Erik

Jarní dny rychle ubíhaly a na statku bylo denně velmi rušno. Gustave byl velmi snaživý, vděčný za novou práci. Zahrada začala brzy vypadat k světu, staré stromy pokácel a zasadil nové. Byla jako znovuzrozená.
Jeanette zde také začala pěstovat své první květiny.
Když nás na začátku léta navštívil Jean, předložil jsem mu svůj návrh o koupi domu. Rázně ale odmítl.
„Ne příteli, to nemohu, berte to tak, že dům patří
mé dceři a nyní také Vám. Jediné, co vám mohu dovolit, je opravit ho na vlastní náklady. To ano. Na to se již necítím a asi bych měl také potíže s financováním. A mimochodem, jak jste na tom se svým uměním? Jste velmi žádaným umělcem!“ řekl mi přísně před odjezdem.
Donesl jsem mu ukázat svá dvě nová díla. Spokojeně se usmál a ihned je vzal s sebou.

Začal jsem nejdříve plánovat opravu stájí. Gustave přivedl z vesnice pár řemeslníků, kteří si potřebovali také vydělat peníze. Sice potají po mně všelijak pokukovali, ale práce jim šla od ruky a brzy byly stáje hotovy. Byly sice menší, ale naprosto dokonalé. Teď jsem si již mohl dovolit zde přivést Cézara a také koupit také další koně. A příští měsíc začneme s opravou teď už i mého domu. To ale bude mnohem náročnější, ale měl jsem jasný plán. Dům bude také menší, pravou stranu dám strhnout a v podkroví nechám vybudovat maličký ateliér pro Jeana za to, co pro mne vše udělal. Chtěl bych, aby zde jezdívali častěji, pozoroval jsem na Jeanette, že jí rodiče hodně chybí. Tak aspoň její otec nebude muset přerušovat svou práci a za jeho nepřítomnost zde můžu pracovat já.
........................................................................................

Dnes ráno mne opět probudila ona silná nepříjemná nevolnost. Bylo to již několik dní a znepokojovalo mne to. Nemohla jsem sníst ani sousto. Snad nejsem nějak nemocná...napadlo mne. Jednou mne přistihl i Pierre a ustaraně si mne prohlížel. Jen jsem se omluvila a rychle vyběhla ven na čerstvý vzduch. Erik byl příliš zaměstnán prací na domě, nechtěla jsem jej se svým zdravotním stavem zatěžovat.
Když jsem ale jednou před Pierrem omdlela v kuchyni, neváhal a dopoledne přivezl doktora Marschala.
Ten mne prohlédl, ale jakmile si vyslechl mé potíže,
jen se pobaveně pousmál.
„Kdepak, nejste vůbec nemocná. Čekáte jen děťátko, má drahá. A to není žádná choroba, věřte mi. Teď se jen musíte více šetřit."
Pohladil mne konějšivě po ruce a pak odjel.
Poprosila jsem Pierra, aby zatím Erikovi nic neříkal.
Nemohla jsem se z této zprávy vzpamatovat. Budu mít dítě! Erikovo dítě! Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem se obávala své budoucnosti. Vždyť ani nejsme oddáni! Blížilo se poledne a tak jsem, plna smíšených pocitů, šla do kuchyně chystat něco k jídlu.
Večer mne přilákala do pokoje hudba. Erik seděl u klavíru a úžasně hrál. Okouzleně jsem k němu přistoupila a zezadu jej jemně objala. Napadlo mne, že bych mu to nyní mohla říct, ale nenašla jsem k tomu odvahu. A když mne pak odnesl v náručí do světnice, nechtěla jsem kazit tu krásnou chvíli, plnou něžných doteků a slov.
Druhého dne jsem si všimla na dvoře nezvyklého ruchu. Vyhlédla jsem ven a uviděla jej, obklopeného čtyřmi nádhernými koňmi. Nejkrásnější ale byla drobná kaštanově hnědá klisna, s bílou značkou na čele.
Když mne spatřil, přišel ke mně a vedl mne za ruku k ní.
„Ta je tvoje, budeme spolu jezdit na projížďky. Líbí se ti?“
Nadšeně jsem přikývla. Ale ty projížďky...rozpačitě jsem se usmála a vymluvila se na práci v domě. Udiveně se za mnou díval, když jsem spěšně odcházela.

........................................................................................

Večer jsem vyplatil mzdu řemeslníkům, a když odešli, přisedl jsem si k Pierrovi na lavici. Svěřil jsem se mu se svými obavami. Něco se dělo a já se tím pocitem velmi trápil.
„Jeanette je teď nějak zvláštní, málo mluví a je tak bledá, ani neměla radost z klisny, kterou jsem jí koupil. A to jsem se těšil, jak budeme spolu jezdit.“ Začal jsem ustaraně.

...Chlapče, kdybys jen tušil…pomyslel si Pierre. Ale pokud mu to nyní neřeknu, bude mezi nimi narůstat propast, a to nemohu dopustit...

„Nemějte obavy, určitě se jí líbila, ale ta jízda
na koni...víte, to asi teď nepůjde...“začal poněkud rozpačitě. Nechápal jsem smysl jeho slov.
„Proč by nemohla? Bojí se snad? Vždyť v dětství jezdila, sama mi to řekla.“
Pierre se na mne zadíval, pak se pousmál a řekl.
„Nu, tak tedy, sice mi zakázala o tom hovořit, ale nechci, aby jste se zbytečně trápil. Nemůže jezdit, protože...protože nosí pod srdcem vaše dítě! Cožpak jste na ní vůbec nic nepoznal...?“
Oněměl jsem úžasem, nevěděl co říct. Nikdy jsem si tuhle chvíli nedokázal představit. Myslel jsem si vždy, že nikdy nebude určena pro mne.
A teď byla zde, úžasná, neopakovatelná. A byla moje, jen moje. Zprudka jsem se zvedl.
„Jděte za ní, trápí se stejně jako vy…“ řekl Pierre.
Neváhal jsem a vběhl do pokoje. Stála u stolu a zamyšleně rovnala květiny ve váze. Když mne uviděla, tázavě na mne pohlédla a pak rozpačitě sklopila hlavu. Přistoupil jsem k ní, něžně ji objal a řekl tiše
a zároveň trochu vyčítavě.
„Proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi přede mnou tajila tuhle nádhernou novinu?“
Provinile se na mne usmála.
Vzal jsem jí hlavu do svých dlaní a zlíbal celičkou tvář. Byl jsem šťastný, i když tato situace vyžadovala, abych dal do pořádku spoustu věcí. Nechtěl jsem, aby mé dítě bylo terčem posměchu, že pochází z nemanželského vztahu.
Požádám Jeana, aby se mnou jel tam, kam jsem myslel,
že již nikdy má noha nevkročí.
Do mé rodné vesnice...do Boscherville.
Potřeboval jsem doklady o mém původu, nepamatoval jsem si ani své příjmení, dosud jsem je nepotřeboval. Okolnosti mne ale přinutily k životu mezi lidmi, musím se tedy přizpůsobit. Bude to jistě velmi nepříjemné, ale nic na světě nedokáže nyní překonat mé pocity...