Deidre - zlomené srdce III (4. část)

Úzký sluneční paprsek, který se, nevím jakým způsobem, probil mezi těžkými sametovými závěsy, mě nesměle pošimral po mém nosíku. Mírně jsem svůj pršáček pokrčila a s krátkým zívnutím otevřela oči.
První ráno v novém domově… Vítejte, Mrs. Bradford, zamumlala jsem v duchu a soucitně se poklepala po rameni.
Odkudsi se ozvalo mírné ťuk, ťuk, ťuk, až jsem začala pochybovat, jestli mi už vážně nehrabe. No jo, kdo ví, co do té včerejší polévky André nacpal – a čím okořenila navíc mou porci vznešená paní hraběnka. Ani bych se nedivila, kdyby do ní omylem převrhla celou láhev Gutalaxu… Kdepak, z nás dvou rozhodně žádné přítelkyně nebudou, ušklíbla jsem se kysele. To raději pohladit desetihlavou saň!
„ Good morning, madam“, zašveholila Sunny v bílé zástěře a s úsměvem položila na malý stolek drahocennou vázu s hafou rudých růží. Páááni – taková nádhera, slintala jsem jak vyhládlej vlčák.
„ Dobré ráno.“
Byla jsem poněkud zmatená. Přece jsem včera večer hlavní dveře zamykala nebo ne? Nejspíš stačil Richard ještě v noci před svým odchodem odemknout. Chytrý miláček, protože jinak nevím jak bych Sunny vysvětlovala své zabarikádování, haha.
Obrátila jsem raději svou pozornost směrem k obrovitánské kytici.
„ Sunny, ty květiny jsou překrásné“, rozplývala jsem se blahem.
„ Ty jsou od pana hraběte“, špitla komorná a lehce se zapýřila. „ Děkuje vám za dnešní noc.“
„ Aha“, zakoktala jsem přiškrceně. Richie se vážně činí, chlapec.
A zatímco jsem se soukala z nepřeberného množství přikrývek, Sunny vytáhla ze skříně vínový pulovr a dlouhou plátěnou sukni. Moje oblečení z C&A! Takže Richard asi správně pochopil, že nemám nejmenší chuť promenádovat se v šatech z Prady vkus á lá hraběnka Bradfordová. Brrr!
„ A na co ten svetr?“, nepochopila jsem tak docela výběr mé dnešní ‚ róby‘. „ Venku je přece hezky.“
„ Nenechte se mýlit, madam“, upozornila mě dívka. „ Anglické slunce je dosti zrádné.“
Pokrčila jsem rameny. Když to říká…
„ Chtěla jsem se zeptat, madam“, rozvzpomněla se náhle služebná. „ Budete snídat tady nebo raději dole v jídelně?“
„ Se svým manželem“, odvětila jsem a balila se při tom do huňatého župánku. Teplo tedy rozhodně nebylo, to měla holka recht.
„ Ale pan hrabě už snídal“, upozornila mě Sunny.
„ Už?“
„ Jistě. Pan hrabě vstává každý den v pět hodin ráno, madam.“
„ A kolik je teď?“, odvážila jsem se zeptat. Cítila jsem se najednou tak nějak mimo.
„ Půl deváté.“
„ A kde je pan hrabě teď?“
„ Očekává vás v zámecké zahradě za půl hodiny, madam“, pípla nejistě komorná.
Cože???
Dobře. Jen klid, Eliško, to zvládneš. Dýchej.
Kruci, chaos – nestíhám!!!
„ Sunny“, vyrazila jsem ze sebe rozhodně. „ Za pět minut tu chci mít snídani!“
„ Ano, madam.“
Odkdy jsem tak drsná? Aklimatizaci během jednoho dne jsem fakt nečekala. Holt, nejspíš jsem už stačila přičichnout k aristokratismu. Když ono je to tak lákavé…
„ Díky Sunny, můžeš jít“, popohnala jsem tmavovlásku, když na mě ještě pořád překvapeně zírala. Huš, huš.

Nabrala jsem do plic studený ranní vzduch až jsem se rozkašlala. Zuby mi drkotaly o závod. To je ale kosa...
„ Elo“, houkl Richie a zamířil ke mně. V jezdeckých kalhotách, černém saku a s pohupujícím bičíkem v pravačce vypadal tak sexy!
„ Jak jsi se vyspala, lásko?“, zajímal se, když mě konečně došel a krátce líbl na omrzlou tvář.
„ Skvěle“, zašveholila jsem a polibek mu vrátila, tentokrát na ústa. Mírně ucukl.
„ Pojď, chci ti něco ukázat“, stočil řeč jinam a táhl mě jak nadmutou kozu přes anglický trávník až k velikánskému skleníku.
„ To je Merwin“, představil mě postaršímu muži, který postával před prosklenou budovou.
„ Moc mě těší“, usmála jsem se. Přešlapávala jsem přitom z nohy na nohu, abych se alespoň trošičku zahřála. Jako bych šlapala zelí.
„ Merwin je náš zahradník“, vysvětloval Richard cestou do teplíčka. „ Stará se o naše pozemky více než čtyřicet let. Pozdrav přece hraběnku, Merwine.“
„ Brý den“, prskl Merwin a raději se věnoval své rozhrabané zemině.
Po očku jsem ho sledovala.
„ Merwin ti ukáže, jak se máš starat o rostlinky. Chtěla jsi přece pěstovat kytky, nebo ne?“
Bylo sladké, s jakým nadšením mi Richie dokázal splnit každičké mé přání. Dokonce si vzpomněl na mou úchylku ohledně ozdobné flóry, kterou jsem na něj předchozího dne vykřičela v návalu slepé zuřivosti.
„ Richarde“, hlesla jsem a dojatě se mu vrhla kolem krku. „ Děkuju.“
Pobaveně se ušklíbl.
„ Asi budu muset dělat dobré skutky častěji. Hlavně, že máš radost, miláčku.“
„ Mám“, přikývla jsem nadšeně. „ Mám velikánskou radost.“
Merwin zmizel s konévkou kdesi venku.
„ Richarde?“
„ Ano, Elo?“
„ Bylo by moc pošetilé, kdybych tě požádala, abys ty květiny zasadil se mnou?“, zamumlala jsem rudá tak, že by mi i kečup z Tesca se svými pěti éčky záviděl.
„ Tvé přání je mi rozkazem“, zasalutoval Richie a potom mě neskutečně něžně uchopil do náruče. Naše obličeje od sebe dělilo posledních pár centimetrů.
„ Miluji tě, Elo“, zašeptal Richard. „ A nikdy nepřestanu.“
V okamžiku, kdy se ke mně skláněl, narušil intimní atmosféru vracející se Merwin.
„ Slimáci pitomý. Sežerou na co přijdou. No to je hrozný…“, hromoval.
Když se zjevil ve skleníku, zavrtěl prošedivělou hlavou. S Richardem jsme mu museli připadat jako dva blázni, tak šíleně jsme se řehtali.

„ Je to tak správně?“, mávla jsem na Merwa, který o kousek dál sázel ředkvičky.
„ Ukaž“, zamrmlal a pomalu se ke mně dokolébal. Potom květinu pořádně přihrábl zeminou a uťapkal ji kolem dokola.
„ Tak je to správně“, zabručel a vrátil se zpět ke svým sazeničkám. Jo jo, drsnej děda.
Bylo pozdní srpnové odpoledne, sluníčko se sklánělo k západu a já s Merwem právě sázela skalničky.
S Richardem jsme se bezvadně bavili až do chvíle, než mu v půl jedenácté zazvonil ten jeho příšerný mobil (stejně mu ho večer rozšlapu!) a on musel odjet do jedné z těch svých gigant firem na jednání se zákazníkem. A tak jsem tu zůstala sama samotinká s nervózou jménem Merwin.
Nenechte se mýlit – Merwin byl ve skutečnosti úžasný chlapík. Tak živého staříka jsem neviděla ani nepamatuju. Byl sice trošku nabroušený, ale jinak hrozně fajn člověk. Neříkal mi madam a dokonce mi od samého začátku tykal!
„ K čemu tituly? Já jsem Merw a ty?“, vybafl na mě minutu po Richardově odchodu. Málem jsem přepadla mezi pytle hnojiva.
„ Ela.“
„ Jo táák, nová madam Bradfordová“, protáhl dramaticky.
„ To ani náhodou“, vyštěkla jsem popuzeně. Tohle už mě lehce vytáčelo.
„ Hm, Ava je hrozná megera, co?“, pousmál se s pochopením.
„ Kdo?“, nechápala jsem.
„ No hraběnka“, osvětlil mi Merw. „ Chtěla, abych jí na starý kolena začal říkal madam. Žába. Vždyť jsem s ní seděl v jedný lavici, tahal jsem ji za vlasy a přesto jsme si byli rovný… A teď je to hrábinka“, odfrkl si.
„ Vy jste s ní chodil do školy?“, zajímala jsem se živě. Není nad to poznat odvrácenou tvář protivníka!
„ No jo“, přikyvoval Merwin. „ Měla menší předkus, ale jinak fešná holka. Jenže ten titul jí vlezl na mozek, holčičce.“
V podobném duchu jsme probendili celý den.
Merwin mi vypravoval, že mu připomínám jeho vnučku. Prý utekla s nějakým ženáčem, už je to víc jak šest let.
„ Jo, jo“, mroukal si pod vousy. „ Ty si s Avou ještě užiješ.“
Tak to jsem si uměla živě představit. Španělská bota a lámání v kole by proti tomu byly určitě procházkou růžovým sadem.
„ Madam Bradfordová, madam“, mával na mě z cestičky majordomus Hadley. „ Pan hrabě by si s vámi přál mluvit.“
„ Promiň Merwe, plnění manželských povinností“, mrkla jsem spiklenecky na zahradníka. „ Přijdu zase zítra, ano?“
„ Jen přijď“, pokyvoval Merwin souhlasně.
Cestou k domu jsem si utřela špinavé ruce do usmolené sukně (tak takhle mi už reklamaci v C&A nikdy neuznají), přesto však ze mě na schodišti vypadlo ještě pár kousků hlíny. Zamířila jsem do knihovny v prvním patře, kam mě Hadley bezpečně nasměroval.
„ Richarde?“
Richard seděl za vysokým masivním stolem z tmavého dřeva, s hlavou skloněnou nad nějakými zašlými lejstry. Když mě zpozoroval vstal a zamířil přímo ke mně. Přes jeho rameno jsem ještě stačila zahlédnout mladého a vcelku pohledného muže.
„ Drahoušku, dovol abych ti představil svého dobrého přítele, hraběte Dunsforda.“
Mladík ke mně spěšně přistoupil a chystal se mi políbit ruku.
„ Promiňte, ale právě se vracím ze zahrady“, omluvila jsem se panu Dunsfordovi a dlaně potupně schovala za zády. Trapas!
Mile se usmál.
„ Tedy oficiality necháme na později“, zamrkal chápavě.
Kývla jsem rychle na souhlas, než si to rozmyslí.
„ Promiňte pánové, ale půjdu se raději převléknout“, zamumlala jsem sotva slyšitelně.
„ Ráda jsem vás poznala, pane Dunsforde.“
„ Potěšení na mé straně, madam“, pousmál se hrabě.
Z pokoje jsem vypálila rychlostí blesku. Co horšího se mi ještě dneska může stát?

Tak – a hotovo!
Naposledy jsem se zadívala do velikého zrcadla, vbudovaného do dveří obrovského šatníku a potěšeně zamrkala na svůj obraz.
Dokonalé!
Tentokrát jsem nečekala, až pro mě Richie laskavě přikluše, ale rozhodla jsem se dorazit na večeři ‚alone‘. Nejsem žádná nemohoucí panenka, sejít pár schodů snad ještě zvládnu, dušovala jsem se.
Když jsem vešla do jídelny ani mě moc nepřekvapilo, že na druhé straně stolu vidím madam Bradford v dokonale padnoucím zelenkavém kostýmku. Hlavně se nepřestat usmívat.
„ Dobrý večer, hraběnko“, pozdravila jsem ji nenuceně. Ať mi po…, sůva jedna.
Přejela mě pichlavým pohledem.
Nic jsem si z toho nedělala a posadila se těsně vedle ní. Já se tě nebojím!
„ Čekala jsem vás“, promluvila konečně hrábinka.
„ Skutečně?“
„ Richard mi vzkázal, že dnes večer nepřijde. Prý má moc práce.“
„ Aha“, hlesla jsem zklamaně.
Ticho. Hodinu ticho.
Po večeři se madam beze slůvka rozloučení zvedla a odšustila neznámo kam. Pokrčila jsem rameny a zamířila do knihovny zkontrolovat toho svého neskutečného pracanta.
Seděl za stolem přesně tak, jak jsem ho před dvěma hodinami opustila, kolem se válelo plno papírů a Richard sám držel v ruce jakýsi tlustý fascikl.
„ Ahoj“, pípla jsem nesměle. V místnosti byl evidentně sám.
„ Hi“, odvětil a dál přejížděl očima jednotlivé řádky knihy.
Tiše jsem odťapkala stůl a zezadu ho láskyplně objala.
„ Stýskalo se mi“, zašeptala jsem mazlivě.
„ Hm? A copak jsi celý den dělala?“, zajímal se. Spis ale neodložil.
„ Byla jsem v Merwem v zahradě, sázela skalničky a myslela na tebe.“
„ Vážně? Zajímavé…“
„ Ale ty mě vůbec neposloucháš“, frkla jsem vyčítavě.
Richard odložil štos papírů na stůl a otočil se ke mně.
„ Tak povídej“, vyzval mě a přitáhl k sobě. „ Jak jsi se měla?“
„ Ušlo to“, rozhodla jsem se hrát si na uraženou.
„ No tak, paní hraběnko“, popichoval mě. „ Už jste zasadila ty svoje kytičky? Nenapínej mě.“
„ Vždyť už jsem ti říkala, že jsme zasadili skalničky. A petúnie. A…“
„ Jsi šťastná?“, překvapil mě náhle Richie nečekanou otázkou.
„ Jak to myslíš?“
„ Jestli se ti tady líbí. Jestli nelituješ, že sis mě vzala.“
„ Samozřejmě, že se mi v Hertfordu líbí. Protože jsem tu s tebou, Richarde“, vyznala jsem se.
„ Ach, Elo“, vzdychl pouze a přitulil se na má ňadra.
Probírala jsem prsty jeho bujnou kštici. Černé vlasy měl tak jemné a voňavé – kam se hrabe Head&Shoulders ?
„ Jsou červené, žluté a fialové. Musíš se přijít podívat“, lákala jsem Richarda.
Chvilku mu trvalo než pochopil, že mluvím o rostlinkách, které jsem se rozhodla od dnešního dne opečovávat.
„ Určitě přijdu“, kývl.
„ Sliby - chyby“, varovala jsem ho laškovně.
Ušklíbl se a opět zabořil tvář mezi má prsa.
„ Když myslíš…“
„ Pojď si radši lehnout“, vyzvala jsem ho chraplavě. Jeho dech mě neuvěřitelně vzrušoval.
Udiveně na mě pohlédl. Nejspíš nedoufal, že ode mě tuhle větu někdy uslyší.
„ Nemůžu, mám tu ještě práci“, zamumlal zklamaně po chvilce přemýšlení. „ Pokusím se to ale co nejdřív dodělat a potom za tebou přijdu, ano lásko?“
„ Hm“, broukla jsem.
„ Elo?“
„ Jo?“
„ Mám tě rád.“
Otočila jsem se a slabě se usmála.
„ Budu čekat, Richarde.“