Druhá šance(třetí část)

Druhý den se vzbudím neobvykle bzry, což možná způsobí východ sluníčka, které mi svítí do obličeje nebo má noční můra. Ovšem můj pocit, že jsem se vzbudila první mě hned zklame, když uvidím Denisku, jak sedí v křesle, zabalená do deky a mlčky se na mě dívá.
„Copak?“zašeptám svým rozespalým hlasem a posadím se. Rychle se taky zabalím do peřiny, kterou mi teta v noci přinesla, protože je v pokoji trochu větší zima a podívám se na sestru.
„Nemůžu spát“pokrčí rameny a když se odsunu, abych ji vedle sebe udělala místo, s radostí ho příjme a už sedí vedle mě a vykládá mi se slzami v očích o jejím snu, který se ji zdál. Pokaždý stejný. Není to sen, spíš noční můra, kde se ji vracejí vzpomínky na vraždu maminky, stále slyší její zoufalí křik, bílou tvář a pohled bez jiskry.
„Zlatíčko, to bude dobrý neboj“ujistím ji a vezmu si ji k sobě do náruče, kam se mi posléze plně rozpláče.
„Chybí mi“přizná po chvilce
„To mě taky Denisko, mě taky“řeknu „ale neplač, mamince by se to nelíbilo a určitě nechceš vzbudit Barunku, aby tu plakala taky a ty víš, jak ona dokáže plakat.“
„Tak jo,“usměje se na mě a utře si slzičky z obličje.
„Myslím, že teď můžeme jít společnými silami nachystat snídani, co ty na to? Pomůžeš mi?“zeptám se i když je mi jasná její odpověď. Deniska pomáhání v kuchyni miluje, ať jde o vaření, uklízení, tak je tam stále a stále ráda pomáhá, i když ji k tomu nikdo nenutí a to samé Barunka, která se to naučila od ní, i když ta s vařením a uklízením musí ještě dlouhou dobu počkat, ráda se tam motá a někdy pomáhá nosit nádobí, jinak ji ani já, ani teta k ničemu nepouštíme.
„Co jim uděláme?“zeptám se Denisky, která se rozběhla do kuchyně, aby tam rozsvítila, zatímco já skládám peřinu s dekou, které mám v úmyslu odnést na místo, až se vzbudí i ty dvě.
„Tousty“řekne Deniska jako hotovou věc a začne vytahovat vše potřebné. Já se k ní přidám, ale s tím rozdílem, že šáhnu po konvici a naliju do ní vodu na čaj a kávy. Deniska, která je strašně šikovná, zvládne tousty udělat sama, akorát s tím, když se mají dát do toustovače počká na mě, protože tohle má ještě zakázáno.
„Hm tady to voní“ozve se za námi rozespalý tetinyn hlas a my se jako na povel po něm otočíme. Teta stojí opřená o stěnu, ve svém růžovém župánku a vlasy rozježené, jak ježek.
„Budou tousty“rozzáří se pyšně Deniska a já se na ni jen usměju. Tetinýmu pohledu se hned vyhnu, radši se vrátím k toustům, které začnu dávat na talíř a posléze všechno odnesu na stůl a vzdálím se, abych vzbudila posledního spáče rodiny. Barunku.
„Zlatíčko, vstávej“pohladím ji po tvářičce a když to s ní nehne, opatrně ji vezmu peřinu.
„Já nechci“řekne unaveně a otočí se na druhou stranu, aby mohla znovu zkusit usnout, ale tohle já dobře znám, takže ji začnu pomaloučku lechtat, až se začne smát, tudíž vím, že mám výhráno.
„Bary, máme tousty“ozve se Denisčin hlásek z kuchyně a to už Barunka rychle vstane a rozběhne se do kuchyně, jako by měla strach, že na ni nic nezbyde. Jen se tiše zasměju a když se k nim vrátím, už do sebe cpe toust a zapíjí ho čajem.
„Tousty vždycky zaberou“mrkne na mě Deniska a já ji musím dát za pravdu. Tohle jediné dokáže Barunku dostat z postele, když teda nepočítám, to že se s Deniskou spiknou proti mně, tak to je vzhůru hned.
„Máte všechno?“zeptám se obou,ale pak se zaměřím jen na Denisku „máš úkoly?“
„Jo teta je semnou dělala“ odpoví a obuje si botasky s tím, že nás zase počká venku. Barunka mě tentokrát překvapí, obuje se sama a vyletí za Deniskou, že počká s ní a já se nestačím divit. Teta s námi tentokrát nejde, že tu prý uklidí a uvaří oběd, zatímco já budu pryč.
„Tak ahoj“rozloučím se s ní a výjdu ven za holkama, které mě už netrpělivě čekají.
„Dneska autobus stihneme“uleví si Deniska, i když taková malá ranní rozcvička neuškodí jednou za čas, ale každý den? To už je i na ni moc.
„Holky dneska pojedeme spolu“sdělím jim novinku, když si sedneme do autobusu
„Jo super“zajásají s tím, že je mám čekat před školou. Deniska, jako prvačka má každý den školu do půl 12 a aby Barunka nejezdila sama, neo já pro ni nemusela furt jezdit, odchází ze školky také v půl 12 s tím, že ji Deniska vyzvedne a čekají spolu na autobus. Ráno je to jiné, vždycky jedu já nebo teta, podle toho co kdo má ve městě a domů jezdí společně. Ani jedna nechodí na obědy, vaříme jim doma, takže příjdou a mají teplé jídlo každý den.
„Holky, mějte se hezky, Denisko, buď hodná“řeknu sestře, která mi vletí pusu na tvář a jako každé ráno se rozběhne ke svým kamarádkám.
„Půjdeš semnou?“zeptá se mě Barunka tak trochu s obavami.
„Bojíš se, že netrefíš?“usměju se na ni a vezmu ji za ručku, což ona pochopí, jako že půjdu a obličej se ji rozzáří. Celou cestu mlčí jen s nervózně dívá kolem sebe a když se naše pohledy setkají usměje se. Něco není v pořádku, pomyslím si.
„Ahoj“pozdraví mě moje kamarádka, tedy paní učitelka ve školce „ahoj Barunko, utíkej se převléct a běž si hrát“usměje se na dcerku a ta ji hned poslechne.
„Dančo, mám prolém“zašeptám, když se Barunka vzdálí a tohle mé sdělení Danielu přinutí, aby mě vzala k sobě do kabinetu, nebo jak tomu říká, kde mi naídne kávu, což já odmítnu a na otázku jakej ji hned odpovím.
„Nevšimla sis na Barunce něco divního? Dneska se mě zeptala, jestli půjdu s ní dovnitř a když jsme šli tak se kolem sebe furt rozhlížela, jako by měla strach“
„Nevím, ničeho jsem si nevšimla, mě tu přidapá šťastná, hraje si se všemi dětmi je spokojená, nevím opravdu“přizná a vypadá trochu zaskočeně.
„Kdyby sis něčeho všimla, ta hned zavolej prosím tě“ požádám ji
„Má být propuštěň co?“zeptá se a já přesně vím, na co naráží. Náš otec, má být propuštěň z vězení, za dobré chování mu odpustili půlku trestz.
„Jo má, ale o Barči nic neví, ale i tak. Jedná se i o Denisku kdyby něco mobil mám u sebe volej kdykoliv“
„Neboj dám na ně pozor“slíbí mi a jde semnou až ke dveřím, kde se ještě jednou ujistím, že na ně dá pozor a s tím odejdu. Výjdu ze školy a jdu rovnou na adresu, kterou mi včera Petr dal na lístečku a cestou si ještě na ruku dám červený náramek, kdyby náhodou.
„Dobrý den“pozdravím slečnu na recepci, která se na mě podívá a pak se zeptá na jméno. Chvilku přemýšlím zda mám říct Elizabeth nebo Katie, ale nakonec se rozhodnu pro Elizabeth, což se nakonec ukáže jako dobrá volba.
„Už jste očekávaná. 3 patro, 3 dveře vpravo“vysvětlí mi cestu a já se znovu e smíšenými pocity vydám po schodech do třetího patra a když zaťukám na ony dveře a otevře Petr, naskočí mi husí kůže, což ani nevím proč.
„Ahoj Elizabeth pojď dál“rozzáří se jako sluníčko když mě spatří a pustí dovnitř. Vejdu do pokoje a hned si všimnu velké postele, fotografa, věšáků, kde jsou pověšeny různé modely oblečení v různých barvách. Do čeho jsem se to jen pustila?, pomyslím si.