Ach ti Angličané

„Můžeš mi říct, co tohle znamená?“ vykřikla na něj Lucka, když se vzpamatovala z šoku.
„Chtěl jsem s tebou mluvit“ odpověděl. Snažil se mluvit klidným hlasem, ale nedokázal zakrýt ani svoji nervozitu, natož bouři citů, která v něm vzplála, jakmile Lucku uviděl.
„Nenutím tě, abys mě vyslechla, jen tě o to prosím.“
Ještě pár vteřin se na něj upřeně dívala, pak jen trhla rameny, čímž ho vyzvala, aby mluvil.
Zhluboka se nadechl a začal. Mluvil velice pomalu a často se zasekával. Věděl co chce říct, ale špatně se mu hledala slova, bál se, že řekne něco, čím Lucku naprosto ztratí.
„Já vím, že to co sem udělal,-se těžko odpouští-a že-to bude navždycky fakt, který mezi náma bude a nikdy nezmizí,-ale i přesto-jsem tě chtěl poprosit,-jestli-jestli bys mi to nemohla odpustit a--a taky jestli-bys mi mohla dát-ještě jednu šanci, protože-za ty měsíce bez tebe-jsem pochopil, že-ty si moje spřízněná duše, že jsi holka-se kterou bych chtěl prožít život a nakonec s ní i zestárnout.-Vím,-že tohle jsem měl vědět dřív, ale musel jsem ti to říct, protože---miluju tě.“
Teprve teď se mu podívala do očí, protože miluju tě neřekl anglicky ale česky. Nedokázala se mu dlouho dívat do slzavých očí, už tak se kvůli českému miluju tě sotva udržela na nohou.
„Co ti mám na tohle říct?“ zeptala se přiškrceným hlasem zoufale. Nevěděla co říct, a tak tu otázku vyslovila nahlas.
„Nemusíš mi říkat nic. Můžeš klidně odejít beze slova-a když mi pak budeš chtít odpovědět, můžeš za mnou přijít.“ Doslova ji hltal očima, byla tak krásná, až to bolelo.
„Jo, to je dobrej nápad“ přikývla, „tak zatím ahoj.“ Otočila se a odcházela jak nejrychleji mohla, ale nohy se jí z toho rozhovoru stále klepaly natolik, že došla na okraj parku a tam si musela sednou. Až tady se naplno rozbrečela…

Uplynulo několik dní. Většinu z nich Daniel zíral do stropu a stále dokola přemýšlel o tom samém. Nedokázal se na nic soustředit, už se o to ani nesnažil.
Když zazvonil zvonek, škubl sebou jakoby jím projel blesk.-Lucka, napadlo ho, ale hned zchladil své touhy tím, že to bude pošťačka a podobně, za těch pár dní se mu to stalo hodně krát.
Ale tentokrát se pletl-za dveřmi opravdu stála Lucka.
„Ahoj“ pozdravila sotva slyšitelně.
„Ahoj“
Chvíli na ni jen zíral, až pak se pohnul, poodstoupil a řekl: „Pojď dál.“
Celou dobu si nepřál nic jiného, než aby Lucka přišla a teď když tu byla, tak by nejraději utekl na druhý konec světa-tak moc mu před ní bylo trapně.
„Vyrovnat se s tím, cos mi udělal, pro mě bylo- a pořád je těžký.-Bojím se, že mě zraníš ještě víc.“
Při těch slovech zavřel oči a sklonil hlavu i ramena mu klesla dolů. Tušil co Lucka řekne, zranil ji až přes příliš, nedokáže mu odpustit, chtělo se mu brečet.
„Mám strach“ pokračovala, „že si tohle rozhodnutí budu jednou šíleně vyčítat, ale na druhou stranu-“ udělala neslyšný krok k Danielovi, který měl stále zavřené oči, „každý si zaslouží druhou šanci, aby mohl napravit svoje chyby.“
Skoro nevěřil tomu co slyšel, nejdřív se roztřeseně nadechl a až pak otevřel oči. Lucka měla svůj obličej kousek od jeho, přiblížila se víc a začala ho líbat-pomalu, opatrně-jakoby se toho bála. I on ji líbal stejně, jakoby měl strach, že to ani není pravda, že se mu to zdá, ale i tak v tom polibku bylo tolik citů a nevyřčených slov lásky, kolik jich v jiném být nemůže.
Když se od sebe odtáhli, řekla Lucka po chvíli: „Já už půjdu. Stavím se zase zítra.“
Přikývl, věděl, že teď potřebuje čas, aby si na tohle zvykla, aby jí pořádně došlo, co udělala. Vlastně ten čas potřebovali oba dva. Potřebovali čas, aby spolu zase dokázali být šťastní. Teď se sebe navzájem skoro báli, přestože se milovali.
Daniel si sedl na pohovku, všechny ty city mu přišly šílené, ale cítil je tak. Až teď se rozbrečel, ale po dlouhé době to nebyly slzy zoufalství, ale slzy štěstí…