Deidre - zlomené srdce III (5. část)

Netrpělivě jsem se povalovala po posteli, přičemž jsem snad nejmíň posté přepočítala stádo tupých oveček, přesně tak, jak mě to kdysi učívala moje znojemská bábi. Saténové povlečení jsem za tu dobu svou muší váhou zvládla taky dost znatelně převálcovat. No jo, ale když jsem nemohla usnout? A kdo by zabral při představě, že se dveře ložnice každou chvíli rozletí a do pokoje vstoupí ten nejvíc sexy chlap GB?
Richarde!!!
Stále jsem se snažila zaslechnout něco, cokoliv, co by mě ujistilo v tom, že se můj miláček alespoň vzdáleně přibližuje a co nevidět mě sevře ve svém náručí. Jenže ticho kolem bylo víc než ubíjející a já najednou pochopila ony záchvaty amerických peroxidních prsatic, vzdychajících po jejich Bobym a Tomym a kdoví po kom ještě. Každopádně jsem nehodlala vybíjet svou zlost s nadopovaným trenérem aerobiku, ale zcela prostě po česku s maxi porcí čoko zmrzliny, nejlépe z Richieho mrazáku.
Vyhrabala jsem se ze záplavy navoněných prostěradel a po nalezení svých zatoulaných pantoflíčků (mezitím jsem dvakrát! narazila na roh nočního stolku, takže ráno to vidím na elegantního modráka na pravém stehně, jauvajs) jsem zatápala po zšeřelé místnosti a na další pokus dokonce vykouzlila tolik vymodlené dveře. Měla jsem v úmyslu dojít si pro Richarda sama a do ložnice ho dotáhnout třeba násilím (touhu po zmrzlině jsem velkoryse vystřídala touhou zcela jiného rázu :-). Sice se mi trošičku příčilo, že bych ho přitom měla tahat i za ty jeho hedvábné pačesy, ale přece si nenechám upřít plnění manželských povinností, ne? Ať žije gender!
Stiskla jsem kliku a neslyšně vyklouzla do poloosvětlené chodby. Nejspíš bude ještě v knihovně…
Těsně před dveřmi rozsáhlé’bibliothecy‘ jsem se zarazila. Zaslechla jsem totiž téměř neznatelné mumlání, ale rozhodně to nebyl hlas Mr.Bradforda. Nikdy jsem nechápala klepny z naší ulice, jak je může bavit postávat celé hodiny za cizími dveřmi a špiclovat, kde se co šustne, aby to laskavě roznesly po zbytku svých známých. V tuto chvíli jsem se však poněkud nedobrovolně pasovala na jejich úroveň, když jsem přitiskla své ouško ke škvíře pootevřených dveří a lapala útržky soukromých vět.
„ … vypadá hrozně mile“, ozvalo se jen pár kroků ode mě. Nevědomky jsem couvla.
„ Hm, to určitě. Je to jen další nafintěná slečinka, která se tady rozhodla promenádovat na cizí náklady“, odfrkl v odpověď nasupený hlas.
„ Náhodou je děsně fajn. Víš co mi řekla? Abych jí tykala!“
Poznala jsem Sunny a v duchu se pousmála nad tím, jak mě pěkně brání. Tak rokování služebnictva? Proč ne?
„ Matlá ti med kolem huby, holka“, ozval se opět chraplák. „ To dělaj všechny vznešený paničky než se otrkaj. Sama uvidíš!“
„ No jo, Patricku“, zaslechla jsem Howarda, vrchního majordoma, který se do celé věci raději vložil. „ Zase jsi trošku přebral, ne? Jdi si raději lehnout.“
Krátké prsknutí.
Bavila jsem se víc jak u DVD s Cimrmanem. Škodolibě jsem se zakřenila při představě, že by tohle spontánní divadlo shlédla i paní hraběnka. Madam by nejspíš trefil šlak…
„ Je to chudák“, ztišila diskuzi Una, hlavní pokojská. Stoprocentně jsem ji poznala, protože jsem na ni dneska odpoledne náhodnou narazila při hledání záhadného čínského salonku, a ona mě laskavě navedla správným směrem. Zkuste si bydlet na zámku! (Holt 28+1)
„ Ta si s hraběnkou ještě dá… Dýl než rok tu určitě nevydrží, jinak by musela zcvoknout.“
Po jejím konstatování mi samovolně zacvakaly zuby.
„ Škoda. Takové pěkné děvče“, prohodil zamyšleně Howard.
„ Musí si tu připadat strašlivě osamělá“, rozumovala dál Sunny. „ Když není Britka.“
„ A to nejspíš žere i paní hraběnku“, přisadila si Una.
V místnosti zavládlo absolutní ticho. Měla jsem najednou pocit, že se mi z těch všech plků snad rozskočí hlava. Rozhovor rozhodně nesměřoval vytouženým směrem – alespoň ne tím mým.
„ Měl by přijet sir z Hemingemu, s tím by se určitě nenudila“, zacvrlikala mladá komorná, čímž přerušila dosavadní klid.
„ Kušuj“, odsekla Una poněkud prudce. „ To by si dala – s takovým sukničkářem!“
„ No právě“, kývla Sunny. „ Alespoň by jí bylo veseleji.“
Nejspíš to se mnou myslela dobře, ale já najednou dostala neodolatelnou chuť zakroutit jí tím jejím běloučkým krčkem. Kdo se prosil o radu? Husa!
„ Ta se s panem hrabětem určitě nenudí, o to se neboj“, poučil ji probudivší se Howard.
„ Jak to myslíš?“, zajímala se Sunny zvědavě.
„ No, Uno?“, pozvedl majordomus obočí.
„ Nebudu tu šířit drby“, odsekla stará pokojská nakvašeně a obrátila se ke společníkům zády. Howard jen pokrčil rameny a pustil se do vyprávění.
„ To bylo tak.“
Znuděně jsem protočila panenky. A jé – pohádka začíná…
„ Tehdy bylo starému panu hraběti právě něco přes čtyřicet, když se na jednom londýnském plese poznal s Eve Arwyovou. Uzavřeli prý spolu nějakou dohodu a vzali se. Každý věděl, že si ho Eve vzala z vypočítavosti, vždyť jí nebylo ani dvacet. Když pak porodila mladého pana hraběte, okamžitě si ho začaly přehazovat nejrůznější chůvy a později začal dokonce putovat po různých školách a internátech. Matka k němu nikdy nenašla tu správnou cestu jako k siru Hemingemovi“
„ Nech toho, Howarde“, krotila komorníka bledá Una. Že by rodinné tajemství?
„ Vy si všichni myslíte, jaký je pan hrabě beránek“, vyhrkl pobouřeně Howard. „ Ale kdybyste věděli, jak z něj byli vychovatelé celí zoufalí. Věčně jim utíkal, prováděl samé lumpárny, jednou málem podpálil Chapmanovu školu…“
„ To byla nehoda“, namítla Una.
„ A utíkal za děvčaty“, přisadil si majordomus. „Obrátil prý za večer víc sukní než sir z Hemingemu za půl roku.“
„ Teda Howarde!“
„ Vždyť je to pravda, Uno“, zakňoural stařík.
„ Proč vytahuješ na světlo takovou špínu? Je to přece minulost.“
„ Jistě“, a Howard se obrátil na Sunny. „ Potom, co starý pan hrabě tak náhle onemocněl se mladý pán zklidnil. Začal vést počestný život a stará se o svůj majetek jako pravý syn svého otce. A mlsná mezitím přesídlila na Hemingema…“
Pokojská zuřivě zamrkala.
„ … jen by mě zajímalo, kde sebral tu žábu, co si ji vzal“, dodal ještě.
Dost! Slyšela jsem víc než dost!

Richard???
V hlavě mi bzučelo jak ve včelím úle a já se celkem zbytečně snažila ve svém malém mozečku sesumírovat info za posledních pár minut.
„ Obrátil prý za večer víc sukní než sir z Hemingemu za půl roku.“
Můj manžel???
Měla jsem děsnou chuť hystericky se rozesmát, ale místo toho jsem se zcela zoufale rozplakala. Po nekonečně dlouhé době jsem se trochu vzpamatovala, odhodlaně se sebrala a zamířila k Richardově ložnici. Když je takové zvíře, tak ať se hezky předvede!
Potichu jsem vplula do jeho pokoje, který sousedil s tím mým pro „snadnější ehm… styk“, jak se Richie nedávno vyjádřil. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem pana Bradforda nenašla v jeho posteli! Tak kde krucinál je?
Zlostně jsem přibouchla spojovací dveře a s novým přívalem slz, zdatně konkurujících přívalu dešťů v amazonských pralesech, jsem se vrhla mezi zmuchlaná prostěradla.
Ach Richie, úpěla jsem v duchu. Hlavou se mi honily obrazy nejrůznějších sexuálních orgií, jimž kraloval právě můj muž. V duchu jsem se okřikla.
Včera večer se mě Richard ptal, jestli jsem tady šťastná. Samozřejmě že ne, chtělo se mi zařvat. Vůbec nejsem šťastná! A jak taky, když si uvědomím, jak málo se spolu vidíme. Vždyť já ho mám, ksakru, ráda!!!
MILUJU HO!!!
A najednou jsem ucítila to, co jsem naposledy zaznamenala v přítomnosti Jamieho. Mé srdce krvácelo. Tolik jsem teď toužila Richarda obejmout, přitisknout jeho pevné tělo ke svému a vášnivě se sním promilovat třeba až do skonání věků… Kde je? Proč za mnou nepřišel? Vždyť já toužím, proboha, já žízním… Žízním a umírám!!! Richarde!

Nemůžeš tu přece pořád tak řvát, okřikla jsem se, když hodiny odbily osmou. Kruhy z nevyspání se mi rozplizly snad po celém obličeji. Eh…
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla vstát, obléknout se a vyrazit do jídelny na menší snídani. Možná to bylo tím, že jsem se tolik těšila na madam Bradfordovou. Slepice už dávno vstaly, takže byla docela dost velká pravděpodobnost, že u jídelního stolu zastihnu i drahou Eve, opakovala jsem si pološeptem svou jízlivou poznámku a tím se zároveň uklidňovala. Ta bude jistě vědět, co se s Richardem stalo.
Hraběnka v růžovém kostýmku mě už dávno očekávala. Jen co jsem vstoupila do jídelny, všimla jsem si poněkud krutého úsměvu, který jí křivil její jinak hezké rty.
„ Dobré ráno“, pozdravila jsem a zamířila ke svému místu nebritského vyvrhela.
„ Ts ts ts“, zarazila mě však hraběnka v půlce místnosti a pokynula, abych šla nejprve k ní.
Nechápala jsem. Že by se rozhodla vrazit mi kudlu do srdce přímo ve svém luxusním family house?
„ Mám tady pro vás dopis“, zamumlala odměřeně.
Zmateně jsem pohlédla na obálku, potom na ni. V krku mi uvízl knedlík.
Byl od Richarda.

„ Miláčku,
promiň mi, prosím Tě, včerejší večer. Moc mě mrzí, že jsem nemohl přijít. Tvůj
Richard G.“

Nic víc, nic míň. Holt žádný machr na slohovky.
„ Kde je můj manžel?“, nevydržela jsem to a poníženě zaškemrala směr madam ‚she-devil‘.
„ Odjel.“
„ Jak odjel?“
Nedocházelo mi, co tím má milá tchýně myslí.
„ Prostě odjel.“
Zdálo se, že se mou nevědomostí dobře baví.
„ A nevíte náhodou kam?“, dožadovala jsem se konečně přímé odpovědi. Baba jedna!
„ Někam za obchodem – do Estonska, Ruska nebo nějaké podobné divočiny… já se v tom sama nevyznám“, frkla otráveně.
Asi ji brzo něčím přetáhnu!
„ A kdy se vrátí???“
Překvapeně nadzvedla obočí.
„ Jak to mám vědět? Nikdy neříká kdy se vrátí. A ani s kým“, rýpla si jedovatě.
Pochopila jsem velmi dobře její narážku na můj příchod do Hertfordu.
„ Prý vám později zavolá. Teď mě však laskavě omluvte“, vykroutila se z mé přítomnosti..
Zůstala jsem stát v jídelně naprosto sama.
Hodiny odbily půl devátou.

„ Co myslíš?“, zajímal mě Merwinův názor na Richardův nečekaný odjezd. Seděla jsem zhroucená na patníku a ledabyle sledovala, jak se zahradník lopotí se zapleveným záhonkem.
„ Hm“, broukl jen Merw a dál okopával čajové růže.
„ No tak“, drcla jsem do staříka ramenem. „ Proč myslíš, že mi nic neřekl?“
Začínala jsem být zoufalá. Neozval se tři dny!
„ Co já vím“, brumlal Merw a přešel k dalšímu keříku. „ Třeba ti jen nechtěl ublížit, když jsi pořád tak sama.“
„ Ublížil mi tím víc, že se mi o svém odjezdu ani nezmínil“, popotáhla jsem. „ Vždyť jsme svoji necelý týden a za celou tu dobu jsem ho viděla akorát tak u jídla. Ani jsme neměli líbánky“, rozeštkala jsem se teď na plno.
„ Líbánky, líbánky… Vy mladý se zajímáte o takový prkotiny.“
„ To nejsou žádné prkotiny, Merwe“, škytla jsem dotčeně.
„ Tak co vlastně chceš, holka?“, nechápal Merwin. „ Aby se snad do konce života zahrabal na tomhle polorozpadlým zámku a foukal ti jen tvá bebíčka?“
„ Já jen… Chci, abychom s Richardem trávili víc času, poznali se. Vždyť ho mám přece ráda…“, zakňourala jsem.
„ A řekla´s mu to někdy?“
„ Ne“, pípla jsem dost zahanbeně. To mě vážně nenapadlo.
„ No to máš potom těžký“, vzdychl Merw a usmál se. „ Víš, chlapi jsou děsně ješitný, snad ještě víc než ženský.“
„ Ale proč odjel? Protože jsem mu neřekla, jak moc mi na něm záleží?“
„ Možná“, zamyslel se stařík. „ Tak jako tak se ti určitě brzo vrátí, holka.“
„ A co když ne?“, chtěla jsem vědět.
„ Tak ti třeba zavolá“, pokrčil rameny Merw a zamířil ke skleníkům.
Původně jsem na něj chtěla křiknout, že je to teda vážně moc vtipný, ale pak mi došlo, že má možná pravdu. Co když se Richard ozve?

Neozval se. Seděla jsem u telefonu celé dopoledne, odpoledne, nešla jsem na večeři… A navíc jsem skoro celou noc proseděla čekáním na to, jestli zavolá, protože mi došlo, že se třeba nachází v jiném časovém pásmu. Ale neozval se.
Byla jsem na Richarda pěkně navztekaná, ale na druhou stranu jsem se i dost bála. Kam vlastně odjel? A hlavně – proč???
Utekly další dva dny a já neměla ani ponětí, kam můj muž zmizel. Docela vážně jsem začala uvažovat, jaké číslo má asi Scotland Yard.
„ Jen klid, má drahá“, prohodila jednou u večeře hraběnka Bradfordová. „ Není třeba dělat z komára velblouda.“
Musím přiznat, že v tu chvíli mi z její lhostejnosti dokonce zaskočilo. Vždyť je to její syn, sakra!
Pokud mě madam hodlala dorazit, dokonal se jí to podařilo další větou.
„ Richard volal…“
„ Co? Kdy?“, vydechla jsem šokovaně.
„ V úterý… ne, ve středu.“
„ Včera?“, zamrkala jsem nevěřícně.
„ Jistě“, přikývla hraběnka a zabodla nůž do křupavého masíčka. Jako by tím ukrajovala můj dosavadní klid. Nervy napnuté k prasknutí.
„ Ale jak to?“, nechápala jsem.
„ Vy nevoláte domů, když jste na cestách?“
Ironii jsem přešla.
„ Proč mi nikdo nic neřekl?“, naléhala jsem.
„ To jste byla v parku myslím – nebo vypadl hovor?“
Lhářka!
„ Tak až příště zavolá, dejte mi prosím vědět, ano?“, zaskřípala jsem pomalu. Ona normálně využívá Richardovu nepřítomnost! Intrikánka jedna.
„ Ovšem“, protáhla madam Bradford. „ Mimochodem vás pozdravuje.“
„ Hm“, broukla jsem sklesle a opřela se lokty o stůl.
Hraběnka přimhouřila oči a pátravě se na mě zahleděla.
„ Měla byste si odpočinout má drahá. Odreagovat se“, dodala vzápětí.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekla. Co se to s ní děje? Že by pokus o smír? Pozor Eliško, zablikalo poplašné světýlko v mé makovičce. Naivita však nakonec zvítězila.
„ Nebuďte smutná, to je prostě Richard“, uklidňovala mě má 'mother-in-law'. „ Víte, co by vám prospělo?“
???
„ Společnost“, prohlásila madam důležitě po kratší odmlce.
„ Společnost?“
To si snad ze mě dělá srandu, ne? Před pěti minutami mi tu div nevyškrábala oči a teď?
„ Jistě. Poznat nové tváře, nové lidi – to je to, co vás mladé přece zajímá“, brebentila hraběnka.
„ To ano, ale…“, nebylo mi jasné, kam tím přesně míří.
„ Výborně“, kývla potěšeně. „ Také jsem si říkala, že už je nejvyšší čas.“
„ Čas na co?“, zeptala jsem se a už předem se děsila Eviny odpovědi. Co to jen chystá?
„ Na to, abych vás uvedla do společnosti, drahoušku. Lidé mají právo vědět, kdo je novou hraběnkou z Hertfordu. Uspořádáme ples.“
„ Ples?“
No to je jak z nějakýho blbýho filmu!
„ Bude to vzrušující, co myslíte?“, zajímala se madam Bradfordová.
„ No, já…“
„ Zítra obvolám designéry, zařídíme potřebnou agenturu ohledně menu, hudebníků… a nesmíme zapomenout na květiny, hlavně květiny!“, vypočítala nahlas ‚milovaná‘ matinka.
Krčila jsem se na židli a raději dělala, že se mě nic z toho netýká. Ježiš, kam jsem to jen vlezla?
„ Myslím, že v sobotu by to bylo ideální“, rozhodla nakonec hlavní organizátorka. „ Co vy na to, drahoušku?“
„ Ale to je za dva dny“, namítla jsem nesměle. Pomalu mě klátily mdloby.
„ Hm, snad to všechno stihneme“, mumlala si už zase sama pro sebe hraběnka Bradfordová. „ Ach bože, jde mi z toho všeho hlava kolem…“
A co teprve mně!
Než jsem stačila něco namítnout, madam zmizela neznámo kam.
V tu chvíli jsem si ani neuvědomovala, že by paní hraběnka mohla tou velkolepou slavností sledovat i něco docela jiného.

„ Merwe, já se bojím“, přiznala jsem otevřeně stařičkému zahradníkovi. Ta věta ze mě z ničeho nic sama vypadla, právě když jsem pozorovala čiperného staříka při kropení skalniček.
„ Co když se ztrapním?“, strachovala jsem se. Ples se nezadržitelně blížil a já přímo trnula, jaké faux pas mě zase čeká.
„ To všechno nic nemění na tom, že jsi hraběnka z Hertfordu“, uklidňoval mě Merwin. „ Ty ti sami polezou až do…“
Zarazil se a omluvně se usmál.
„ Promiň holka, ale mluvím, jak mi zobák narostl.“
Ušklíbla jsem se.
„ Neumím se bavit, nezapadnu“, vršila jsem před Merwa další argument.
„ Dokud to nezkusíš, nemůžeš nic vědět… Dostaneš je, neboj“, dodal přesvědčivě.
„ Vážně?“
Tolik jsem potřebovala něčí oporu.
„ Určitě“, přikývl a dál se věnoval své práci.
„ Co tvůj manžel?“, vzpomněl si náhle na to, co ho už delší dobu trápilo.
Richard.
„ Nevím“, pokrčila jsem bezmocně rameny a do očí mi vhrkly slzy.
„ To se ti za celou tu dobu co je pryč, ještě neozval?“, nemohl Merw uvěřit a překvapením upustil zahradní hadici.
„ To jo, ale nemluvila jsem s ním nikdy přímo“, přiznala jsem potupeně.
„ A to si neděláš starosti?“
„ Eve říkala…“
„ Eve říkala, Eve říkala“, papouškoval stařík. „ Když ti řekne, abys skočila z okna, skočíš? To tě nenapadlo, že ti třeba neříká pravdu?“
„ Jako že lže?“, zamrkala jsem.
„ Konečně ti to došlo“, plácl se zahradník do čela a pokračoval. „ Zamysli se trochu!“
Měl recht. Jak jsem se jen mohla nechat tak oblbnout? Richard určitě volal víckrát, jenže Eve mi to prostě zatajila. Já hlupka! Však já si ji podám – jen co bude po plese, zapřísáhla jsem se.