Erik

V sídle rodu Chagnyů vládla po oné události v divadle podivně mrazivá nálada. Christina se necítila příliš dobře, podvědomě tušila nepříjemnosti. Zkoušela také promluvit s Nicolasem, ale on nyní trucoval, protože mu otec přísně zakázal návštěvy v divadle. Běhal buď někde po zahradě anebo byl stále zavřený ve své komnatě. Každopádně hrubě zanedbával své povinnosti.
Právě se blížila doba oběda a ona se chystala vstoupit do jídelny. Tu uslyšela mezi dveřmi
známý pronikavý a jízlivý hlas vévodkyně Eugénie, Raoulovy matky, která zrovna plísnila jejího syna. Nějakým způsobem se totiž dozvěděla, co je asi příčinou změny jeho chování.
Christina se opatrně ukryla za rubínový závěs a napjatě naslouchala.
„ Vůbec na tebe nejsem pyšná, chlapče. Nelíbí se mi, jak se nyní chováš! Stále někde pobíháš, neplníš své povinnosti, tuhle jsi nechal dvě hodiny čekat svého učitele latiny a ani si se mu řádně neomluvil! A to všechno jen kvůli nějaké baletce? Nemohu tomu snad ani uvěřit! Zapomínáš, kdo jsi a to je nepřípustné! Co je to vlastně zač a kdo jsou vůbec její rodiče?
Ale to si dovedu zcela živě představit. Rozhodně se s ní nebudeš stýkat. Velmi jsi mne zklamal! “
Pak se obrátila k Raoulovi.
„A to je všechno její výchova, nechtěla žádnou chůvu ani vychovatelku, pořád je nyní někde pryč a zde máš výsledek. Tvůj syn chodí jako tělo bez duše, kázeň veškerá žádná, přitom má kolem sebe ve škole a všude takovou spoustu urozených dívek! Ale můj vnuk si musí vybírat zrovna mezi lůzou! Tak jako ty!“
Tato slova zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Nastalo zlověstné ticho.

Christina rozhořčeně vyšla z úkrytu a najedou uviděla, jak se její syn prudce zvedl od stolu a odhodil příbor.
„Co to má znamenat, vikomte? Tohle už přestává všechno!“ přísný hlas rozťal ticho v jídelně.
Neodpověděl a rozběhl se ke dveřím.
U ní jen maličko zaváhal, ale když zahlédla v jeho očích bolestný výraz, nechala jej kolem sebe raději proběhnout. Pak se ozvalo jen silné bouchnutí dveří.
Co se mu nyní zrodil v mysli za plán, o tom neměla
ani nejmenší tušení...
Hluboce se jí dotklo to, co před chvílí slyšela a zachvěla se při pomyšlení, jestli se Eugénie dozví, čí je to vlastně dcera....
V tom okamžení ji přešla chuť k jídlu, otočila se
a odešla raději do své komnaty.

***

Před četnickou stanicí již dlouhou chvíli rozpačitě postával zanedbaný starší muž. Živil se uklízením chodníků a také prostranství před divadlem, občas i příležitostnými krádežemi.
Nyní něco věděl a doufal, že i přes svou špatnou pověst bude za tuto zprávu patřičně odměněn.
Váhavě tedy vstoupil dovnitř.
Inspektor Vincent Lavert právě uklízel spisy, když tu zaklepal a vstoupil strážmistr.
„Máte tady návštěvu, pane.“ „ A prý má pro Vás něco velmi důležitého…“ dodal s úsměvem a pustil toho muže dovnitř.
„Co chcete? Jdete se snad přiznat ke krádeži?“
obořil se na něj inspektor.
Znal jej velmi dobře, za dlouhá léta svého působení měl s ním již mnohokrát co do činění.
Muž rozpačitě přešlapoval na místě.
„To ne, pane, ale někoho jsem asi viděl. Už před měsícem, ale neměl jsem odvahu za Vámi jít.“
„Hm, tak to bude jistě něco velmi zajímavého, když jste tak dlouho sbíral tu svoji odvahu.
Nu, tak kdopak je to?“ odvětil mu netrpělivě.
„ Víte, bylo to sedmnáctého prosince večer, zrovínka po začátku představení. Nikdo tam nebyl, jenom já. Mne si nevšimnul, ale já ho viděl jít dovnitř, do divadla. Prošel kolem mne jako stín. Poznal jsem ho, vypadal sice tak trochu jinak než tenkrát, ale byl to určitě on, Fantom...“

Lavert jen udiveně zvedl obočí.
„ No to se podívejme, a kolik jste toho tenkrát vypil, člověče? Fantom už dávno zmizel, rozumíte? Neexistuje! A budu rád, když si to dobře zapamatujete!“
„Ale pane, já jej opravdu asi viděl, a uklízečka v divadle si myslí, že v baletu možná tančí jeho dcera…myslel jsem si, že bych za tuto zprávu jaksi třeba mohl něco dostat…“řekl rozpačitě muž.
„ Ach tak, babské povídačky! Tak to stačí, buďte rád, že vás nenechám ihned zavřít!
Něco by se jistě na vás našlo. A tedˇ rychle zmizte!“
Vystrčil jej ze dveří a doufal, že dá již konečně pokoj. Nerad se vracel k tomuto podivnému případu. Stejně mu to ale vrtalo hlavou. Zapálil si doutník, poškrábal se na tváři a zauvažoval.
Jestli je to přece jen pravda, rýsovala se zde opět možnost dostat z hraběte de Chagny nějaký slušný obnos. Jako tenkrát. Vzpomněl si, jak velmi hraběti záleželo na tom, aby tu záležitost smetl co nejrychleji ze stolu. Ne zadarmo,ovšem. Snad kvůli své pověsti nebo jeho ženy, té zpěvačky….bylo načase oprášit onen starý spis. Čert vem Fantoma, ale měl nyní před penzí a menší finanční zajištění by jistě neškodilo. Zamnul si
spokojeně rukama a rozhodl se, že v příštích dnech zajde do divadla a zjistí, co je na tom všem vůbec pravdivého.

***

Christina de Chagny se rozhodla, že si dnes konečně pohovoří se synem. Měla pro něj pochopení, prožíval útrapy první a k tomu ještě zakázané lásky.
Ale jeho společenské postavení mělo bohužel určitá pravidla, která se rozhodl za každou cenu porušit. Pomyslela také na Erika, vzpomněla si na ten nepříjemný výstup tenkrát večer.
Na blesky sršící z jeho pohledu, když se snažil rozdělit od sebe jejich děti, na hrubost, kterou
by u něj nečekala a s níž odváděl pryč svoji dceru. Pryč od ní a od jejího syna. Mrzelo ji to.
S Madeleine už mluvila včera v divadle, i když se jí zdálo, že nějak uhýbala pohledem a chvílemi ji tak zvláštně pozorovala….jako by se chtěla na něco zeptat a nakonec si to rozmyslela.
Teď byl na řadě Nicolas. Již druhý den se neukázal u stolu a sluha mu nechal jídlo před komnatou na stolku, protože bylo opět zamčeno. Zkoušela klepat, ale nikdo se neozýval.
Byla velmi znepokojena a požádala tedy tajně komorníka, aby se pokusil dveře vypáčit.
Když se jim to podařilo, zůstala užasle stát. Okno bylo otevřené dokořán, záclony vlály v průvanu, ale její syn zde nebyl...
Se sevřeným srdcem rychle běžela za Raoulem, nevěděla co si počít.
Rozrazila dveře jeho pracovny, nemohla vůbec popadnout dech. Když se jí zeptal, co se stalo, jen zašeptala.
„Nicolas zmizel, je pryč!“
Pak se sesunula k zemi a rozplakala se…
Raoul vyskočil od stolu a rychle k ní poklekl. Snažil se ji utěšit.
„ To bude v pořádku, má drahá. Zcela jistě to souvisí
s tím, co mu řekla má matka. Znáš přece jeho umíněnou povahu. Určitě se jen někde tady poblíž ukrývá. Vzpomínáš, jako malé dítě to přece již několikrát udělal. Brzy si to rozmyslí a objeví se. Počkáme.“
Christina si utřela slzy, ale příliš ji nepřesvědčil, protože tušila, že tentokrát je to jistě něco zcela jiného. Už proto, že utekl tajně oknem. Tajně kvůli lásce k dívce, kterou ona sama zbožňovala, protože v jejích žilách proudila krev člověka, na kterého stále nemohla zapomenout...
...Ve spánku přicházel, ten tichý hlas, volal mé jméno, znovu a zas...dávná vzpomínka probleskla její myslí, lehce, jako dotek motýla. Ale byla stále živá…srdci se nedá poručit.
Ubohý Nicolas,povzdechla si. Nyní ale nezbývalo nic jiného, než zatím čekat...