Deidre - zlomené srdce III (1. část)

Richard

Všechno bylo až moc uspěchané. Nemám teď zrovna na mysli moji svatbu, ale těch několik následujících dní, během kterých jsem se ani na chvilku nezastavila. Doslova – v jednom kole. Pravda, ještě teď se klepu hrůzou při vzpomínce na letištní odbavování, ale pěkně po pořádku.
Hned po obřadu (během kterého jsem byla totálně mimo, takže si ale vůbec nic nepamatuju) jsme se se všemi okolo láskyplně rozloučili, chopili se našich napakovaných kufrů, které hrozily, že se každým okamžikem rozsypou, a bleskurychle nakopli Richardovo BMW směr Ruzyně, protože nám za necelé tři hodiny letělo letadlo. Ptáte se kam? No přece do Londýna!
Už v Lavingrougu jsme se s Richardem dohodli (nebo se spíš dohodl Richard sám se sebou?), že hned potom, co kněz povýší náš vztah na svazek manželský a tím mu samozřejmě i požehná, odletíme do Anglie. Richard se vymlouval na to, jak mě chce ukázat rodině a kdesi cosi, ale já stejně věděla, že mi tak úplně neříká pravdu. Jenže mi to v tu chvíli bylo úplně jedno.
Když se to dozvěděla mamka, plakala. Kris byla zaražená, taťka se tvářil zmateně a Kate naříkala, že odjedu jedině přes její mrtvolu. Kecka! Stejně se teď stoprocentně cpe mým šlehačkovým svatebním dortem!
Cestou na letiště mezi námi nepadlo jediné slovo. Letadlo jsme nakonec stihli, ale měli jsme to jen tak tak. Až když jsem si zapnula bezpečnostní pás, slastně jsem si vydechla. Letadlem jsem až do dnešního dne necestovala, ale naštěstí jsem necítila žádné podezřelé chvění kolem žaludku, jak slibuje většina neurotických lidiček, takže jsem předpokládala, že všechno bude OK.
Boeing se s mírným kodrcnutím pohnul a zanedlouho nás příjemný hlas letušky informoval, že start proběhl v pořádku a za hodinku už spatříme ´British seaside´.
Stočila jsem svůj pohled k Richardovi. Překvapilo mě, že má zavřené oči, ale nechtěla jsem ho rušit. Nejspíš byl z toho všeho pořádně utahaný. A já vlastně taky…
Opřela jsem si tvář o okénko a bezduše pozorovala bílé chuchvalce mlhy, která nás obklopovala. Když se mraky rozestoupily, mohla jsem zahlédnout namodralou hladinu kanálu La Manche. Taková nádhera – a Richard spí! Ale nezlobila jsem se na něj. Před odletem se mi totiž svěřil, jak moc nesnáší létání a jak si tady nahoře připadá celý nesvůj. S vděkem přijal, když jsem mu nabídla své sedadlo do uličky.
Kris měla pravdu. Co o něm vlastně vím? Kdo doopravdy je? A co ta jeho ´slavná´ rodina?
Měla jsem teď jen jedinou jistotu. Že odpověď na svou poslední otázku získám ještě dnes večer.

Kolem čtvrté naše letadlo bezpečně přistálo a moje nožka v bílém střevíčku se konečně dotkla oné britské ´land´. Jak jsem o tomhle okamžiku snila. Před třemi lety bych klidně obětovala půlku svého života!
Ach Jamie… Jak dlouho mě ještě budeš pronásledovat?
Richard lehce uchopil moji ruku, nejspíš abych se mu zase někde nezatoulala. Definitivně mi to došlo až v letištní hale. Páni, tady bych se byla schopná ztratit během jediné minuty a nevymotala bych se odtud ani za týden! (Čekala jsem taky, kdy mi Richard taktně naznačí, abych sklapla pusinku a přestala tak vyjeveně brejlit na lidi okolo :-) Poslušně jsem tedy ťapkala za Richiem až k jednomu pultíku, za kterým se na nás přes štrúdl čekajících turistů šklebil nepříjemně vypadající úředníček.
Letištní kontrola.
Když jsme přišli na řadu, muž nás požádal o pasy. Na Richardův lehce kývl, můj si prohlížel o trošičku déle (nechápu?).
„ Důvod vaší návštěvy?“, vybafl na mě nečekaně.
„ To je v pořádku“, odvětil Richard. „ Je to moje manželka.“
Úředník se netvářil příliš chápavě. Znovu zabloudil ostřížím zrakem k mému příjmení.
„ Vzali jsme se před pár hodinami“, vysvětloval drahoušek dál. „ Ještě dnes zažádáme o nové občanství…“
„ Ale víte, že správně neměla na tenhle pas letět?“, přerušil ho mladý byrokrat.
„ To vím“, odsouhlasil Richard pokorně. „ A slibuji vám, že příště už bude mít doklady v pořádku.“
„ No dobře“, přikývl nakonec mladík poněkud neochotně. „ Hezký pobyt, paní Bradfordová.“ Potom jsem zaslechla onu otřepanou frázi: „ Další!“
Před letištní budovou nakládal naše zavazadla jakýsi postarší pán do kufru veliké černé limuzíny a já tentokrát překvapením opravdu zapomněla tu svou papulku zavřít.
„Richarde?“
„ To je Arthur, náš řidič“, hlesl Richie prostě.
Muž v šoférském obleku se nepatrně uklonil.
„ Ty mě ani nepředstavíš?“, zarazila jsem ho, když se chystal nastoupit do vozu bez dalšího slůvka vysvětlení.
Trošku se zamračil.
„ Arthure – to je moje žena.“
Řekl to celkem lhostejně, ale Arthur lhostejně rozhodně nevypadal. Div, že mu nespadly brýle z hákovitého nosu.
„ Milostivá“, vykoktal pouze a otevřel mi dveře na opačné straně.
„ Díky“, pípla jsem a raději zapadla dovnitř.
Když se automobil rozjel, podívala jsem se pokradmu na Richarda. Ticho by se dalo krájet. Měla jsem najednou neodbytný pocit, že je něco úplně špatně – jenže co?
Musím nějak navázat řeč, hecovala jsem se v duchu, ale v hlavě jsem měla úplně vymeteno. (Nic neobvyklého, že Eliško?)
„ Kam to jedeme?“, zmohla jsem se na krátký dotaz.
„ Do tvého nového domova.“
Do této chvíle mi vůbec nedošlo, že budu mít jiné občanství, natož nějaký nový domov.
„ A kde to je?“
Moji pasivitu přemohla zvědavost.
„ Pár kilometrů od hlavního města.V hrabství Hertford.“
To jméno mi absolutně nic neříkalo.
Snažila jsem se dál.
„ A jak velký bude náš dům?“
„ Uvidíš“, frknul Richard. Znělo to spíš jako okřiknutí.
No dobře, budu mlčet.
Přemýšlela jsem. Musí být asi dost bohatý, když může mít vlastního šoféra s limuzínou.
Zavřela jsem oči a vykreslovala si náš společný život v malém domečku z cihel někde na anglickém venkově. Klid a hlavně – žádné starosti…

Limuzína s nepříjemným skřípěním zabrzdila.
Arthurův hlas mě probral z letargie: „ Pane, Madam…“
Nevěřila jsem svým očím. Richard mě dokonce musel podepřít.
Nevěřícně jsem čučela na zámek, za který by se nemusela stydět ani britská Lizzie the Second.
Tak tohle je ten slibovaný ´domeček´?
„ Vítejte na Hertfordshire, madam…“
„ Richard G. Bradford, čtvrtý hrabě Hertfordský? No to si snad ze mě děláš srandu. Neměla bych ještě něco vědět? Nějakou nepodstatnou maličkost? Třeba, že máš dvě hlavy nebo například další královský tituly?“, zaječela jsem nasupeně.
Byla jsem naprosto nepříčetná. Jiná manželka v mé situaci by se nejspíš vrhla Richardovi nadšeně kolem krku, ale já jsem tím, že bych se měla stát novou hraběnkou z Hertfordu, nebyla ani trošku nadšená. Spíš naopak.
„ To mi k tomu nic neřekneš?“
„ Ještě vlastním několik továren a obchodů po celé Anglii a malé opatství v Abottu…“
„ A to je jako všechno?“
„ Proč? Nestačí ti to?“
Jakou jsem měla najednou obrovskou chuť Richarda zaškrtit!
„ Richarde!“
„ Elo, nerozčiluj se zbytečně, prosím tě“, snažil se mě můj manžel přece jen nějak utišit. Tím však pouze přiléval olej do ohně.
„ Zbytečně?“, nevěřila jsem svým uším. „ Kruci Richarde, neříkej, že jsi mi zapomněl říct, že jsi vévoda!“
„ Hrabě“, opravil mě.
„ To je jedno.“
„ Dovol mi, abych ti vysvětlil rozdíl mezi…“
„ Richarde!“
Tentokrát jsem to nevydržela a pořádně si dupla.
„ Já tě nechápu, Elo“, zavrtěl Richard hlavou. „ Co ti tak vadí?“
„ Co mi vadí?“
Naježila jsem se.
„ Myslela jsem, že jsi obyčejný chlap, s malým domem nedaleko Londýna, kde budu moc pěstovat květiny a…“
„ Ale já jsem obyčejný chlap. A květiny můžeš pěstovat i tady.“
„ Sakra Richarde! O kytky tu přece nejde!“
„ Tak co ti, panebože, tak vadí?“, nechápal.
„ Tohle všechno“, vybuchla jsem a máchla rukou kolem sebe. „ Ty jsi mi záměrně neřekl, kdo jsi… Jak jsi mi to mohl udělat?“
„ Myslel jsem, že to tak bude lepší.“
„ Pro koho?“
A rozbrečela jsem se. Ruply mi nervy a já se sesunula na perský kobereček uprostřed místnosti a plakala jsem a plakala. Prostě hlupačka.
Richard ke mně hned přiskočil a opatrně mě objal. Potom mi velice citlivě setřel slzy, které se řinuly z mých očí, i když to bylo naprosto zbytečné, políbil mě na spánek a přitom šeptal uklidňující slovíčka. Ach…
„ Chtěl jsem jen tvoje dobro, Elo. Mám tě přece rád. No tak, věř mi.“
„ Ach Richarde“, popotáhla jsem nehraně. „ Jsme svoji ani ne půl dne a už se hádáme“
A znovu jsem se rozbulela.
„Elo, to přece není důvod, abys takhle plakala. V každém manželství se lidé občas pohádají.“
„ Ale ne osm hodin po svatbě“, zaskučela jsem.
„ No tak, miláčku… Poslouchej mě. Posloucháš mě?“
„ Jo“, broukla jsem.
„ Teď tě tady nechám, ty se hezky oblékneš a za chvíli půjdeme na večeři.“
„ Neééé“, protáhla jsem a popotáhla nosem, ze kterého mi odkapávalo jako ze stoletého kohoutku.
„ Ano, Elo. Přece nechceš, aby si moje matka myslela, že jsi nevychovaná.“
Mluvil se mnou jako s malým dítětem.
„ Tak dobře“, přikývla jsem nakonec.
„ Fajn. Stavím se pro tebe za půl hodiny“, a políbil mě na čelo.
Zvedla jsem k němu zelenkavé oči.
„ Zlobíš se moc?“
„ Kdepak“, řekl a lehce se usmál.
„ A utři si slzy… Nesluší ti, když pláčeš“, doplnil ještě a v příštím okamžiku už zmizel za obrovskými dveřmi.
Stejně nechápu, co ho přitahuje na takové hysterce jako jsem já, pomyslela jsem si, ale u srdce mě přitom příjemně zahřálo.