Kdysi dávno

Za několik hodin dorazili k obrovské pevnosti vystavěné na černé skále. Projeli nespočetně bran a stráží, než na nádvoří zabočili do temného tunelu, kde nechali koně. Strmými schůdky vyšli ven a ocitli se tak uvnitř hradu.
Na povel muže se zraněnou rukou kolem Nerissy zůstali tři, kteří ji dovedli do věže a tam ji pečlivě zamkli.
Rozhlédla se. Pokud to bylo vězení, pak jen pro cenné vězně. Byla to malá komora, do které přímo padal sluneční svit, takže se nezdála tak ponurá jako zbytek hradu. V koutě stála postel s přikrývkou, stůl se židlí a džbán se džberem.
Posadila se na postel. Ruka jí stále krvácela, ale jen co si začala důkladně prohlížet míru zranění, zachrastil klíč v zámku a vešel starý muž.
Nepromluvil ani slovo. Uhodla, že to byl ranhojič a bylo na něm vidět, že svou práci vykonává jen z donucení. Její ruky se dotýkal téměř s odporem.
,,Děkuji,‘‘ řekla hlasitě, když skončil. Muž strnul v pohybu. Podíval se na ni zvláštním pohledem trhnul rameny. Pak odešel.
Nerissa tím byla trochu rozhozená, ale vzápětí se uklidnila. Vstala a přisunula si k oknu židli, aby viděla ven.
Rukama objala silné mříže a opřela si o ně horké čelo.
Je už po bitvě? Možná ano.. a kdo vyhrál?
V tu chvíli jí to bylo vlastně jedno. Vzpomněla si na mrtvá těla. Jeden z nich mohl být Derick…
Rychle zaplašila myšlenku, přesto se jí ale stále vracela do podvědomí.
,,Ne,‘‘ zasténala tiše a do očí jí vhrkly slzy.

,,Jistěže ne,‘‘ uchláchol ji cizí hlas.
Přistiženě se otočila a málem tak spadla ze židle.
U dveří stál muž, kterému poranila ruku. V té zdravé držel svazek klíčů.
,,Neslyšela jsem tě,‘‘ řekla a seskočila dolů.
,,Všiml jsem si,‘‘ odvětil.
Chvilku se oba navzájem měřili.
Nerissa to nevydržela. ,,Prohráli jsme?‘‘ zašeptala.
Díval se na ni, jako by nevěděl, co má říct.
,,Ještě nevím.‘‘
Posadila se na postel a v hloubi srdce jí poskočila malá jiskřička. Třeba se ještě bojuje… třeba je Derick ještě naživu.
,,Přišel jsem se tě zeptat, jestli ti něco nechybí.‘‘
Odpovědí mu byl netečný výraz. ,,Jestli mi něco nechybí? A i kdyby, tak co?‘‘
Tohle rozhodně nečekal.
,,Jsi zvláštní. Většina by tady prosila o milost nebo propuštění, nebo by si chtěli přilepšit-‚‘‘
,,Já nikoho prosit nebudu!‘‘ vybuchla zlostně.
Vypadal, že chce odejít.
,,Ne- počkej!‘‘ zarazila ho unaveně.
Zůstal stát u dveří.
,,Kdy můžu mluvit s pánem?‘‘
,,Není tady. Až přijede, bude s tebou chtít mluvit sám.‘‘
To ji uspokojilo, přestože to nebyl jeho záměr.
,,A kdo jsi ty?‘‘ projevila zvědavost.
Už strkal klíč do dveří. Naposledy se otočil.
,,Pierre,‘‘ řekl tiše a zmizel.

Nerissa ve svém vězení strávila tři dny. Jediný kontakt se světem jí umožňoval dozorce, který jí nosil jídlo a vodu. Snažila se mu klást otázky, ovšem bezvýsledně- jako většina dozorců mlčel.
Čtvrtého dne ji navštívil Pierre. Zrovna ležela na posteli, měla zavřené oči a jakmile slyšela chrastění klíčů, dělala že spí.
Pierre zůstal rozpačitě stát.
Pak pozvedl svazek klíčů.
,,Počkej- neodcházej!‘‘ křikla na něj a posadila se.
Usmál se. ,,Myslel jsem, že spíš.‘‘
,,Ne, odpočívala jsem.‘‘
Jeho úsměv byl ještě širší. ,,Nudíš se?‘‘
Nechápavě se na něj podívala.
,,Chtěl jsem, abys mě doprovázela na projížďce.‘‘
Mlčela. Myslí to vážně?
,,Neutečeš,‘‘ dodal.
Bojovala v ní hrdost a touha po pohybu.
,,Pojedu ráda,‘‘ řekla a vstala z postele.

Byl jí přidělen jeden z černých mužů, který neustále chodil za ní a měl připravený luk a toulec s šípy.
Ve stáji si vybrala velkého černého hřebce s bílou lysinou. Sama ho nasedlala, nauzdila a vyvedla ven.
Tam poprvé svého výběru zalitovala. Kůň byl vysoký a mohutný a její ruka byla přece jen ještě zesláblá. Pokusila se chytnout sedla a vytáhnout se nahoru.
Muž se šípy už seděl na koni vedle a sledoval ji.
,,Můžu ti pomoct?‘‘ zeptal se dvorně.
,,Ne,‘‘ odmítla to.
Právě se škrábala do sedla na poslední pokus, když ji velký stín za ní jemně uchopil a vysadil nahoru.
Pierre pak nevšímavě zamířil ke svému koni a bez problémů se na něj vyhoupl.
,,Dík,‘‘ špitla. Nemohla zapomenout na ten zvláštní pocit, když ji chytil… až pod kůží cítila to jemné mravenčení.
Pierre se na ni ani nepodíval a pobídl koně.

Bylo úžasné být svou paní alespoň na hřbetě koně, i když za ní stále jel muž s lukem. On i Pierre se podřídili jejímu tempu, takže obyvatelé pevnosti mohli z okna spatřit tři jezdce na třech černých koních, jak se bezhlavým cvalem vzdalují pryč.
Měla obrovskou radost z divoké jízdy, až jí bylo líto, že Pierre vepřed zpomalil.
Zařadila se vedle něj.
,,Dík,‘‘ řekla ještě jednou.
Pierre se na ni podíval. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy a oči jí šťastně jiskřily. Alespoň pro tuto chvíli.
Pochopil, že mu děkuje za vyjížďku. Povzdechl si. Kdybych toho pro tebe mohl udělat víc, udělám to bez váhání. Jenže nemůžu. Nejde to… a stejně ho bude za několik dní nenávidět....
Projížděli kolem rašelinišť. Jezírka byla hluboká a mnohdy se nedala poznat, jak byla zarostlá vysokou trávou.
Avšak Pierre je neomylně vedl po stezkách.
Nerissa si toho všimla. ,,Připadáš mi jako někdo, kdo to tady dobře zná. Kdo se tady narodil.‘‘
Nedal najevo, že má pravdu. Nechtěl, aby o něm zjistila něco víc na tak dlouho, jak to jen bylo možné. Zatím znala jen jméno- a o to se bát nemusel.
Brzy opustili rašeliniště a vydali se zpátky do pevnosti.

V noci ji probudili fanfáry. Napadlo ji vylézt na židli a podívat se z okénka, jenže než to stihla udělat, přišel dozorčí a gestem ruky ji vyhnal ven.
Klopýtala před ním, oči ještě zalepené spánkem a špatně hořící pochodně jí cestu nijak neusnadňovaly. Strážní otevřeli mohutné dveře, za kterými byla síň a dozorce ji neurvale strčil dovnitř.
Prudký pohyb nečekala a těžce žuchla na chladnou dlažbu.
,,Vstaň!‘‘ poručil jí ledový hlas.
Celé tělo ji bolelo, ale přesto mu vyhověla.
,,Princezna ze Středu,‘‘ poznamenal, ,,ta holka, o které všichni tak básní. Ta holka, která mi před okamžikem ležela u nohou!‘‘
Chladně se rozesmál a Nerissa tak měla čas si ho prohlédnout.
Muž stojící u trůnu byl vysoký a měl pevné tělo, které se rýsovalo pod černým oděvem. Jeho tvář byla bledá a zvlášť se v ní vyjímaly černé a kruté oči. Stejně tak černé dlouhé vlasy měl rovné a spadaly mu ke krku.
Domyslela si, kdo před ní stojí, ačkoliv ho nikdy neviděla.
Byl to pan ze Sihne.
,,Mýlí se,‘‘ pokračoval. ,,Všichni ti blázní se mýlí. Jsi jen malá, hloupá holka!‘‘
Nerissa vykouzlila výraz plný pohrdání.
,,Nemám teď čas se s tebou bavit. Odložíme to na zítřek. Odveďte ji!‘‘
Stráže u dveří se jí hrubě chopily a vyvedly ven. Nešli však zpátky do věže, ale sestupovali po mokrých schůdcích do sklepení.

Nerissino nové bydlení byla smrdutá kobka. Páchlo to tam plísní a vlhkostí.
Odtáhla se do kouta, kde nebyla špinavá sláma. I otec měl čistější kobky, pomyslela si znechuceně a vzhlédla k malému okénku. Bylo příliš vysoko.
Ze strany naproti ní se ve slámě něco bělalo. Byla zvědavá a podívala se blíž.
,,Áááá!‘‘ zaječela a štítivě uskočila dozadu. Bělobou se tam leskla lidská kost.
Svým výkřikem tak vyrušila párek tlustých krys, které zlostně svítili očima.
Znechuceně si sedla na původní místo a z boty vytáhla nožík. Co s ním? Tentokrát tady nebylo nic, čím by si mohla pomoct.
Poslední řešení ji však napadlo nečekaně brzy. Rozhlédla se, jestli tady dozorci nechali alespoň džbán, avšak ti byli tak pečlivý, že se u dveří válel pouze kožený měch.
Nerissa si prohlédla ostří nože a přiložila je k zápěstí. Trochu zatlačila a zpod nože se vyvalilo několik rudých kapek. Pak ji síly zradily a nožík spadl na zem.
Ne, ani podřezat si žíly by nezvládla. Dokonce na sebe měla zlost, protože teď se jí do rány mohl dostat zánět.
Mřížovaným okénkem se bleskla pochodeň a člověk, který ji nesl, se zastavil.
Šel najisto.
,,Nerisso ?‘‘
Byl to Pierre.
Neodpověděla.
,,Vím, že tě přivedli sem. Ale nevěděl jsem, že se vrátí dnes v noci. Vydrž tady do zítřka.‘‘
Pierre šeptal, ale ona si jeho slova velmi dobře uvědomovala. Bála se, že je Pierre k Sihnemu připoutaný blíž, než si myslela.
,,Těch krys se nemusíš bát,‘‘ dodal potom a odešel.
Napjatě čekala, jestli se nevrátí, avšak když se dlouho nic neozývalo, opřela se zády o zeď a bezútěšně se rozvzlykala.