Druhá šance(čtvrtá část)

„Tohle je Pavel, dneska tě bude fotit“představí mi Petr pohledného pána, který stojí za fotoaparátem a dívá se do objektivu, takže mi jen zamává. „a tohle je Ivana, kostymérka, která si tě dneska vezme do parády“
„Dobře“přikývnu a to už ke mně přijde sama Ivana s tím, že půjdeme vedle do pokoje, kde mi ukáže pro dnešek, moje věci.
„Kolik ti je?“zeptá se mě přímo a posadí mě do křesla.
„Bude mi 21 v listopadu“odpovím a začnu si prohlížet oblečení, které začne skládat na postel vedle mě. „tobě je kolik?“neodpustím si otázku
„V říjnu mi bude 19“odpoví vyhýbavě a rychle se otočí k oknu než, aby se na mě podívala.
„Jak dlouho tu pracuješ?“zajímám se
„Od 15, Petr je můj otec“přizná pravdu a otočí se na mě, aby mi ukázala kabinku, kde se mám převlíct. Bez dalších otázek do ní zalezu a to už mi Ivana podává kousky oblečení a bere si ode mě ty moje.
„Co to máš za jizvu?“zeptá se, když vylezu ven, jen v nimisukni které mi padá přes boky a triko, které mi nesahá ani k pupíku.
„Po císařovi“pokrčím rameny a rychle si sukni vytáhnu víš, aby nebyla tak moc vidět, i když je mi jasné, že mi to nepomůže, protože mi hned zase spadne.
„Ty máš dítě?“podiví se a já přikývnu „koho?“
„Holku, Barunku a jsou ji 3 roky, ale za 2 měsíce ji budou 4, proč?, vadí, že mám dítě?“zeptám se s obavou, ale když kývne, že ne trochu se uklidím.
„Už jsi připravená?“koukne do pokoje Petr a když uvidí, že jsem oblečená, hvízdne, prohlídne si ke od vrchu dolů a zase na opak, pak mě popadne za ruku a dotáhne do vedlejšího pokoje, kde už je všechno připravené na focení mých fotek.
„Ivano, dones sem tu růži“pobídne Petr svou dceru, která ho hned poslechne a odběhne zpátky do vedlejšího pokoje a hned se vrátí s malou rudou růží. Ladí mi s oblečením. Černé silónky a riflová sukně, ke kterým ladí červené triko.
„Tak a teď budeš prostě jednoduše nějak pozóvat a tady náš Pavel si tě vyfotí“ prozradí mi záhadu celého programu a tím považuje celou skutečnost za uzavřenou a v doprovodu Ivany opustí pokoj.
„Tak začneme ne?“navrhne Pavel a já souhlasím. Nervózně se posadím na okraj postele a neujde mi jeho zkoumavý pohled, kterým mě ještě víc znervózní.
„Musíš se uvolnit“poradí mi a já si jen v duchu pomyslím, že jsme se nedohodli na tykání!!! Proč se mi tenhle chlap hnusí?, proč mi je jen tak nesympatický?, štve mě, ano, štve mě!!!, ale nevím proč?
Na jeho radu se tedy trochu, ale opravdu jen trochu uklidním a přesunu se doprostřed postele a zadívám se na Pavla, který mi hned začne radit, jak se uvolnit a jak řekl Petr, jak správně pózovat.
„Byla jsi dobrá, teď se běž převléct“propustí mě Pavel do dvou hodinkách focení a já se velice ráda vrátím do vedlejšího pokoje, kde se zebe strhám oblečení, které si už v životě na sebe nevezmu a navleču se do svých riflý, trika a tenkého saka. Na nohy obuju svoje botičky, už tak mě nohy bolí od těch vypůjčených co mi dali, protože mi byli o trochu menší, takže mám nohy bolavé a když si představím, že s nimi musím zajít ještě ke škole, která je docela daleko a pak domů, naskočí mi husí kůže!.
„Nechceš zajít na kávu?“koukne do pokoje vyděšená Ivana a já už pro její vyděšený obličej a možná i proto, že mám spoustu času a nevím, jak ho zabít než vyzvednu holky.
„Kam zajdeme?“zeptám se jí, když za námi zamkne pokoje a vydáme se k výtahu.
„Dule je kavárna, mám docela i hlad, nebude ti to vadit, když se tam i na jím?“ zeptá se pro jistotu a nastoupíme o výtahu, který je plný.
„Jasně, že ne“usměju se na ni „dám si něco s tebou, mám docela taky“
„Super“zajásá a když vystoupíme, propleteme se celou řadou chodbiček, když konečně před sebou spatřím velký nápis-kavárna, uleví se mi, že nepůjdeme dál, ale zakotvíme tady.
„Co si dáte?“zajímá starší paní
„Dvě kávy a pak já si dám...“chvilku zapřemýšlí, čímž zalistuje v jídelníčku a nakonec se rozhodne pro zelennový salát.
„A vy?“podívá se na mě a když nakouknu k Ivaně do jídelníčku a uvidím tam těstovinový salát, objednám si ten.
„Ty nejsi vdaná?“
„Ne nejsem“potvrdím její myšlenku
„Proč?“
„Nemám přítele“pokrčím rameny a převezmu si s díky hrníček s kávou.
„Promiň“omluví se hned a já nad tím jen mávnu rukou. Chvilku sedíme mlčky, vypadá to, že ani já a ani ona neví kam zavést řeč tentokrát.
„Proč děláš u otce?“zeptám se zničeho nic na otázku, která mě jako první napadne a jde vidět, že jsem ji tím překvapila.
„Dává slušný prachy“
„Aha“
„No konečně, mám takovej hlad“uleví si, když před ní postaví misku, kde má zeleninový salát a přede mě dá můj, který vypadá báječně. S velkou chutí se do něj pustím, a i když jsem hlad neměla, tak za chvilku do salátu zbyde jen malej oříšek, na který jsem alergická.
„Moc děkuju, bylo to skvělé“pochválím paní salát a kouknu se na hodinky, kolik mi ještě zývá času a když se na ně podívám zděsím se. Je 11 pryč!!
„Ivano, moc se omlouvám, ale musím letět vyzvednou holky ze školy.“vysvětlím a vytáhnu z peněženky 100, ale to Ivana odmítá, že prý mě pozvala a příště ji to můžu oplatit. S poděkováním vyskočím na nohy a rozběhnu se z kavárny ven a snažím si vzpomenout, kama jsme sem šli a když najdu východ, strašně se mi uleví. Sakriš, mám jen 20 minut! Vyběhnu z firmičky a rychlím krokem se vydám ke škole, abych holky stihla a dodržela svůj slib. Neumím je moc dodržovat, proto mi tak záleží na tom, abych tenhle dodržela.