhle část říše Středu moc neznám. Kde vlastně jsme?‘‘
Podepřela si bradu rukou a dívala se před sebe do tmy, kde vytušila jeho tvář. ,,Myslím, že jsme kousek od panství Sendal.‘‘
Derick mlčel. Oba si mysleli své. Panství Sendal patřilo Cavalliersovi.
,,Na královský hrad je to odsud půldruhého dne na koni,‘‘ dodala potom.
Ticho narušil dusot kopyt a oba uprchlíci už nepromluvili.

Princeznu probudily hlasy a ržání koní.
Otevřela oči a s úsměvem přivítala sluneční paprsky, které se k ní prodíraly skrz větve.
Derick byl vzhůru a když chtěla něco říct, položil si prst na ústa.
,,Nikde nejsou!‘‘ zařval vztekle zarostlý chlap pod nimi.
Obličej Cavallierse, který jel na Derickově klisně, se stáhl do nenávistné grimasy.
,,To je to tak těžké, najít dva, kteří nemají ani zbraně, ani koně?!‘‘
Chlapi tupě mlčeli.
,,Do setmění je chci mít,‘‘ zasyčel Cavalliers a obrátil koně k selskému dvorci. Jeho chlapi se s mručením rozešli.
,,Počkej chvilku,‘‘ zarazil ji Derick, když chtěla pomalu slézt dolů. ,,Můžou tady někde ještě být.‘‘
Posadila se zpátky. Cítila se polámaně.
,,Máš ten papír, který ti dali v hostinci?‘‘
Vytáhla pomačkanou listinu zpod vesty, pláště jim sebrali.
Derick se ošklivě usmál, jak rozlomil pečeť. Papír byl neposkvrněný.
,,Někdo to na nás ušil,‘‘ řekla pohrdavě.
,,Možná ne tak na nás, ale na tebe,‘‘ vyslovil pomalu a podíval se na ni.
,,Cavalliers řekl, že ho poslal někdo, od koho bych to nejméně čekala,‘‘ připomněla tiše.
Odmlčeli se.
,,Otec,‘‘ hlesla.
,,Cože?‘‘
Sklopila hlavu. ,,Už delší dobu to pozoruju… jako by mu na nás nezáleželo, na ničem! Nechá si zemi plenit lapky, nájezdy Sihneho….‘‘
Princeznou probleskla vzpomínka na shrbenou stařenku a její černou kouli, ve které viděla rozmlouvat otce s Cavalliersem.
,,Mluvili spolu!‘‘ vyhrkla.
,,Kdo?‘‘ nechápal Derick.
Pověděla mu o svém setkání se stařenkou i co viděla v černé kouli. O jeho očích však pomlčela.
,,Věřím ti,‘‘ řekl potom. ,,Ale v tvém vlastním zájmu doufám, že to není pravda.‘‘
Princezna se zatvářila rozhořčeně.
,,Radši půjdeme,‘‘ pobídl ji a seskočil dolů.

Dávali si velký pozor, aby nikoho nepotkali a díky tomu postupovali dvakrát tak pomaleji.
Nerissa byla unavená a měla hlad, ale nestěžovala si a statečně šla dál.
Jakmile se začalo stmívat, vyšli z lesa a co nejrychleji se snažili dostat do nejbližší vesnice.
Naštěstí nebyla daleko.
Derick zaklepal u první chaloupky, zatímco Nerissa se unaveně opřela o zeď.
Dveře se opatrně otevřely a skulinou se ukázala mužská tvář. ,,Kdo ste a co chcete?‘‘
,,Prosím vás, mohli bychom u vás přespat?‘‘ poprosila pokorně.
Muž otevřel dokořán a za ním se objevila žena s dítětem v náruči. Dívali se na ni a pravděpodobně ji poznali.
Muž ukázal na žebřík.
,,Děkujeme,‘‘ poděkoval Derick a rychle postrčil Nerissu, než by si to manželé rozmysleli.
Pracně se vyškrábala na půdu a padla do voňavého sena.
Derick si lehl kousek vedle.
,,Jak ti je?‘‘ zeptal se.
,,Dobře,‘‘ zachraptěla, nechtěla dát najevo svoji slabost.
Derick se usmál.