Erik

Druhého dne v podvečer jsem uviděl od lesa přijíždět kočár. Nečekali jsme žádnou návštěvu, přemýšlel jsem, kdo by to mohl být. Zastavil u brány a vystoupila z něj...paní Giryová. Zachvěl jsem se při pomyšlení, co jí budu muset sdělit. Ale aspoň to již budu mít za sebou. Přicházela sice s úsměvem, ale protože jsem nedokázal skrýt své pocity, vše pochopila. Nemusel jsem jí nic vysvětlovat. Zůstala stát a ruce jí poklesly podél těla.
„Musela jsem přijet, měla jsem takový divný sen.
A jak vidím, mé tušení se splnilo. Chtěla jsem jej ještě vidět živého, ale přijela jsem pozdě…“
Pak se rozplakala a já ji odvedl domů. Nechal jsem Pierra pohřbít na místním hřbitově, aspoň budeme mít k němu blízko.

Antoinette u nás zůstala ještě celý další týden, Madeleine by ji stejně ani nepustila. Neustále se kolem ní točila, viděl jsem, že díky ní viditelně pookřála.
Pomalu pak začaly společně s Jeanette vyklízet
Pierrův pokoj. Pracoval jsem právě v ateliéru na svém novém obrazu, když v tom ke mně tiše přistoupila Jeanette a podávala mi obálku, kterou našla v pokoji ve stolku. Bylo na ní mé jméno.
Váhavě jsem ji rozlepil a četl jsem.

„Drahý Eriku, mé dny se již naplnily a tak, pokud ještě udržím v ruce pero, chtěl bych Vám napsat několik posledních slov...
Vždy jste mi děkoval za to, co jsem pro Vás udělal.
Ne, to já Vám musím poděkovat. Od první chvíle, kdy mi o vás má neteř řekla, pocítil jsem, stejně jako ona, potřebu Vás chránit. A to jsem také udělal. Vy a pak
i Vaše rodina, naplnili jste za to hřejivým pocitem poslední léta mého života.
Z prodeje svého majetku, než jsem se k Vám přestěhoval, mi ještě mnoho zůstalo. Sám jsem toho nevyužil.
Má truhla má dvojité dno a tak dole najdete malou skříňku. V ní je sto tisíc franků. Žádám Vás tedy, abyste polovinu předal mé drahé neteři Antoinette a druhou prosím využijte na umělecké vzdělání mého andílka, Vaší dcery Madeleine, třeba z ní bude jednou primabalerina.
A už neplačte, slyšíte? Děkuji Vám.
Měl jsem Vás moc rád...Pierre“

............................................................................

Splnili jsme Pierrovi jeho poslední přání, a tak když bylo Madeleine deset let, vzala jsem ji do Paříže, kde nastoupila do baletní školy. Aby nemusela bydlet
v internátě, přebývala přes týden u prarodičů na pařížském předměstí.
Já se pomaličku připravovala na penzi a tak jsem již vedení baletu předala své dceři Meg. Měla velkou radost ze své nové a velmi talentované žačky.
Jednoho dne, kdy jsme měly odjet s Madeleine domů, měla jsem ještě nějaké vyřizování, a tak na mne čekala pod schodištěm v divadle. Když jsem se vracela, zahlédla jsem, že k ní přistoupila Christina, která se nedávno vrátila z turné v Madridu.
Pohladila ji po vlasech, něco jí říkala a dívenka radostně přikyvovala. Pak jí cosi vložila do ruky.
Se zvědavostí jsem k nim spěchala. Christina mne radostně objala, vídaly jsme se nyní jen zřídka, pokud byla zrovna zde v divadle. Už dávno jsem si všimla, jak moc přilnula k tomuto dítěti. Nebylo vůbec divu, protože
Madeleine zdědila jeho oči a pokud se to dá tak říci,
i jeho podobu a hlavně duši. A tím vzniklo ono zvláštní pouto, které jsem se nesnažila nijak přetrhnout. Chápala jsem ji a přála jí ten pocit, že může mít nablízku aspoň jeho dítě.
Rozloučily jsme se a já se pak snažila od Madeleine dozvědět, co se událo za mé nepřítomnosti. Chtěla jsem to přece jen mít aspoň trošku pod kontrolou. Nadšeně mi vyprávěla, že jí ta paní dovolila jít se podívat příští týden na její zkoušku opery.
Ale co dostala, to mi nechtěla ani za nic říci. Nu, co se dá dělat, snad mi to jednou prozradí.
Pak jsme nasedly do kočáru a odjely do Sézanne.
.................................................................................

Měl jsem ze své dcery ohromnou radost. Každý týden jsme se společně s Jeanette těšili na její návrat. Vždy jí byl najednou plný dům. Neustále vyprávěla své zážitky ze školy a z Opery a já ji velmi rád poslouchal. Dnes se ale tvářila tajemně, sem tam řekla slůvko a při večeři se mi zdálo, že se na její levé ručce něco zalesklo. Snažila se ji ukrývat a stále se na mne tak zvláštně dívala.

Večer tiše odešla do svého pokoje. Nedalo mi to, a šel jsem za ní. Seděla na posteli, držela mou hrací skříňku s opičákem a zamyšleně se na něj dívala.
Jakmile mne spatřila, přestala a schovala ruce do klína.
„Nechceš mi něco říct, Madeleine? A co to přede mnou stále schováváš? Myslel jsem, že mi důvěřuješ...“ řekl jsem zklamaně a posadil se vedle ní.
Zamyslela se a pak ke mně natáhla ruku.
Na prsteníčku se jí leskl zlatý prstýnek...v okamžení jsem jej poznal.
Byl to ten, který jsem kdysi vrátil Christině...

Zadíval jsem se na něj a má dcera mne zkoumavě pozorovala.
„Odkud jej máš, kdo ti ho dal?...“ zeptal jsem se po chvíli zastřeným hlasem.
„Paní De Chagny, naše primadona. Ona tak krásně zpívá, a dovolila mi občas sledovat její zkoušky, víš. A to může jen málokdo. Má mě moc ráda, říkala mi to a vždy si se mnou tak hezky povídá...“ sdělovala mi s velikým nadšením. Pak se ale tiše zeptala.
„ A proč jsem ti nesměla říci, že jej mám? Nevěděla jsem, ale slíbila jsem jí to...a tenhle opičák...“ Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou, nechtěl jsem, aby
se dále na cokoliv ptala, pochopila a slaboučce povzdechla. Zadíval jsem se na ni a po chvíli řekl.
„Víš, každý z nás má ve svém srdci maličkou komůrku, kde si ukrývá všechna svá největší tajemství. I ty ji budeš jednou mít. Dobře ten prstýnek opatruj, je velmi vzácný...“
Pohladil jsem ji a aby na mne nepoznala rozrušení, raději jsem rychle odešel.