Erik

Bylo krásné ráno,léto se již chýlilo ke konci, ale ještě stále bylo příjemně teplo.
Christina seděla na lavičce. Zahrada sídla Chagnyů byla velmi r ozlehlá, ale ona měla nejraději tohle místo. Být zde sama, ukryta mezi cypřiši a bezovými keři, a hlavně pryč od zkoumavých pohledů Raoulovy matky,která se dosud nesmířila s jejich sňatkem.
Nyní se vždy mohla vymluvit na svou ranní nevolnost
a odcházela ihned po snídani.
Bylo zde ráno vidět vycházející slunce a také dobře mohla pozorovat hlavní bránu. Viděla vždy jako první, kdo přijíždí. Stále jako by na někoho čekala.
Dnes to měla být její drahá Meg, která měla přijet na celé dva dny, již se nemohla dočkat...

Ona byla pro ni jediným spojením s nedávnou minulostí, na niž stále myslívala a těžko na ni zapomínala. Byla to pro ni noční můra, nějaký zlý sen, který jednoho dne sice skončil, ale místo pocitu úlevy zůstala jen hořkost a pocit viny. Že ublížila jednou nešťastnému člověku, který pro ni tolik udělal. Pokaždé, když Meg přijela, toužebně očekávala, že se o něm něco dozví, aspoň zlomeček něčeho, co by ji uklidnilo. Ale zatím tu byla jen prázdnota.

Na dítě, které nyní čekala, se oba se Raoulem nesmírně těšili. Snad jí to pomůže zapomenout.
Vida, už přijíždí kočár!
Rozběhla se k bráně. Obě dívky se s úsměvem objaly, a hned si začaly povídat, jedna přes druhou. Meg jí vyprávěla o divadle, o baletních zkouškách, prostě vše možné. Chtěla zaplašit ten nepříjemný pocit, který si
s sebou přivezla v podobě malé obálky, kterou jí dala máma před odjezdem...Když se posadily na lavičku, začala se tajemně usmívat...Christina zpozorněla.
„Ty něco víš, že ano? No tak, povídej přece!“ naléhala.

Meg jí pověděla jen tolik, že je Erik v pořádku, živ a zdráv, jen jej znovu hledají, ale on je zatím
v bezpečí. Povzdechla si, že víc neví. Nesměla ani více prozradit.
Christině to ale stačilo. Pak jí váhavě podala obálku. Viditelně zbledla, když ji rozbalila a na zem vypadl...její prstýnek. Vytáhla dopis a začala číst. Když dočetla, složila ruce do klína a na dopis padaly slzy, které rozpíjely ono známé písmo.
Tedy se s ní loučí, podruhé, ale již navždy, žádá o odpuštění. Mne? To on by mi spíš měl odpustit. Utřela si slzy, zvedla ze země prsten a přitiskla si jej na tvář. Pak pohlédla na Meg.
„Jsi v pořádku, Christino?“
„Ano, ještě chvíli počkáme a pak půjdeme, aby Raoul nic nepoznal.
Večer se rozhodla napsat odpověď. Bez toho by nemohla dále v klidu žít.
...Snad mi i on odpustí, jak jsem jej zradila a tenkrát ponížila před tolika lidmi, když jsem mu strhla masku při posledním vystoupení, zatímco on mi vyznával lásku…ale nemohla jsem jinak. Musí to přece pochopit a odpustit mi. Já už to udělala dávno, velmi dávno...pomyslela si a zalepila obálku.

...........................................................................................

Zrovna jsem vynadal tomu malému chlupatému stvoření. Tak, další louže, bude se muset začít s výchovou... pomyslel jsem si, tahaje z jeho zoubků rozepsaný notový arch.
Zatímco já mu nadával, on na mne koukal, s hlavičkou na stranu. Pozorně mi naslouchal, ale pochybuji, že má slova měla nějaký účinek. Chvíli to ještě potrvá, než ho převychovám.
Hned mi ale bylo veseleji. Měl jsem si s kým povídat, až na ta nepříjemná překvapení,která na mne vždy přichystal. Ale dalo se to vydržet.
Večer mi paní Giryová přinesla dopis od Christiny. Doteď jsem jej ještě nečetl. Neměl jsem odvahu. Až nyní. Pohlédl jsem na úhledné písmo a začal číst. Nejdražší Eriku...
Když jsem dočetl, povzdechl jsem si. Tedy je to již za námi, vše je snad vysvětleno, odpuštěno....chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem ten list přidržel nad plamenem
a nechal shořet na popel. Přál jsem si, aby takto šly spálit také mé vzpomínky...

Pomalu se blížil den, kdy jsem se měl na čas rozloučit i s Jeanette. Měli před cestou napilno, tak se objevila jen zřídka. Až dnes v podvečer. Když se posadila, všimnul jsem si, že je nějak nervózní.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se váhavě.
„Ne“ pousmála se a pak pokračovala.
„Vyprávějte mi, Eriku o sobě, nic o Vás nevím“dodala zvídavě.
Tak a je to tady. Toho jsem se obával.
Sklopil jsem oči a zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„ O mně jsem Vám již vše pověděla, tak proč to nemohu vědět?“
Zadíval jsem se na ni. Její oči mne neúprosně provrtávaly. Mlčel jsem...
„Eriku, cožpak pro Vás nic neznamenám?“
Znamenala pro mne více,než jsem si dokázal uvědomit. Měl jsem však v paměti varování paní Giryové, tohle odhalení by mě také mohlo zničit.
„Eriku, prosím! Mějte ve mne přece důvěru, já se to musím dozvědět!“
Zaváhal jsem chvíli, ale pak přece začal vyprávět. Před očima se mi opět rozvinul můj nešťastný život, ona ze mne nespustila oči. Ke konci mého vyprávění pokývala hlavou, a aniž bych to já vyslovil, řekla tiše.
„Tak přece, to vy jste ten fantom, kterého hledají. Nevěřím ale tomu,že jste zločinec, tak odpovězte!...že to není pravda?“
Zakroutil jsem hlavou. Na svědomí jsem měl pouze toho hlupáka Buqueta, ale Piangi se zamotal sám do lan, vedoucích k oponě a uškrtil se... při pádu lustru přece nebyl nikdo zabit! Jen několik lidí bylo zraněno při tom požáru. A pokud jsem někdy litoval, tak jedině toho, že jsem tenkrát nezabil vikomta de Chagny...
Viditelně si oddechla.
„Věřím Vám, nedovedla jsem si představit, že člověk jako vy by spáchal tolik zločinů, o nichž se mezi lidmi hovoří.“ A pokusila se o úsměv. Pocítil jsem úlevu, jako by mi ze srdce spadl nějaký balvan. Věřila mi. Pak se na mne ale zadívala, a já pochopil, že to ještě není konec.
„ Víte, znám dobře vaše oči, laskavé srdce nyní také Váš život...ale dosud jste mi neukázal svoji tvář...“ Zprudka jsem se zvednul a sevřel pěsti. Polekaně na mne pohlédla. Zavřel jsem oči a zaťal zuby...tvář!...proč všichni chtějí vidět moji tvář, tu moji nenáviděnou tvář, která vždy všechno pokazila?
„Eriku, odpusťte mi, jestli jsem Vás nějak urazila, ale pro mne to opravdu není nic tak nepochopitelného, znám přece Vaše obrázky z dětství...nemám z toho strach!“
Pokusil jsem se o smířlivý tón:
„ Ne, tohle přání Vám nemohu splnit, není zde nic pěkného k vidění a už vůbec ne pro Vás…skutečnost není jako obrázek, víte?“
„Ale proč? Podívejte,zde má paže, málem jsem uhořela když jsem tenkrát při požáru zachraňovala svého psa, vidíte ji? Také zde není nic k dívání!“ Naléhala stále, teď již se slzami v očích. To už jsem nevydržel,bylo to pro mne příliš mučivé a vykřiknul jsem na ni:
„Protože prostě nechci, rozumíte? Nechci se Vám takto ukazovat! A teď proboha jděte, jděte už!...“
Vstala, nevěřícně zakroutila hlavou, pak se rozzlobeně otočila a vyběhla ven.
Dělaly se mi mžitky před očima, zpočátku tak krásný večer přešel v tuhle nepříjemnou frašku...proč...Proč?! Obrátil jsem se k oknu a zavřel oči. Nemohl jsem tu tíhu téměř unést. Po chvíli jsem si uvědomil, že někdo stojí mezi dveřmi. Rychle jsem se otočil.
Byla to ona. Najednou se ke mně rozběhla a objala mne kolem krku.
„Odpusťte mi to Eriku, prosím Vás, chovám se jako rozmazlené dítě, nemusíte se mi ukazovat, pokud si to nepřejete. Jen se na mne již nezlobte, nemohla bych takhle odjet. Opravdu ne!“
Přitiskl jsem ji k sobě, zprvu váhavě, ale když se nebránila, pevně jsem ji sevřel v náručí. Teď jsem již mohl, neboť jsem poznal,že si to sama přála.
Políbil jsem ji do vlasů. Přál jsem si, aby tahle chvilka trvala celou věčnost. Už jsem tento pocit téměř zapomněl.
„Musím už jít, otec bude mít starost. Za tři dny odjíždíme. Buďte na sebe velmi opatrný!
Viďte, že budete?“ Slíbil jsem jí to. Ještě jednou jsem ji políbil na čelo.
Pak jsem se za ní díval, jak odcházela.
Nevím proč, ale najednou se mne zmocnil pocit, že se tahle chvíle nebude už nikdy více opakovat...Když odešla, vzal jsem do náruče toho malého psa, který se dožadoval mé pozornosti.Pes...budu už konečně pro něj muset vymyslet nějaké jméno.
Bude mi ji stále připomínat.

...........................................................................................
Paní Giryovou probralo ze zamyšlení silné klepání na dveře. Znepokojena šla otevřít.Byl to strýček.
„Proboha děvče, sotva popadám dech, dějí se zlé věci,opravdu zlé!“
Znepokojena naslouchala jeho zprávám. Inspektor Lavert plánuje vyslat četnictvo do ulic, prohledávat domy, je tím pátráním opravdu posedlý! Co budeme dělat? Rozhodně musíme urychleně navštívit Erika. Nyní je už opravdu v nebezpečí!
........................................................................................
Nemeškali jsme a večer spěchali za ním. Ve vchodě jsme se málem srazili s šedovlasým mužem, který hodlal vstoupit dovnitř. Zarazila jsem se, tu tvář jsem už
někde viděla. Nemohla jsem se ale v tom zmatku upamatovat,kde. Tázavě na nás pohlédl.
„To je můj dům, pane, za kým jdete?“ zeptal se Pierre.
„ Jsem Jean Caviére, malíř. A jdu za...promiňte a kdo jste vy?“
Došlo mi,že je to ten muž, o němž se mi nedávno Erik zmínil. Ano, ta podoba, byl to zcela určitě otec té dívky.
„Víte, odjíždím na dva měsíce, a chtěl bych se jen s někým rozloučit…“ Viditelně byl v rozpacích. Uklidnila jsem ho,když jsem mu řekla, kdo jsme my. Neváhali jsme a spěchali nahoru. Erik byl překvapen tou velkou návštěvou, ale brzy pochopil, že se něco děje.
Sám si již všimnul několika četníků, kteří se procházeli ráno po ulici. Zastřel tedy pro jistotu
všechna okna.
V rychlosti jsem mu vylíčila sled událostí. Usedl,zcela zničený. Jean Caviére nás chvíli poslouchal.
„Nu příteli, vidím že jsem udělal tenkrát chybu, když jsem na Vás při vyprávění nenaléhal. Neřekl jste mi vše, viďte...? Rozhodně zde nemůžete zůstat.
Nejdříve se určitě zaměří na opuštěné domy.
Odjedu tedy až pozítří, pokusím se pro Vás něco udělat. Posečkejte." A kvapně odešel.
Seděli jsme mlčky a trpělivě čekali. Po nekonečné hodině se vrátil zpět.
........................................................................................
„ Takže, odjedete, Eriku, rozumíte? Ještě dnes v noci. Sehnal jsem bryčku a odvezu Vás do opuštěného statku mých rodičů. Před patnácti lety vyhořel, a nikdo tam nepřebývá. Je to na samotě kousek od vesnice Sézanne. Vaši přátelé Vás pak vyhledají, aby Vám pomohli přestěhovat se. Vše až časem. Nyní si sbalte to nejnutnější a buďte připraven, posloucháte mne?“
Slyšel jsem jeho hlas jako z dálky. Bylo to jako nějaký zlý sen. Opět jsem byl pronásledován a ohrožen, v situaci mně bohužel ne zcela tak cizí. Jen mne znepokojovalo, že musím být stále odkázán na pomoc druhých, budu to muset brzy změnit.
Madame Jeanovi vřele děkovala. Ten jí popsal cestu, jak se za mnou pak dostanou.
Stiskla mi ruku.
„Hodně štěstí, Eriku, přijedu brzy za tebou, a teď se připrav na cestu.“ Vzala k sobě do košíku mého psa. Nyní by mi překážel. Byl jsem dojat, ale nedal jsem to znát. Opět jsem se musel loučit.
Loučení bude asi už navždy mým údělem. Pak odešli. Vytáhl jsem svůj vak, naházel zde vše potřebné. Zbytek věcí mi slíbil Pierre brzy dovézt. Oblékl jsem si tedy znovu mnišský oděv a čekal.

O půlnoci přišel Jean a tiše mne dovedl k zadnímu vchodu domu, kde již byla připravena bryčka, jeden osedlaný černý kůň byl za ní volně přivázán. Překvapeně jsem se na něj podíval. Jean se usmál.
„Toho máte ode mne, je to opravdu samota, budete jej potřebovat.“
Odjeli jsme tmavou nocí, cesta byla daleká, měli bychom dorazit až někdy k ránu.
Opět jsem měl před sebou něco znepokojivého, neznámého. V poslední době až příliš často. Už mne to unavovalo. Pozoroval jsem ubíhající noční krajinu a přál si,
abychom byli již na místě…