Kdysi dávno

Pierre měl pravdu. Hned po svítání ji po zuby ozbrojený muž dovedl k panu Sihne.
,,Jak se vám líbila noc strávená v naší kobce?“
Tímhle ji nedostal.
,,Byly už i horší,“ ušklíbla se chladně.
Sihneho to zaujalo, ale i trochu zarazilo. Že by nakonec nebyla taková, jak se zdálo?
Rozhodl se přejít rovnou k věci.
,,Jistě vám už řekli, že vaše vojsko vyhrálo bitvu.“
,,Vážně?“ vydechla ohromeně.
,,Ano,“ potvrdil jí kysele. ,,Ač se to zdálo nemožné… ale teď vaši vojáci truchlí a ani výhra je natolik neuspokojila.“
Zamračila se.
,,Zvítězili v bitvě a to čestně uznávám,“ řekl a ošklivě se usmál, ,,jenže já mám vás.“
Zamrazilo ji.
,,Co myslíte, že teď udělám?“
,,Budete je vydírat,“ hlesla.
,,Ano,“ potvrdil a mimovolně v něm vzrostl obdiv k ní. ,,Ano, budu váš lid vydírat. Vyměním váš život za výsledek bitvy.“
Váš život! Znělo to strašně.
,,Na to nikdo nepřistoupí,“ řekla tiše.
,,To tvrdíte vy?“ podivil se.
Bezbarvě se na něj podívala.
,,Alespoň to můžeme zkusit,“ pohodlně se opřel do židle a přivolal stráže.

Odvedli ji na dvůr, kde čekal Pierre s černými muži. Seděl na svém koni a držel otěže vraníka, na kterém jela včera.
Strážní jí spoutali ruce za zády hrubým provazem a vystrčili do sedla. Nerissa vklouzla do třmenů a hned se cítila jistěji.
,,Pierre,“ zavolala tiše na mladíka se sklopenou hlavou.
Nedal ničím najevo, že by ji slyšel.
Na schodech zaduněly rázné kroky. Přicházel pan ze Sihne.
Podkoní mu podržel velkého černého hřebce a Sihne se na něj svižně vyhoupl. Pohledem přejel celé procesí a výsměšně se zastavil u Nerissy s rukama za zády.
Princezna se trochu ošila. Drsný provaz jí rozedřel zápěstí tam, kde se je pokusila podříznout a sebemenší pohyb jí působil muka.
Pan ze Sihne proletěl bránou a ostatní vycválali za ním.

Nerissa byla zesláblá. Chudá strava, která se jí dostala jednou denně a nekonečné hodiny nejistoty udělaly své. Jako by veškerou energii vyčerpala při včerejší projížďce.
Donutila hřebce zpomalit. Pierre se ohlédl.
,,Mám žízeň!“ křikla malátně.
Na Sihneho povel se zastavili. Jeden z mužů vytáhl kožený měch, odtáhl zátku a přiložil jí hrdlo ke rtům.
Ve chvilce byl měch prázdný.
Muž udiveně zazíral a zkusmo jím zatřepal. Nic.
,,Můžeme,“ vydechla a pobídla koně patami. Ostatní se k ní přidali s udivenými výrazy.

Pocítila ostré bodnutí, jak v dálce poznala pevnost Vixy. Na hlásce je brzy spatřili a začali troubit.
Pan ze Sihne zůstal stát a přitáhl si Nerissina koně za otěž blíž k sobě.
Princezně se zvedl žaludek.
Vyčkávali, zatímco z brány pevnosti vycválala skupina mužů na koních. V čele poznala Ernesta na běloušovi a srdce se jí sevřelo úzkostí. Kde je Derick?
Ernesto zarazil koně velký kus před družinou Sihneho. Vypadalo to spíš, jako by se bál jít blíž, ale kolem rtů mu pohrával úšklebek.
,,Vydej nám princeznu, pane Sihne!“ křiknul někdo za ním a ostatní ho podpořili.
Sihne počkal, až se utuší.
,,Nemáte jediné právo ji požadovat,“ řekl a jeho hlas se rozléhal všude kolem.
Nerissa ho však stěží poslouchala. Naléhavě bloudila zrakem po obličejích.
,,Dám vám princeznu- a vy mi dáte vítězství.“
Muži kolem Ernesta zlostně vykřikli, ale mladík z Vixy mlčel a bezvýrazně si prohlížel Sihneho.
,,Je to drzost, pane Sihne,“ řekl potom, ,,a ta drzost zde není na místě. Ale já vás nemůžu učit slušnosti. Přijímám vaši nabídku.“
Za nepřirozeného ticha jeden z mužů přetnul Nerissina pouta a princezna sklouzla z koně.
Trochu zavrávorala a před očima se jí udělaly mžitky. Je volná? Opravdu?
Udělala několik kroků a málem vrazila do jednoho z koní. Namáhavě zvedla hlavu a podívala se jezdcovy tváře.
Byl to Pierre. Seděl hrdě narovnaný a odvrácený od ní se díval někam přes les.
,,Pierre.“
S bolestí se k ní otočil a v jeho hnědé oči se leskly slzami. Položila mu ruku na zápěstí a přitáhla ho blíž.
Pierre se neochotně sklonil.
Nerissa zavřela oči a jejich rty se na kratičký okamžik setkaly.
,,Díky,“ zašeptala princezna.
Pierre jí vytrhl svoji ruku a obrátil koně.
Nerisse se zalily oči slzami, ale byla ráda, že to tak dopadlo. Už jí nic nebránilo vykročit vstříc muži na černém koni, který se oddělil od skupiny Ernesta z Vixy.

Tři dny blouznila v horečkách v malé komnatě a probouzela se jen se zděšeným i výkřiky, jako by právě prožívala bitvu.
Do zmatené mysli se jí vraceli všichni, kdo s ní v bitvě byl a o koho se bála. Derick sedával vedle ní a držel ji za ruku, ale bylo to zbytečné, nepoznávala jej.
Čtvrtého dne spala nepřirozených dvacet hodin a až k večeru se vzbudila.
Derick seděl v hlubokém křesle a spal.
Na zemi vedle ní stál džbán s vodou. Chtěla se napít, ale nádoba byla pro ni příliš těžká a Nerissa ji upustila na zem.
Derick sebou trhnul a otevřel oči.
,,Proboha, neublížila sis?“ vyskočil z křesla.
Nerissa si prohlížela malou krvácející ranku na palci, kde ji škrábl střep.
Strčila palec do pusy a usmála se.
Derick jí váhavě úsměv oplatil.

,,Kde je Nero? A Tia?“ chtěla vědět hned, jak sluha přinesl nový džbán.
Derick znejistěl. Věděl, že jí to bude muset říct.
Nerissa to poznala z jeho váhaní. ,,Jsou mrtví, viď?“
Přikývl. ,,Oba padli na Černém poli.“
Vlastně to pro ni nebylo překvapení. Jako by to tušila, že kdyby byli oba naživu, už dávno by tu byli s ní.
,,Je mi to líto,“ sklonila hlavu a na Derickovu ruku skanula slza.
,,Nechtěli by, aby sis to vyčítala,“ řekl pohnutě.
Nerissa vztyčila hlavu. ,,Chci vidět Endarna,“ řekla a vstala z postele.

Hřebec poklidně chroupal oves, ale jakmile uviděl svoji paní, zafrkal a hrnul se k ní.
,,Počkej, vždyť jí ublížíš!“ odstrkoval ho Derick.
Nerissa si všimla, že kůň má na pleci napůl zhojenou ránu. Ukázala na ni prstem.
,,Někdo po něm vystřelil šíp,“ řekl Derick a opřel se o žlab.
Princezna mazlivě otřela svou tvář o Endarnův nos. Kůň chvilku nehnutě stál, ale pak uskočil a začal do ní šťouchat hlavou.
,,Ne!“ bránila se smíchy.
Derick ji tak tak stačil zachytit, když padala do slámy.
,,Dík,“ usmála se a samozřejmě ho objala kolem ramen. Zblízka se dívali jeden druhému do očí.
Nerissa se pousmála a chtěla ho políbit, ale Derick jemně odtáhl hlavu.
,,Kdo to byl?“
Zarazila se. Nemusela klást otázku, koho myslí.
,,Pierre... ze Sihne.“
Mlčel.
,,Ty žárlíš?“
Lehce zkřivil koutek úst.
,,Nemusíš,“ zašeptala a vzala jeho hlavu do dlaní. ,,Jeho jsem měla ráda, ale tebe miluju, rozumíš? On je minulost a teď chci být už jen s tebou.“

Nerissa pověřila Grega, aby spolu s pány odvedl vojáky zpátky do Středu. Sama s Derickem a malou družinou se pak rozloučila se sourozenci z Vixy.
Ale než odjeli, ještě navštívili Nerův a Tiin hrob.

Dva bílé náhrobky se skrývaly pod převislými větvemi smuteční vrby a někde blízko zurčel potůček. Umělecky vyvedené nápisy na nich vehnaly Nerisse slzy do očí.
,,Leží opravdu tady?“ chtěla se zeptat, ale hlas se jí zlomil.
,,Ano,“ přitakal.
Princezně se podlomila kolena a zoufale se sesypala na ještě neslehnutou hlínu. Derick stál tiše vedle ní s hlavou sklopenou.
,,Tak pojď,“ řekl po dlouhé době.
Neochotně ho nechala, aby jí pomohl vstát. Vyhoupla se do sedla, ale ještě věnovala náhrobkům poslední pohled.

K večeru se utábořili na malé mýtině. Jejich družina se starala o koně a oheň, zatímco Nerissa seděla schoulená co nejblíž k plamenům.
,,Je ti zima?“ staral se Derick.
Proti své vůli zadrkotala zuby. Co se to jen s ní děje? Nikdy nebyla nemocná, nikdy ji neskolilo a teď ji srazí obyčejná zimničnost...
Derick přes ni přehodil přikrývku a posadil se těsně vedle ní.
,,Všechno je v pořádku, pane!“ ohlásil jeden z mužů.
Derick přikývl: ,,Pak tedy máte volno.“
Na Nerissu to zapůsobilo. ,,Jak je možné, že tě tak poslouchají?“
Usmál se. ,,Neměla bys pravdu, kdybys tvrdila, že tebe poslouchají méně.“
,,A i kdyby?“
Potají sevřel její prsty pod pokrývkou. ,,Tebe je radost poslouchat,“ řekl a Nerissa zrudla.
,,Jenže někteří z nich to berou jako...že je ostuda poslouchat ženu.“
Potutelně se na něj podívala: ,,A mají pravdu?“
,,Nerisso!“ chtěl vykřiknout pobouřeně, ale výkřik mu zadržela na hrdle přiložená špička nože.
Nerissa bleskurychle vyskočila.
Za Derickem stálo přinejmenším deset mužů, kteří drželi u sebe jejich družinu.
Jeden z mužů přiskočil k ní.
,,Nedotýkej se jí!“ zařval ten, který držel Dericka.
,,Allene?“ oslovila ho užasle.
Vysoký chlap se zrzavými vlasy se ušklíbl.
,,Co tady proboha děláš? Okamžitě je pusťte!“
,,Hahaha,“ udělal výsměšně a v princezně se okamžitě vzbouřila krev. ,,Slyšel jsem vás, Výsosti, poslouchal jsem vás drahnou chvíli před tím, než nás jeden trouba prozradil. Chcete vědět, jak velká ostuda je poslouchat ženu?“
Ostatní se rozesmáli. Nerissa cítila, jak se jí do tváří valí krev.
,,Ticho!“ křikla a oni překvapeně zmlkli.
Vítězně se ušklíbla. ,,Tak vidíš, Allene. A už přestaňme hrát tuhle komedii a pověz mi, co tady chceš.“
Nevěřícně se podíval na ni a mimoděk přitlačil nůž na Derickovu kůži. Zpod ostří se vyvalila krev.
,,Eh- to jsem teď nechtěl,“ ulevil si zlostně. Ale princezna zase rychle zbledla a doufala, že rána nezasáhla tepnu.
,,Co chceš dělat?“ otázala se chladně.
,,Je zdvořilé, že se ptáte. Půjdete s námi, protože váš-,“
Ze tmy se vyloupl černý přízrak a skočil po Allenovi. Derickova družina to vzala jako pokyn a zuřivě se pustila do svých protivníků.
Nerissa prudce uhnula pod těžkou ránou, se kterou se na ni vrhnul jeden z mužů pána Středu. Skokem se dostala k Derickovu meči, vytáhla jej z kožené pochvy a jediným máchnutím setnula muži hlavu. Poradila si i s dalším a krytá jedním mužem od nich se dostala k Derickovi.
Postava v černém se nad ním skláněla. Derick byl bledý a krev z rány na krku rychle opouštěla jeho tělo.
,,Kdo jsi?“ dotkla se zad černé postavy.
Muž otočil tvář k ní a ona překvapeně vykřikla.
Byl to Mika!
Vůbec si ale nebyl podobný. Vlasy schované pod kapucí měl bílé a bílý obličej mu lemovalo nespočetně malých vrásek. Vypadal, jako by zestárl o padesát let.
,,Nerušte mně, Výsosti,“ napomenul ji hlubokým hlasem a obrátil se zpátky.
,,Všichni jsou mrtví, Výsosti,“ přistoupil k ní někdo, ,,měli bychom jet dál, protože pach krve přiláká vlky.“
Nevěděla, co má odpovědět. Bude Derick schopný pokračovat v jízdě?
,,Přichystejte se k odjezdu,“ vybídla je nakonec a sama nasedlala a nauzdila Endarna a Derickova koně. Pak se vrátila k Mikovi.
Derick právě otevřel oči.
,,Jak ti je?“ přiklekla k němu a chytila ho za ruku.
Mika vstal a beze slova se díval, jak si Derick přitáhl Nerissinu ruku ke rtům a políbil ji.
S bolestným povzdechem se odvrátil.
,,Promiň, měla jsem ti poděkovat,“ Nerissa provinile vstala.
,,Ne, to je v pořádku. Dlužil jsem to. Teď už mohu jít,“ řekl tiše a zmizel mezi stromy.

Za dva dny dorazili ke hradu pána Středu. Derick propustil družinu a vyčkávavě se zadíval na princeznu.
,,Jedeme,“ pobídla koně a jako kdykoliv jindy se prohnala cvalem až na nádvoří. Kdyby jela pomaleji, všimla by si, že se na ni lidé nedívali tak přívětivě jako obvykle.
Bernard nevyběhl ze stáje a tak vzala Endarna za uzdu a chtěla ho odvést do jeho stání.
Na jeho místě stál vysoký bělouš a stříhal ušima.
,,Bernarde!“
Podkoní se přišoural ze sedlárny. ,,Vaše Výsosti?“ oslovil ji nevěřícně.
Nerissu to rozzlobilo. Měla Bernarda ráda, ale teď také měla pocit, že ji nevidí rád.
,,Copak jste mě tady už všichni pohřbili? Proč je ten kůň v Endarnovi stání?“
,,Lady Anna rozkázala...“ zamumlal rozpačitě.
Princezna na okamžik zavřela oči a pak odvedla hřebce do druhé stáje, kde jej v rychlosti odsedlala.
,,Hej ty!“ křikla na poflakujícího se podomka. ,,Běž oznámit pánu Středu, že s ním chci mluvit.“

Derick šel do hradní kuchyně, zatímco ona zlostně stoupala do schodů. Rázně vkročila do hradní síně a musela si zaclonit oči rukou, jak ji oslepilo náhlé světlo z oken za trůnem.
Přikročila blíž. Na vyvýšeném stupínku a na novém, bohatě zdobeném trůnu seděl její otec a za ruku držel krásnou paní, sedící na stoličce vedle něj.
Nerissa si s bodnutím uvědomila, že to bylo její místo.
,,Vítejte,“ řekla lady Rosa Anna.
Princezna se chladně uklonila. ,,Je mi potěšením.“
Její otec jí bleskurychle oplatil tón. ,,Vážně? Je mi líto, ale už tu pro tebe není místo.“
Překvapeně otevřela ústa. ,,Cože? Já jsem tvůj nástupce, dědic tohohle trůnu!“
Pán Středu úsměvem pohladil Rosu Annu. ,,Doufám, že až budu umírat, bude dědic trůnu dost starý na to, aby se mohl chopit vlády.“
Pochopila to dřív, než to stačil doříct.
Pán Středu vstal a mírně sklonil hlavu, přesto ale z ní nespustil oči.
,,Bylo mi potěšením s vámi mluvit, Nerisso beze jména.“

Přes slzy neviděla na krok a málem zakopla a poslední schod k hradní kuchyni.
,,Co se stalo?“ zvolal polekaně Derick a vyskočil od stolu. Kuchtík se nepozorovaně ztratil.
,,Vydědil mě!“ vykřikla zoufale a opřela horké čelo o chladivý kov pánve pověšené na zdi.
,,Jak tě mohl vydědit? Vždyť jsi jeho poslední dědička,“ nechápal Derick.
,,Ne. Čeká dítě s Rosou Annou.“
Překvapeně hvízdl. Nerissa se otočila a upřela vyčítavý pohled na zabalené jídlo.
,,Pojď, pojedeme,“ objal ji Derick kolem ramen a vyvedl ven.

,,Počkej,“ vzpomněla si a vymanila se z jeho objetí.
,,Moje štěně,“ dodala a silně hvízdla na prsty. S náhlou radostí čekala, že se každou chvíli vyřítí ven.
Na nádvoří bylo ticho.
,,Bernarde?“ křikla na podkoního s koněm na otěži. ,,Kde je to moje žluté štěně?“
Podkoní se zastavil a rukou přejel koni po nose. ,,Lidé jsou zlí, Výsosti,“ řekl a odešel.

Tryskem se vzdalovali od hradu. Nerissu poháněla zlost a tak trochu zklamání a ani Endarno se nenechal pobízet. Do Villes dorazili za necelou hodinu.

,,Mami!“ vykřikla, když uviděla svoji matku pracující u záhonu s růžemi. Vytrhla se Derickovi a letěla ji obejmout.
,,Holčičko moje,“ zašeptala Rowena a jak objímala svoji dceru, do očí jí vhrkly slzy.
Derick se k nim s úsměvem přiblížil.
,,Matko, musím ti někoho představit,“ ustoupila Nerissa a uchopila ho za ruku. ,,Tohle je Derick z Lamberts, Dericku, to je moje maminka.“
Rowena ho políbila na čelo a její ztrhané rysy prozářilo štěstí. ,,Teď mě omluvte, musím všechno zařídit k vašemu ubytování,“ řekla a odešla.
Princezna byla trochu zaražená.
,,Úsměv,“ cvrnkl ji Derick prstem do nosu. Rozesmála se a ohnala se po něm.
Nad jejich hlavami temně zahřmělo.

Po večeři se ještě chvilku bavili u vína, zatímco venku zuřila bouře. Nerissa sebou polekaně škubala při každém hromu a Derickovi to neušlo.
Dvorně ji doprovodil k její komnatě. ,,Dobrou noc,“ řekl a s pohledem v jejích očích jí políbil ruku.
Prudce zahřmělo, bouřka musela být blízko. Nerissa se lekla a ruku mu vytrhla.
,,Opravdu-‚“ začal, ale ona ho přerušila: ,,Promiň,“ a zmizela za dveřmi.
,,Chováš se jak malá,“ napomenula se zlostně a přistoupila k oknu. Stromy se ohýbaly v divokém větru a občas některý z nich nevydržel.
S povzdechem se převlékla do noční řízy, kterou našla nachystanou na posteli a stulila se pod peřiny.
Bála se bouřky. Bála se bouřky snad tak jako ničeho na světě- a možná to bylo to jediné, co ji opravdu děsilo.
Plamen svíčky, kterou nechala zapálenou na stole, zablikal a zhasl.
Pokoj se ponořil do tmy, kterou česaly blesky.
Princezna to nevydržela. Třesoucí rukou zapálila celý svícen a s jednou peřinou vyšla ven.
I chodba byla tmavá.
Nerissa s tlukoucím srdcem zaťukala na dveře sousední komnaty. Nebyla si jistá, jestli zvuk nebyl utlumený vichrem, ale za okamžik se dveře otevřely.
,,Neri?“ zeptal se Derick udiveně a otevřel dokořán.
,,Můžu?“ zašeptala naléhavě a sklopila oči.
Derick ustoupil ze dveří a ona tiše proklouzla dovnitř. Postavila svícen do výklenku okna a rozpačitě přistoupila k posteli. Položila tam svoji peřinu a lehla si na samý kraj lůžka.
Něco zašustilo. Derick také ulehnul.
Derickova komnata měla krb, ale suchý a studený. Nerissu navzdory peřinám rozklepala zima. Zaťala zuby a snažila se to nedát najevo.
,,Klepeš se, je ti zima?“ všiml si Derick.
Neřekla nic.
Derick se přisunul blíž a jemně ji objal. Nerissa si váhavě položila hlavu na jeho rameno a zvolna se uklidnila.
Napadlo ji, že se cítí spokojeně a šťastně v jeho náruči a za nic by jej nevyměnila. Myšlenky jí zalétly na hrad Středu a ona si začala uvědomovat dopad otcova rozhodnutí.
Už není princezna. Není nic-a kromě koně nemá nic.
Obklopila ji hrůza.
,,Dericku?“ zašeptala.
,,Hm?“
,,Já... chtěla jsem jen... budeš mě ještě chtít, teď, když už nejsem princezna?“
Tiše se smál. ,,Blázínku. Copak jsem si tě chtěl vzít jenom kvůli tomu? Jak tě to mohlo napadnout?“
Neodpověděla.
,,Mám tě rád takovou, jaká jsi.“
Usmála se a políbila ho.
Rozbouřenou oblohu venku rozčísl blesk.

-----
finíto =)