Druhá šance(šestá část)

„Co to sakra mělo znamenat?!“rozkřiknu se jen co holky odejdou do pokojů plnit si různé úkoly do školky nebo co školy.
„Neřvy, prostě jsem se prořekla“pokrčí rameny teta a začne se raději věnovat mytí nádobí než mi sakra vysvětlit, proč to řekla?!
„Vždyť jsme si řekni, že se o jejím otci mluvit nebudem!!“
„Hele, klid“poprosí mě
„El? Potřebuju pomoct“ozve se Denisčin hlásek z pokoje, čímž ukončí náš hovor, nebo možná menší hádku, ve kterou by určitě tohle vzrostlo.
„Jo už jdu“zavolám na odpověď a s vražedným pohledem odejdu do pokoje, kde za psacím stolem najdu Denisku a Barunku o kousek dál s panenkou.
„Copak?“zeptám se a skloním se nad učebnici, kam podle všeho dělá domácí úkol z matematiky.
„Potřebuju pomoct“vysvětlí důvod, proč mě volala a mě je jasné, co to znamená. Odevzdaně se posadím jemně na stůl a vezmu si učenici do rukou, abych se podívala co proírají a s čím potřebuje pomoct. No jasně, její nejméně oblíbené sčítání.
„Deni, vždyť tohle jsme probírali stokrát“vzdychnu a když uvidím její zoufalý výraz a její psí oči, které na mě hází, s povzdychem se pustím do vysvětlování znovu.
„El, zvoní ti mobil“strčí hlavu do dveří teta a hodí mi moil, který zachytnu jen tak tak, že se divím, že se netrefil Denisce do hlavy a jen co se podívám na neznámé číslo, sevře se mi žaludek a nastane jako obvykle můj nepříjemný pocit.
„Prosím“řeknu, jakmile hovor příjmu.
„Čau Eli,“ozve se mi povědomí hlásek Ivany
„Ahoj, co se děje?“ zeptám se nervózně a vyběhnu s mobilem ven z pokoje, kde se mezitím pustí teta do vysvětlování sčítání.
„Něco pro tebe mám“řekne a já se sesunu na židli, protože vím, co mě teď čeká „dneska máš práci. V 10 hodin tam jak minule jo?“
„V 10? tak pozdě?“podivím se a utřu si slzy, které mi začnou kapat po obličeji. Co jsem si já nána myslela? Že se nikdo neozve?! Když už jsem začala musím to dokončit..
„Promiň, ale tn pán dřív nemůže“vysvětlí mi jednoduše
„Dobrý, takže tam jak minule? I číslo pokoje stejný? Všechno stejný?“ ujistím se a když se mi dostane kladné odpovědi, rychle se rozloučím a s vyklepanýma rukama odložím mobil na stůl, lépe řečeno ho odhodím.
„Co se stalo?“ozve se vedle mě Barunka. Ani jsem si nevšimla, že stojí vedle mě! Co všchno slyšela? Ježiši, co když slyšela všechno?! Panebože, já jsem blbá, když si tu domlouvám práci přímo před dcerou!!!
„Copak miláčku?“zeptám se s úsměvem
„Ty musíš do práce?“zeptá se smutně a posadí se mi na klín. Smutně přikývnu, ale ujistím, ji, že odejdu až usne a budu doma dřív, než se ráno probudí.
„Bude se mi stýskat“
„Vždyť tu máš tetu a bude tu Deniska“
„Ale ne ty“ vzdychne a obejme mě.
Večer, když holky strčím do kopelny s plnou vanou vody a pěnou, si rychle za pomoci tety vyberu kraťoučké, přiléhavé, černé šatičky, k tomu sřevíčky a všechno si odnesu k tetě do pokoje, aby to holky náhodou nenašli a nezděsili se, v čem chodím do práce. Pokud se tomu tak dá říct.
„Tak holky, konec večerníčku a teď spinkat šup“pobídnu je a vypnu televizi, abych je zahnala do pokoje, kde už mají připravené vše na spaní. Deniska si zaleze do své postele a Barunka do té mojí, protože je určitě nebudu chtít v noci budit, tak si lehnu opět do obýváku, kde si začínám zvykat.
„Dobrou noc“popřeji holkám a každé dám velkou pusu. Jako každý den, tak i tento jim zhasnu velké světlo a nechám svítit jen malou lampičku na stolku.
„Dobrou“ozve se mi odpověď od obouch a už jen vidím, jak se každá otočí ke zdi a zavřou oči. Kéž bych i já si teď mohla lehnou a spát, pomyslím si, ale místo toho zalezu do koupelny, abych se pořádne osprchovala a namalovala si něco na obličej.
„Pohni“žene mě teta a strčí mě do jejího pokoje, kde na sebe hodím šatičky, obuju střevíčky a pár minutek před 10 výjdu ven, kde na mě jako minule čeká taxik, ve kterém kromě řidiče sedí také Petr, usmívající se od ucha k uchu.
„Co tu děláš?“podivím se a nastoupím k němu. Řidič se bez řečí rozjede, nejspíš je informován adresou.
„Jedu s tebou“pokrčí jen rameny a podá mi obálku.
„Co to je?“zeptám se nedůvěřivě a na jeho kývnutí obálku otevřu. Jen co v ní uvidím modré bankovky, nestačím zírat.
„Tvoje první výplata“vysvětlí mi a pobaveně se zasměje mýmu pohledu, který po něm hodím.
„Tolik?“užasnu „vždyť je to 10 tisíc!!“