Vanilkové dřevo

Telefon na mém nočním stolku se rozehraje melodií mojí oblíbené písničky od skupiny N.V.Ú. Sestro. Pohlédnu na displej. ŠTĚPÁN.
Néé, to snad ne! Mám to zvednout? Nechci s ním mluvit!
Opět se položím na postel a nechám telefon zvonit dál. Po chvíli pípne smska.
PROSIM ZVEDNI TO, CHCI SI S TEBOU PROMLUVIT. NA TU NOC SE NEDA JEN TAK ZAPOMENOUT...PROSIM...
Ach jo, nechci s ním mluvit, připadám si trapně. Ale...když ta smska zní tak zoufale.
Mobil se mi opět v ruce rozezvoní.
„Ahoj!” Řeknu rozechvělým hlasem
„Stelo! Konečně! Já už jsem se bál, že se ti něco stalo! Jseš v pořádku? Musíme se sejít a promluvit si!” Vychrlí na mě.
„Jo, jsem v poho, promiň, ale já už ti to vysvětlila!”
„Prosííím!” Zaúpí.
Zavřu oči: „Dobře, kde?”
„Přijď ke mně!”
„Dobře, zatim!” Řeknu s těžkým srdcem a zmáčknu červené tlačítko. Já to neměla dělat, vždyť se mu ani nedokážu podívat do očí.
Ale slib je slib, takže se donutím vstát a obléknout se. Vezmu si na sebe černé síťované punčochy, červenočernou kostkovanou sukni a černé tričko Exploited. V předsíni si obuji své černé martensky a zelenou bundu.
Povzdechnu si a otevřu dveře. Hurá na popravu!

Za půl hodiny už stojím před dveřma Štěpánova bytu a už asi podesáté se chystám zazvonit. Stejně jako v předchozích pokusech stáhnu opět ruku pryč od zvonku. Jsem srab, nedokážu to. Otočím se a chci odejít...promiň, Štěpánku...
V tu chvíli ale za sebou uslyším vrznutí dveří a známý hlas, který mě zve dál. Otočím se a podívám se na Štěpána:„Ahoj, ...”
Šourám se dovnitř se sklopenou hlavou jako pes, který právě dostal výprask. Sednu si na černou koženou sedačku a složím ruce do klína.
„Víš, já ti chci jen říct, že můžeme začít znova, od začátku. Protože já bych s tebou moc chtěl bejt. Nešlo mi jen o tuhle jednu noc, jak se zdá...!” Prolomí bolestné ticho Štěpán.
No to snad ne!
„Víš, ale já...já jsem byla vožralá, nevěděla jsem o sobě, promiň, ale já mám ráda někoho jinýho...” Odvážím se mu říct pravdu.
„Tak to je teda bezva!Ty ses se mnou vyspala jen tak, o nic ti nešlo, chápu to dobře?” Vybuchne.
„Promiň, Štěpánku, ale já jsem vážně nevěděla, co dělám!”
„Neříkej mi Štěpánku, laskavě!”
„Promiň,...”
„To bych teda od tebe nikdy nečekal! Myslel sem, že mě máš ráda!”
„Ale vždyť já tě mám ráda, ale prostě jenom jako kamaráda!” Vysvětluji mu.
Odfrkne si: „Kamaráda...kdybys mě měla ráda jako kamaráda, tak bys tohle nikdy neudělala!”
Je pěkně naštvaný, ale já se mu vlastně ani nedivím.
„Já už vážně nevim, jak ti to mám jinak vysvětlit, abys to už konečně pochopil!” Řeknu smutně a opět sklopím hlavu.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, já to chápu až moc dobře!”
„Když myslíš! Pak už ti teda nemám co říct, když mě nechceš poslouchat!”
Zvednu se. Jsem na odchodu. Čekám, že mě zavolá zpátky. Že se omluví. Že všechno bude zase v pohodě. Jdu pomalu ke dveřím, ale on nic. Nic neřekne. Nic neudělá. Proč?!
Ve dveřích se ještě otočím, ale on zarytě mlčí a zpříma mi kouká do očí. Rychle vypadnu. Opět se rozbrečím.
Všechno je v háji.
Toulám se bezdůvodně městem. Myšlenky se mi zběsile honí hlavou.
Ach jo, nemá to cenu! Nemůžu chodit do Rachoty a jestli to Štěpán vyblafe Markovi, tak se můžu rozloučit s The Patentem! Nemohla bych se totiž podívat Markovi do očí.
Jdu prázdnou ulicí směrem ke svému domovu. Nejdu, courám se. Vím, že už bude máti doma a otec nejspíš taky. Odemknu dveře velmi opatrně, tiše. Nechci se s našima potkat. Stejně tiše si sundavám martensky.
Dveře se rozlétnou. Máma.Ach jo...
„Ahoj, můžeš mi říct, kde lítáš?”
Vzhlédnu k ní ubrečenýma očima.
Lekne se:„ Proboha, co se ti stalo?”
„Nic co by tě muselo zajímat!” Odseknu a zabouchnu za sebou dveře od svého pokoje.
Divím se, že za mnou nepřišla a neseřvala mě. No jo, jsem jí ukradená, všem jsem ukradená!
Pustím si About a girl od Nirvany. Ještě, že tě mám, KURTE...