Erik

Probudily mne první ranní sluneční paprsky, které mne zlehka zašimraly na víčkách. Pomalu jsem otevřela oči a uvědomila si, kde to jsem. Zlehka jsem se protáhla
a pootočila na pravou stranu. Ještě tvrdě spal, hlavu otočenou ode mne, jak jinak, usmála jsem se tomu. Jemně, abych jej neprobudila, odhrnula jsem mu z očí pramen vlasů. Zdálo se mi, jako by se ve spánku usmíval. Dlouze jsem se na něj zadívala, až nyní jsem si všimla jeho krásně dlouhých řas.
Jeho tvář…připomínala mi dvě strany měsíce, nebo jako by se příroda v půli své práce zastavila a již nedokončila své dílo. Marně jsem v jeho rysech hledala něco povědomého.
Byl zřejmě podobný své matce...zamyslela jsem se nad tím, co ji mohlo vést k tomu, že zapomněla na své mateřské city a odvrhla jej. Snad nemohla unést, jak se její dítě tak mnoho odlišuje od ostatních, či snad byla terčem nějakého opovržení? Lidé dokážou být zlí. Ale to vše ji neopravňovalo k tomu, aby své dítě tolik nenáviděla. Nemohla jsem to vůbec pochopit.
Pomaličku a tiše jsem se zvedla z postele. Půjdu uvařit kávu a také něco k snídani, než se Erik probudí. Přehodila jsem přes sebe pléd a vstoupila do pokoje. Překvapil mne tam Pierre, který donesl dříví do krbu. Když mne viděl, odkud vycházím, zprvu se zarazil, ale pak se pousmál a jen zavrtěl hlavou.
Plná studu jsem běžela do kuchyně. Chvíli jsem počkala a pak se vrátila do pokoje.
„Dáte si se mnou ranní kávu, viďte strýčku?“
Přikývl s úsměvem a pak na mne spiklenecky mrknul.
Zamyšleně jsem chystala šálky na kávu, když tu mne zezadu někdo objal. Leknutím jsem jeden upustila.
Byl to Erik. Musel se vzbudit ihned po mém odchodu, ani si nestačil zapnout košili, jak zřejmě spěchal. Můj pohled mi sklouzl na jeho nahou hruď a na okamžik jsem musela zavřít oči a vydechnout, protože vzpomínky na naši úžasnou první noc byly stále živé.
„Bál jsem se, že jsi mi někam utekla, když jsem se probudil a viděl vedle sebe prázdné místo,“…zašeptal mi do vlasů.
„No tak, pusť přece. Přijde sem strýček a uvidí nás!“ zaprosila jsem.
Neposlechl mne a ještě pevněji objal. Přivřela jsem opět oči a okouzleně vnímala sílu jeho pevného těla.
„Před ním nemám co skrývat, a stejně by se to jednou musel dovědět...Ihned po snídani si s ním půjdu prohlédnout zahradu. Musíme ji dát do pořádku.“
A pak už jeho slova zanikla v polibcích, kterými mne zasypal a já je láskyplně opětovala.
Byla jsem nesmírně šťastná. Včera ráno by mne vůbec nenapadlo, že tady budu druhého dne takhle stát…
Už to byl opět on, něžný, vřelý a přitom tak divoce nespoutaný.
Dnes večer mu konečně dám svůj malý dárek...

.........................................................................................

Pomalu se mi vrátila ztracená chuť k životu.
Byl jsem rozhodnutý, budu muset udělat v mém životě osudový zlom a konečně se pokusit zapomenout na mou minulost. Obával jsem se, že to ale nebude snadné.
S trochou štěstí a láskou Jeanette bych to ale mohl zvládnout.
Jeanette...byla v noci tak sladká a něžná...bylo to tak neskutečně krásné, že jsem měl strach, zda to není snad opět nějaký můj sen, že se z něj probudím a bude tu se mnou zas jen má samota. Ale mýlil jsem se. Ráno jsem se sice polekal, když jsem ji vedle sebe nenašel, ale když jsem vyběhl a potkal v pokoji Pierra, jen mi naznačil, že je v kuchyni. Chudák, jistě byl velmi zmatený změnou mého chování, ale poznal jsem, že se mu viditelně ulevilo. Dopoledne jsme spolu prošli okolí domu. Jaro už pomalu klepalo na dveře, dokonce i na zničené zahradě rašily první kvítky. Pierre ztěžka kráčel, zdraví se mu sice maličko zlepšilo, ale stárnul mi před očima. Musím ho šetřit. Jen jsem zhruba navrhl, co bude třeba v budoucnu dát do pořádku. Zahrada a hlavně vyspravení stájí, protože Cézar dosud pobýval ve vyzděném přístěnku. Takové ušlechtilé zvíře si zaslouží něco lepšího. Plánoval jsem také zakoupit další koně a klisnu pro Jeanette. Všimnul jsem si, že stejně jako já, koně zbožňuje. Budeme pak moci jezdit spolu na projížďky. Už jsem se nemohl dočkat.
Když jsme se vrátili zpět k domu, pomáhal jsem Pierrovi, jak se dalo, nechtěl jsem, aby se namáhal. Byl mi příliš drahý a měl jsem o něj strach.
Domů jsme se vrátili až v podvečer, Jeanette už na nás čekala s večeří. Přistoupil jsem k ní a políbil ji. Políbení na uvítanou… pro jiné lidi naprosto samozřejmá věc, pro mne to však bylo něco nového, nepoznaného a okouzlujícího. Nemohl jsem se toho pocitu nasytit. Později pak jsem šel obstarat na noc koně. Když jsem se vrátil, ležela na stole v pokoji modrá krabice. Usmála se a pobídla mne, abych ji otevřel. Zůstal jsem stát v němém úžasu.
Vytáhl jsem...masku z perleti. Obdivoval jsem její zpracování. Vypadala naprosto dokonale, napodobovala tvarem i barvou půl lidské tváře. Zkusil jsem si ji nasadit...padla mi téměř tak, jako by byla vyrobená
pro mne, jen na čele jsem ji musel maličko upravit.
Pak jsem ji ale odložil a s díky Jeanette objal.
S hlavou na mém rameni zašeptala.
„To je dárek ode mne, až z Vídně. Aby ses nebál opět mezi lidi do vesnice.“
A pak jsme, už s neskrývanou samozřejmostí, odešli spolu do mé světnice a tiše za sebou zavřeli dveře...
Brzy ráno jsem se probudil a chvíli ji pozoroval,
jak sladce spí. Zatoužil jsem ji políbit, ale ovládl jsem se, nechtěl jsem ji probudit. Aspoň jsem pohladil pohledem křivky jejího těla, rýsující se pod přikrývkou. Vyšel jsem před dům a našel Pierra, jak sedí zamyšleně na lavičce. Pozdravil jsem se s ním a posadil se vedle něj. Udiveně se na mne zadíval, přišel jsem již se svou novou maskou. Budu ji nosit i zde, chci je oba ušetřit pohledu na mé znetvoření. I když ona s tím asi nebude souhlasit. Vyskočil jsem tedy na Cézara a ujížděl k lesu. Všimnul jsem si totiž, že tam postává ten místní pytlák. A dostal jsem výborný nápad.

Jakmile mne zpozoroval, chystal se ihned utéci, pobídl jsem koně, abych ho dohnal.
„Počkejte přece, pane, neutíkejte přede mnou! Já Vám neublížím.“
Trochu se uklidnil, ale stále nervózně mačkal v rukou svoji čepici.
„Jak se jmenujete?“ Překvapeně na mne pohlédl.
„Gustave, pane“.
„Takže, Gustave, mám pro Vás určitý návrh. Víte, potřebuji čeledína. Náš Pierre, jistě jej znáte,
se musí šetřit. Dobře Vám budu platit, předpokládám, že by si Vaše rodina zasloužila lepší obživu. Nemyslíte?“
Horlivě přikyvoval. Druhého dne měl ráno přijít k nám na statek. Snad si to nerozmyslí.
Ještě chvíli postával a pak poděkoval a utíkal směrem
k vesnici.
Když druhého dne přišel k bráně, Pierre na mne tázavě pohlédl. Vzal jsem jej za ruku a kývlna pytláka, aby k nám přišel.
„Zde máte pomocníka, nebudete již na všechno sám.
A neberte to tak, že vás již nepotřebuji!“ řekl jsem přísně. „Chci jen, abyste si konečně odpočinul.“
Radostně mi stiskl ruku a ihned šel ke Gustavovi, aby mu vše ukázal a vysvětlil. Když odešli k zahradě, vyskočil mi na klín Bret a s tázavým kňučením projevoval nesouhlas s novou maskou na mém obličeji.
„Budeš se s tím muset smířit, můj malý příteli...“ podotkl jsem. Jako by mi rozuměl, lehce mi olízl tvář.
Musím jít za Jeanette, jestli něco nepotřebuje.
Byl jsem plný radostného pocitu, že jsem pomohl Pierrovi a chtěl jsem jí to sdělit.
A hlavně jsem bezmezně zatoužil po její přítomnosti…