Erik

Sedmnáctého prosince roku 1886 byl velmi slavný den. Nejen proto, že bylo Madeleine patnáct let, ale především tím, že měla své první vystoupení. Na programu bylo nové ztvárnění baletu Coppélia. Nevynechala ani jednu zkoušku, Meg ji velmi chválila
a vybrala hned mezi prvními. Všichni jsme se na tuto událost moc těšili, jen Erika jsem musela velmi dlouho přemlouvat. Nakonec se mi to přece jen podařilo a on slíbil, že přijde, ale až se všude zhasne a začne představení. Chápala jsem ho.

Dojely jsme k divadlu a než jsem zaplatila kočímu, Madeleine už šla pomalu napřed. Když jsem se pak otočila a chtěla za ní jít, viděla jsem, jak stojí na schodech a okouzleně pozoruje mladíka, který byl opřený o kočár s erbem na dveřích a usmíval se na ni.
I když jsem jej dlouho neviděla, ihned jsem ho poznala. Zmocnil se mne nepříjemný pocit a spěchala jsem rychle za ní.
Tak z tohohle by asi její otec moc velkou radost neměl.
„Tetičko Antoinette, kdo je to? On je tak krásný…“ zašeptala Madeleine. Nadechla jsem se a váhavě odvětila.
„To je mladý vikomt Nicolas de Chagny, drahoušku, syn naší primadony. Pojď, tohle opravdu není nic pro tebe.
Rychle, ať se stihneme připravit.“ řekla jsem nervózně a bezmocně jsem jen sledovala, jak se na něj ještě jednou zasněně ohlédla.
A on ji celou dobu nespustil z očí...

***************************************************************************

Váhavě jsem stoupal po známých mramorových schodech. Představení již začalo, a tak zde bylo ticho a šero. Zmocnil se mne zvláštní pocit, že jsem se opět nacházel na těchto místech. Zprvu jsem se zdráhal, vůbec zde takhle vstoupit. Mé instinkty mne i po tak dlouhé době přece jen stále varovaly, při jakémkoliv zvuku jsem se rozrušeně otáčel.
Přicházel jsem pomalu k naší lóži. Uvaděčka se na mne polekaně otočila,když jsem vyšel ze stínu do přítmí chodby. Zarazil jsem se. Snad jsem ji moc nevyděsil.
Údiv, rozpačité pohledy… již jsem si na to téměř zvykl. Po chvíli se ale usmála a pustila mne dovnitř. Tiše jsem všechny pozdravil, sedl si vedle Jeanette a vzal ji za ruku. Byly to pro nás oba nezapomenutelné chvíle. Škoda jen, že se toho nedočkal Pierre.

Když jsem pak uviděl svou dceru tančit na jevišti, náhle jsem si uvědomil, jak moc se nyní zdálky podobá ženě, kterou jsem se od svého dětství neustále snažil vypudit ze svého srdce...osud se zřejmě nedá obelstít. Nyní jsem se tedy kochal úspěchem a krásou svého dítěte. Tak nějak si to určitě kdysi představovala i má matka, jenže já jí tohle nikdy nemohl nabídnout...

Po skončení představení jsem zůstal sedět, pokynul jsem mým blízkým, aby šli beze mne. Chtěl jsem zde ještě raději chvíli být, než všichni lidé odejdou. Zahleděl jsem se pak na protější stranu, kde se nacházela lóže číslo pět. Moje lóže... pousmál jsem se.
Je to přece už tak strašně dávno. Nostalgicky jsem si prohlížel tento nádherný chrám umění, v jehož podzemí jsem strávil tolik let svého podivného života. Lampy začaly pomalu zhasínat a tak jsem usoudil, že je vhodná chvíle k odchodu, i hlediště se již zcela vyprázdnilo.
Vyšel jsem tedy pomalu ven na chodbu a vydal se hledat svou rodinu. Sešel jsem ze schodů a kráčel k Jeanette a Madeleine, které na mne již dole čekaly.

Náhle jsem jej spatřil. I po těch letech jsem ho ihned poznal. Objevil se v protějších dveřích společně
se svým synem, který byl jeho věrným obrazem.
Raoul de Chagny…
Zprvu jsem se chtěl ukrýt za mramorový sloup, ale zůstal jsem stát. Oba jsme se zarazili a nevěřícně se na sebe dívali. Zaťal jsem pěsti a čekal, co bude dál. Nic…Jen se nadechnul a váhavě mi pokynul na pozdrav. Byl jsem překvapený, pozdrav jsem tedy opětoval.
Neměl jsem z toho setkání dobrý pocit. I když uběhlo už patnáct let, stále zde bylo nebezpečí, že by se o mém návratu mohl někde zmínit. V policejních dokumentech jsem určitě byl stále veden jako zločinec, i když bylo tenkrát pátrání tak záhadně rychle ukončeno.
Najednou jsem si všimnul mé dcery, jak jí zrůžověly tváře a byla náhle jako vyměněná.
Jeho syn se na ni usmíval a ona se chystala za ním běžet.
Tak to ne, tohle už bylo pro mne příliš nesnesitelné.
Chytil jsem ji pevně za rameno a řekl přísně.
„Jdeme, Madeleine, slyšíš? Kočár již na nás čeká.“ Snažila se mi vytrhnout, ale nepustil jsem ji. Jeanette se na mne udiveně otočila a chtěla něco říci, ale když si všimla mého blýskavého pohledu, úzkostně jen pohlédla na dceru, kterou se mi nakonec podařilo donutit k rychlému odchodu. Uviděl jsem totiž přicházet i Christinu, takže to bylo právě včas. Viditelně byla zmatená z toho, co se zde událo a přistoupila k synovi, který byl velmi rozrušený. Madeleine se na ni ještě prosebně ohlédla, ale to už jsme spěšně odcházeli k východu.
Bylo to poněkud nepříjemné zakončení tohoto večera.

Uvědomil jsem si, že jsem k Madeleine byl zřejmě příliš hrubý, mrzelo mne to, ale nemohl jsem se ovládnout. Nemluvila se mnou a celou cestu pak usedavě vzlykala, ale já byl neoblomný. Mou mysl ovládala pouze jedna myšlenka...jeho otec mi vzal Christinu, proto bylo pro mne tedy neúnosné, že aby mi on mohl odvést mou dceru.
Cesta pomalu ubíhala a ticho v kočáru narušoval jen její pláč...