Erik

Domů jsme přijeli až pozdě v noci. Letošní zima byla velmi mírná, a tak se dalo kočárem dojet téměř ke statku. Madeleine se cestou trochu uklidnila, ale stále se mnou nepromluvila ani slůvko. Pohlédli jsme na sebe s Jeanette, pak na ni. Vystoupila z kočáru se sklopenou hlavou a v ruce roztržitě mačkala svůj hedvábný kapesník. Cítil jsem se trochu provinile, nestihl jsem ani sdílet s ní radost z jejího prvního úspěchu na jevišti a navíc jsem jí nedovolil setkat se s tím, který ji tolik obdivoval, ale nehodlal jsem ustoupit.
A to na nás ještě čekalo další nepříjemné překvapení.
Naproti nám přišel rozespalý Gustave a opatrně mi sdělil, že večer pošel stářím Bret. Pln obav jsem se obrátil na Madeleine. Nevěřícně jen zakroutila hlavou a než jsem stačil něco říci, znovu se rozplakala, utekla do svého pokoje a zamkla se. Chtěl jsem za ní jít, ale Jeanette mne zadržela.
„Nechej ji, Eriku, prožívá nyní těžké chvíle. V jejím věku se jí zdá všechno mnohem hrozivější, než ve skutečnosti opravdu je. Nechci ti nic vyčítat, to ne, jistě jsi měl k tvému jednání své důvody. Ale ona nyní poprvé v životě zažila pocit křivdy, tak jako já před lety,když mne nechtěl můj otec za tebou pustit. A teď ještě k tomu ubohý Bret…Možná je tvým chováním trochu zaskočená, snad nastal čas, abys jí ledacos vysvětlil. Tohle ale musíš udělat ty sám. Vždy tě velmi zbožňovala, ode mne jako od matky by to možná přijala jinak.“
Nic jsem jí na to neřekl, jen jsem ji láskyplně objal a políbil. Necítil jsem se zrovna nejlépe, byla mi nyní velkou oporou. Je třeba pouvažovat o tomto důležitém kroku, hlavně musím najít vhodný způsob. Nyní měla Madeleine měsíc volno, bude tedy doma, daleko od něj. Snad se najde ta správná chvíle.Moc jsem si přál,aby
se její pocit křivdy změnil v pochopení.
V této době jsem se o obchodní záležitosti staral jen já sám. Jean už byl v penzi, a protože se cítil stále velmi dobře, koupil jsem mu již v létě na okraji Paříže malý obchůdek, vybudovali jsme z něj nevelké starožitnictví. On a Célesta, Jeanettina matka, to přijali s radostí. Jen jsem zajišťoval přísun zboží a vedl účty, jinak se o vše starali sami. Mohl jsem se tedy doma věnovat svému bývalému povolání. Začal jsem znovu učit na škole ve vesnici zpěv a hru na klavír. Těšilo mne, když jsem zjišťoval, jak se pod mým vedením úspěšně zdokonalil nejeden dětský hudební talent. Respekt u dětí mi zůstal i po letech, jak jinak. Časem ale přestaly vnímat mou odlišnost a na mé hodiny chodily bez bázně a velmi rády.

Měsíc se již chýlil ke konci, Madeleine se pomalu chystala k návratu do školy a tak jednoho dne, když jsem se vrátil domů, Jeanette na mne už netrpělivě čekala a zašeptala mi.
„Ptala se po tobě, je ve svém pokoji a už se nezamkla. Jdi za ní…běž.“ Pobízela mne.
Trochu jsem měl obavy, ale nebylo jiné východisko.
Tiše jsem k ní vstoupil. Jako vždy, měla u sebe svou oblíbenou hrací skříňku a zamyšleně seděla u stolu.
Když si mne všimla, sklopila hlavu.
„Můžeme si promluvit, Madeleine?“ zeptal jsem se opatrně. Mlčky přikývla.
„Vím, že se na mne velmi zlobíš, ale k mému chování jsem měl určité důvody, které bohužel vyplynuly z mé minulosti. Musíš se v životě naučit přijmout to, že občas se tvé představy a přání nebudou ubírat zrovna tím směrem, jak by sis sama přála. Nyní nastal čas, abych ti spoustu věcí vysvětlil... Kdo vlastně jsem, odkud pocházím, proč tě má primadona tak ráda a také proč se mi vůbec nelíbí tvá náklonnost k mladíkovi jménem Nicolas de Chagny.“
Při těchto slovech na mne vzdorovitě pohlédla, chtěla se zvednout, ale uklidnil jsem ji a začal tedy pomalu vyprávět.
Toho večera se má dcera dozvěděla celý tgen podivný příběh o Fantomovi Opery, od počátku až po současnost, po kom má vlastně své jméno a pravý důvod toho, proč musím nosit masku….Samozřejmě, některé detaily jsem musel vynechat, nechtěl jsem příliš děsit její stále ještě dětskou duši.
Celou dobu mě držela za ruku, nespustila ze mne oči
a občas jsem uviděl, že se jí v nich zaleskly slzy.

Otevřel jsem jí své srdce, možná o trochu více, než tenkrát před lety její matce. Když jsem skončil, dlouho jsme se na sebe dívali. Ona pak pohlédla na prstýnek na své ruce, pak na mou masku, pohladila opičáka, slabě se usmála a řekla tiše.
„Tak proto tak nerad jezdíš do Paříže? Nyní už také chápu, proč tě tetička Antoinette musela tolik přemlouvat, abys vůbec přišel do divadla na mou premiéru...Ale co když přece jen někde potkáš četníky a oni tě poznají, co pak?“ zeptala se ustaraně.
„A Nicolas přece nemůže za to, že...“
Naznačil jsem jí, aby mlčela. Tohle téma bylo pro mne ještě příliš citlivé. Nechtěl jsem ustoupit.
Měl jsem to konečně za sebou, cítil jsem svým způsobem také jakousi úlevu. S tíživým pocitem jsem ale pozoroval, jak bolestně sevřela rty a po tvářích se jí kutálely slzy.
Nyní si to musí v sobě nějak urovnat, doufal jsem, že snad vše pochopila. Pohladil jsem ji a odešel za Jeanette do pokoje. Byl jsem zcela vyčerpaný, a potřeboval jsem nyní její blízkost.