Erik

Probudil mne náraz, asi jsme najeli na nějaký kámen. Probral jsem se, zřejmě jsem při cestě upadl do dřímoty. Moje maska mi spadla do klína, nechal jsem ji tam, prozatím, teď jsem ji nepotřeboval.
„Promiňte, Jeane, asi jsem usnul, kde jsme?“
„Už tam budeme, vidíte, tamhle je věž vesnického kostela.“
Opět jsem se tedy opřel do sedadla. Nyní cesta vedla hustým lesem a když jsme z něj vyjeli, přede mnou se jako přízrak objevilo torzo velkého domu. Když jsme
dojeli na místo, pomalu jsem vystoupil a rozhlížel se kolem. Trosky byly z jedné strany žalostné,druhá strana zůstala celkem zachována. Vpravo bylo vidět zarostlou zahradu, některé kmeny stromů byly ještě i po těch létech zčernalé,stejně jako zdivo. Vzadu za domem jsem zahlédl obrysy polorozpadlé nízké budovy, asi stájí. Pomalu jsem přistoupil ke hřebci, pohladil po husté hřívě a odvázal jej. Bylo to krásné zvíře,černá srst se mu hedvábně leskla.
Chřípí se mu rozrušeně chvělo a tak sem jej ještě jednou pohladil po šíji. Krátce zaržál a jemně se dotkl nozdrami mé tváře.
„Pojďte,Eriku, podíváme se dovnitř. Koně zatím ustájíme v přístěnku vedle vchodu.“
Vešli jsme bránou a vstoupili do dvora. Ten požár musel být obrovský,napadlo mne.
Jean se pokoušel otevřít hlavní dveře. Byly celé zkřivené, ale když jsme oba potlačili, podařilo se nám to. Uvnitř byla spousta pavučin, vše bylo plné prachu,nějaký nábytek zde také zůstal. Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř.
„Bude zde spousta práce, dům jsem původně chtěl nechat strhnout a pozemky prodat. Dobře že jsem to dosud neudělal. Je to pro Vás nyní jediná možnost“ podotkl Jean.
Vrátili jsme se k bryčce, odnesl jsem si své věci a zásoby, které pro mne přichystal, včetně pytle ovsa pro koně. Našli jsme také nějaké lampy, kupodivu zde byl
i dostatek petroleje.
Jednu jsem zapálil. Když mne zalilo světlo, Jean se na mne zadíval. Znal mou podobu bez masky již z dětství, takže nebyl nijak překvapen či vyděšen. Nenamáhal jsem si ji tedy ani nasadit. Kvůli němu ne.
„Tak, budu Vás již muset opustit, příteli cesta zpět je daleká“
„Samozřejmě, jeďte, já to tu nějak zvládnu. Buďte po cestě opatrný. A ještě jednou Vám moc děkuji...a...své dceři nic neříkejte. Nechci aby se znepokojovala.“ Přikývl a nasedl do bryčky. Ještě jsem se chvíli díval, jak odjížděl. Když zmizel v lese, vrátil jsem se
zpátky do domu. Jestli ho vůbec mohu domem nazvat. Ráno si jej prohlídnu celý. Snad se dá zčásti nějak opravit.
V pokoji jsem oprášil dřevěné křeslo, odhodil jsem zlostně, ale snad již naposledy mnišský oblek, usedl jsem a zavřel oči. Venku již skoro svítalo. Za chvíli jsem únavou usnul.
Ráno mne probudilo ržání koně. V polospánku jsem se nemohl vzpamatovat, kde to zase jsem, kromě toho jsem byl z toho spaní v nepohodlném křesle celý polámaný.
Ztěžka jsem vstal. V pokoji bylo šero, okenice byly zavřené. Vyšel jsem tedy ven.
Ráno bylo chladné, ale slunce již stálo vysoko a ovanul mne vzduch,vonící lesem, který se táhl téměř kolem celého domu. Jen vlevo nad stromy čněl zdálky kousek věže kostela.
Dvůr byl zarostlý vysokou trávou. Vyvedl jsem koně z přístěnku a nechal jej pást. Vydal jsem se hledat studnu ,abych mu mohl donést trochu vody. Po cestě jsem si prohlížel dům. Levá strana, kde jsem hodlal přebývat, vypadala v pořádku, na pravé, zpola zbořené a ohořelé byla vidět rozsáhlá puklina. Tato část se bude muset asi strhnout, mohla by se na mne někdy zřítit. Nejdříve ale upravím přístěnek pro koně. Zatím zde bude muset vydržet.
Pak musím dát do pořádku můj nový příbytek. Chtěl bych se již dnes pořádně vyspat.
Když jsem našel studnu,nabral jsem vodu a vracel se zpět. Zahrada byla v hrozném stavu, připomínala ohořelý prales. Kdysi zde ale muselo být krásně.Tady tedy vyrůstala Jeanette, nedivím se, že toto místo tak těžce opouštěli.
Když jsem obstaral koně, naplánoval jsem si zhruba,co budu dělat. Mé umění muselo nyní stranou. Než mne moji přátelé vyhledají, musím se zde zařídit, abych mohl nějak důstojně přežít. A pustil jsem se do práce.

.........................................................................................

Když Jean projížděl pařížskými ulicemi, bylo již pozdní ráno, všude bylo rušno. Se zaujetím pozoroval několik četníků, kteří vycházeli z jednoho domu. V duchu se ale zasmál. Jen si hledejte, pánové. Stejně hledáte marně. A popohnal koně, aby byl co nejdříve doma. Tam jej už netrpělivě čekali.

........................................................................................
„ Kde jsi byl celou noc, tatínku? Měly jsme strach“. Uklidnil jsem ji, že jsem ještě musel zařídit jednu „neodkladnou záležitost.“ Nechtěl jsem ji tím zatěžovat, Erik si to ani nepřál. A o četnících ve městě jsem také pomlčel. Ještě by ji napadlo tam běžet.
Měl jsem Erika sice rád, ale náklonnost mé dcery k němu vzhledem k jeho minulosti a nynější situaci jsem přijímal s rozporuplnými pocity. Snad bude lepší,když na něj časem zapomene.
Začali jsme se chystat na cestu, hodlal jsem vyrazit zítra hned zrána. Snad to jednodenní zpoždění nebude vadit. Za chvíli přijede bratranec mé ženy Robert. Bude jí za naší nepřítomnosti nyní pomáhat.

.......................................................................................

Dny ubíhaly pomalu, navzdory té spoustě práce,
co zde ještě byla. Když už jsem toho měl, jak se říká dost, nasedl jsem na koně a projížděl se po okolí. Připadal jsem si neskutečně svobodný. Nepřestal jsem ale být ostražitý, stále můj pohled bloudil k cestě vedoucí z lesa,abych případně včas uhlídal,zda někdo nezvaný nepřijíždí, a na noc jsem pečlivě zamykal nyní již opravenou bránu.
Na některé opravy jsem si ale sám netroufal, budu muset počkat na Jeana,až se vrátí z cesty a promluvit
s ním. Bude-li souhlasit, tento dům od něj koupím
a nechám opravit. Prostředky jsem na to zatím měl.
Když jsem zajížděl do brány, zpozoroval jsem pohyb na cestě. Zdálky jsem viděl,že je to nějaký povoz. Rychle jsem sesednul z koně a schoval se instinktivně za bránu. Obával jsem se ale zbytečně. Rozpoznal jsem na kozlíku známou postavu. Byl to Pierre.
Jakmile dojel až k bráně, vyšel jsem mu naproti. Ztěžka seskočil dolů. To mne znepokojilo.
„Dobrý den, příteli, tak mne tady máte. Dovezl jsem Vám ten zbytek věcí, přesně jak jste mi to sepsal. Budete mi ale muset pomoci, nějak se mi těžko dýchá. To víte, už nejsem nejmladší. Musel jsem zaplatit dvěma hochům,aby mi s tím pomohli.“ Ustaraně jsem si jej
prohlížel. Snad není nemocný, možná že je to jen únava z té dlouhé cesty, uklidňoval jsem se.
„Vítejte v mém vyhnanství“ přivítal jsem jej
s úsměvem a odvedl do domu.
Udiveně se rozhlížel kolem. „Nu vidím, že jste nezahálel, představoval jsem si nějaké strašné rozvaliny a nyní vidím, že jste se již zabydlel!“
Hltal jsem každé jeho slovo.
Byl jsem zvědav, jak se vše dále vyvíjí. Bylo to právě včas, že jsem uprchl. Do ulic vyrazili četníci a začali svou práci. Pročesávali důkladně, co se dalo. Jejich snaha ale byla zbytečná... Přál bych si vidět toho inspektora, byl jistě vzteky bez sebe, pomyslel jsem si s potěšením.
Přemluvil jsem Pierra, aby zde pár dní zůstal, musí si odpočinout. Já aspoň zjistím, jak je na tom se zdravím. Měl jsem o něj velkou starost. Druhého dne mu již bylo lépe, požádal jsem jej, aby zajel do vesnice, potřeboval jsem dokoupit nějaké zásoby. Nechtěl jsem se zatím nikomu ukazovat, zde neměli o mé existenci a už vůbec minulosti ani tušení.
Když se vracel, ihned jsem mu jel naproti. Nechtěl jsem, aby se příliš namáhal.
Vůbec nejraději bych byl, kdyby zde se mnou zůstal napořád. Zkusím si s ním pak promluvit.
Po několika dnech viditelně pookřál, zdejší vzduch měl na jeho zdraví příznivý účinek.
Mou nabídku neodmítl, ale požádal mne o nějaký čas na rozmyšlenou. Bude muset ještě odjet a dát několik věcí do pořádku. Pak se rozhodne. Nebránil jsem mu, pevně jsem ale doufal, že se pak vrátí, a už napořád.

.........................................................................................

Inspektor Lavert přecházel po místnosti sem a tam. To snad není možné, snad se ten zatracený chlap nepropadl do země! Proč zrovna já musím hledat nějakého pomateného Fantoma. Zapálil si doutník a pak si všiml, že za dveřmi stojí Raoul de Chagny. Honorace.
Ten mi tady ještě scházel. Chvíli zaváhal, zhluboka potáhl z doutníku a pak rázně otevřel.
„Dobrý den, pane inspektore, mohu si s Vámi promluvit
o něčem důležitém?“
Jistěže, nyní se mne bude ptát, jak jsem daleko
s pátráním. A co mu odpovím? Nijak! To je dneska den.
„Tak pojďte dál“ uvedl jej nevrle.
„Víte pane, nevím jak jste daleko s tou nepříjemnou věcí...myslím s tím vaším novým pátráním, ale dovolil bych si vyslovit poněkud neobvyklé přání. Vlastně to není moje přání...“ začal rozpačitě.
„A co by to jako mělo být?“ zeptal se Lavert nakvašeně.
„Zastavte pátrání.“
„Mladý muži, tohle opravdu nezáleží jen na mně! A co mám říci svým nadřízeným, že se ten chlap snad vypařil?“
„ A kolik by mne to stálo, kdyby se dejme tomu, jak vy říkáte, vypařil?“ zeptal se hrabě rázně.
Lavert chvíli za váhal, pak vzal kus papíru, něco tam
v rychlosti napsal a posunul po stole. Raoul povytáhl obočí nad tou částkou. Nu, co se dá dělat, musím, kvůli Christině, slíbil jsem jí to.
V poslední době má v těhotenství podivné nápady,
a tohle je jeden z nich. A já, protože ji miluji,
se snažím vyhovět.
„Zítra to zde máte. A očekávám také okamžité splnění mého požadavku!“odvětil Raoul.
Taková suma. Ten darebák! Ale hlavně, že splním Christině to její přání. Již týden na mne denně naléhala. Budu tedy s ním i já vyrovnán, za to že mne tenkrát ušetřil. Ale tohle je opravdu to poslední, co pro něj dělám...pomyslel si rozzlobeně.
Byl rád, že má tuto nepříjemnou záležitost za sebou a rychle odešel...