A co bylo dál ( nadechnutí k 19.kapitole)

Zatímco v nadzemních patrech La Garniére vládl čilý pracovní ruch, její sklepení zahalilo ticho. Od závalu chodby a nálezu mrtvého těla sem nevstoupila živá duše. Vlastně ne, to není zcela přesné. Tucty krys nepokojně čekaly, až budou moci překročit linii ohraničující jeho svět. Jak plynuly hodiny a dny, byly stále netrpělivější. Ty nejdrzejší zkusily popoběhnout jen pár kroků do zakázaného území a rychle se vracely zpět. Když se nic nestalo, zkusily příště přidat ještě kousek a další a další a ty méně odvážné se k nim přidávaly. Pak, jakoby v jeden okamžik někdo vyslal tajný smluvený signál, ztratily poslední zábrany a vtrhly do zapovězených míst.
Hluk kdesi nad hlavami krysám nevadil. Byly natolik spjaté s tímto místem, že spolehlivě rozeznávaly zvuky, jež sem patří. Teď přicházely z bezpečné vzdálenosti a nepředstavovaly žádnou hrozbu. Nevyrušily je ani tlumené tóny písně ozývající se odkudsi seshora. Ten dívčí hlas znaly a stejně tak místo odkud se k nim snášel.
Nebyly však jediné.

…a ta malá myšička, hop, hop, hop,
a za ní bílá slepička, zob, zob, zob …

Bylo potřeba ještě několika taktů, aby prostá melodie pronikla až k srdci. Ten vyčerpaný a skomírající sval se bolestně sevřel a začal v hrudi tlouct na poplach. S ním, po nekonečných hodinách nebytí a cesty do zapomnění, přišla i první myšlenka. Christine …

... spolu běží cestičkou, dup, dup, dup,
myšička se slepičkou, tralalalala.

Smrt už je blízko, tak blízko! Jen vyčkává, až zhasne i ta poslední jiskra tam kdesi uvnitř a ona si bude moci tuto duši přisvojit. Má spoustu času, rozhodně víc než ten, na něhož čeká. Netečně sleduje, jak podzemní chlad a vlhko rozpalují tělo smrtící horečkou, která už nedá člověku rozeznat, zda vzpomínka na dotek teplých sladkých úst na vlastních rtech je opravdovou vzpomínkou, klamným přeludem nebo zda jej tak pouze smrt vítá ve své náruči.
Christine …
Z hasnoucího uhlíku vyšlehl plamínek a touha po životě se rozhořela zapomenutou silou. Krysy při svém hledání zpozorněly a ztuhly na místě. Instinkt jim spolehlivě napověděl, že už nejsou samy. Stejně spolehlivě jim i prozradil, kdo tu s nimi je. Víc nepotřebovaly vědět. O pár vteřin později nebyla na prostranství kolem jezera jediná z nich.

Jak je to dávno? Ta tmavá chodba a v ní jakési děcko, stačil jsem se ukrýt na poslední chvíli. Dívčí hlásek vyzpěvuje roztřesené tralalalala, kterým si dodává odvahu. Tehdy jsem tě viděl poprvé. Malou ubrečenou holku, která ani nevěděla, že zpívá. Jdeš do kaple a slzy ti kapou z brady. Slyším tě říkat: „Papá, čekám pořád na tvého anděla hudby, pošli mi prosím anděla hudby. Slíbil´s to, papá.“ Nevím, najednou cosi cítím …nechci to, a přece to cítím. Je mi tě … líto? Proč bych měl proboha jinak potřebu zašeptat do tmy tu malou, milosrdnou lež: „Já jsem tvůj anděl.“ Nelituji, nelituji toho. Zasmála ses a zaznělo to jako rolničky. Chci ještě slyšet tvůj smích. Ještě jednou ...