A co bylo dál ( 16. kapitola)

Meg Giry seděla na schodech před šatnou své matky a zuřivě si okusovala nehty. Svým způsobem bylo štěstí, že ji matka neviděla, protože by ji za něco podobného důrazně vyplísnila. Je ale také třeba říci, že Meg takto hřešila jen výjimečně, a právě teď k tomu měla dobrý důvod.
Antoinette Giry se z města vrátila už před hodinou, zamkla se u sebe v šatně a nikoho od té chvíle nepustila dovnitř. Meg se zpočátku snažila dostat dovnitř dost důrazně. Pak ale zaslechla zevnitř kroky, klíč zachrastil v zámku a dveře se pootevřely.
„Holčičko, potřebovala bych být chvíli sama,“ řekla jí matka a podle zarudlých očí bylo snadné uhodnout, že plakala. „Jen chvilku. Pak přijdu.“
Dveře se opět zavřely a klíč se znovu otočil.
Meg se tedy posadila a čekala, až uplyne chvilka. Dívala se na své poničené nehty a přemýšlela, co se asi mohlo stát. Z myšlenek ji vytrhly kroky na konci chodby. Zamračila se a v duchu se chystala zahnat každého vetřelce.
„V pořádku, Meg?“ Alain Guignet už nedokázal dál čekat dole v přízemí u práce.
Jeho starostlivost nebyla dívce příliš po chuti, na druhou stranu byla ale dost vystrašená na to, aby uvítala přítomnost jakékoli další osoby. Než si stačili cokoli říct, otevřely se dveře šatny a madam Giry vstoupila na chodbu. Tvář už měla klidnou.
„Pojď dál, Meg, a. … ach, Alaine, pojď také,“ dodala po nepatrném zaváhání. Uvnitř se posadila do křesla před velkým zrcadlem a hledala slova vysvětlení. A také ještě stále váhala, zda vůbec něco vysvětlovat. Nemuseli by nic vědět, neměli by nic vědět…Pak ale nebudu o nic lepší než Raoul.
„Mrzí mě Meg, že jsem tě tak vystrašila,“ začala. „Zažila jsem právě velký otřes a nedokázala jsem ho dostatečně zvládnout.“ Stále se snažila oddálit tu chvíli, kdy prozradí své tajemství. Pak řekla prostě:
„Fantom opery je mrtvý.“
Hlas se jí zlomil a Meg vylétla ruka k ústům, aby ztlumila překvapený výkřik.
„Jak? Co se stalo? Kdy?“ vyhrklo z ní hned několik otázek najednou. Matka jí podala kus papíru.
„Tady to máš přímo od policie. Já o tom teď nechci a nedokážu mluvit.“
Meg se na papír ani nepodívala, vrazila ho do ruky Alainovi a vrhla se k matce k nohám. Vzala její ruce do svých a pohladila je.
„Můžu něco udělat?“ zeptala se tiše a velmi dětsky.
Madam Giry s přemáhaným úsměvem odpověděla: „Budu v pořádku, věř mi. Ten příběh nemohl mít šťastný konec, já si jen budu muset zvyknout na to, že už skončil. Tolik jsem to chtěla něčím zvrátit. Tolik jsem si přála, aby i on byl šťastný! A zůstalo mi jen tohle.“
Pohled jí sklouzl na stříbrnou sponu na toaletním stolku. Meg ji vzala do rukou. Na pomačkaném povrchu se ještě pořád daly rozeznat dvě vyryté divadelní masky, symboly divadla, skryté v bohatých ornamentech. Na zadní straně se dívka marně snažila rozluštit nějaký text. Matka jí vzala sponu z rukou.
„Per aspera ad astra. Ke hvězdám přes překážky. Prosila jsem tehdy otce Jacoppa, aby mi poradil něco moudrého pro člověka, který navzdory všem myslitelným protivenstvím dosáhl něčeho velkého, a on mi okamžitě napověděl tuto větu. Líbilo se mi to. Dala jsem tuhle věc udělat, když opera poprvé použila jeho návrh scény, a nechala mu ji v jeho lóži,“ madam Giry jemně přejížděla prstem po poničených rytinách. „Nikdy mi nic neřekl, ale nosil ji pak často. Musí to být už deset či kolik let.“
Sevřela zmačkaný kus stříbra v ruce a oči se jí zase zamžily.
„Nedovolili mi ani se na něj podívat,“ zašeptala nešťastně.
Vyrušilo ji opatrné zakašlání.
„S dovolením, madam,“ ozval se Alain ode dveří. Váhavě pokračoval: „Pokud jste ho neviděla, jak víte, že to byl on?“
„Ukázali mi jeho věci, poničené, zkrvavené. Jako po těžkém boji nebo zranění nebo nevím čem! Poznala bych je kdekoli, jednu každou z nich.“
Maitress de ballet mluvila se sklopenou hlavou. Znovu se jí před očima promítla ta scéna v pitevně. Chlapec ale pokračoval s nezvyklým důrazem v hlase.
„Tady se píše „muž, asi 30-40 let, vysoký 180-190 cm, tmavovlasý, s tetováním, nejspíš ptáka, na pravém předloktí“ … takže jste poznala i to tetování?“
„Nevím, že by nějaké měl, dávno jsem ho neviděla … svlečeného,“ odpověděla madam Giry zmateně. „Oč jde?“
Alain neodpověděl a otočil se k její dceři.
„Meg, mohla bys popsat toho člověka, s nímž jsi mě onehdy zahlédla před operou? Toho co ti říkal křepelko?“
Meg se zamračila.
„Vysoký chlap, o půl hlavy vyšší než ty. Tmavé ulízané vlasy, delší. Žádné vousy. Nepříjemné oči. Něco přes třicet. A hulvát,“ dodala důrazně.
Alain přikývl na souhlas. „Gino Mancini, jeden můj známý z dřívějška. Popsala´s ho dost přesně. Jednu věc jsi ale vynechala, protože jsi ji prostě nemohla vidět.“ Hoch se odmlčel, jakoby sám nemohl uvěřit tomu, co chce říct. „Vytetovaného sokola na pravém předloktí.“
V šatně se rozhostilo ticho.
„Co to znamená?“ zeptala se madam Giry ochraptěle.
„To znamená, že Gino se ode mě tehdy dozvěděl, kudy se dostane zvenčí po kanále až do podzemí opery. Chtěl si tam obstarat nějaké peníze a věci, které by mohl prodat. A protože ten den tady uvnitř už byla policie, byl určitě jediný, kdo se tam mohl dostat jinudy.“
„Takže?“ vydechla Meg.
„Takže pokud neměli oba stejné tetování, o čemž dost pochybuji, pak ten, kterého našli, není váš fantom.“
Z tváří madam Giry vyprchala všechna barva. Nová naděje ji zasáhla stejnou silou jako dříve zoufalství. Vstala z křesla a začala přecházet po místnosti. Dlaní si chladila rozpálené čelo.
„Nesnažíš se prostě mě jen uchlácholit, že ne?“ zeptala se Alaina. „Nesmím podlehnout nemístnému optimismu. Odvážím se doufat v nepatrnou šanci, že se policie mýlí, to je vše. Ale i za tuto nepatrnou šanci jsem ti velmi vděčná.“
„Myslím, že můžete doufat i ve víc než jen to,“ opáčil chlapec. „To tetování je odznakem jednoho italského klanu. Divil bych se, kdyby k němu patřil i váš ... přítel.“
„A jak to všechno víš?“ vpadla mu zvědavě do řeči malá, prostořeká Meg.
Hoch zrudnul, něco zamumlal a pak spěšně vyšel z šatny ven. Dívka se ho zeptala na něco, nač se ptát neměla.