Nevyzpytatelný život 3. část

III. Cukrárna

Zašli jsme si do cukrárny, protože mě připadala nejlepší na sdělování informací u něčeho sladkého. Objednali jsme si poháry a já začala povídat.
,, Pojedeme na soutěž. Strýc mě o to požádal, abych vám to řekla.
,,Ty jsi děláš srandu, že jo?“ zeptal se mě s údivem Michal.
,, Ne, máme na to dva měsíce a k tomu já se musím učit na příjmačky, táta chce vidět nějaký výsledek, když jsem ho přesvědčila na veterinu.“
,, Co chtěl z tebe mít?“ zeptala se mě Káťa.
,, Co asi? Chtěl, aby šla na gympl a pak na práva jako on.“ odpoví za mě Michal.
,,To ti sedmikráska neřekla?“.
,, Ne, ale jsi dobrá, že sis prosadila svou.“ pokývá hlavou Káťa.
,, Představ si z ní právničku, když neposedí pomalu ani ve škole. Sedět za stolem celé hodiny a koukat do počítače,“ povídá dál kovboj, ,, po škole letí do jízdárny a pomáhá. Jsi fakt dobrá, protože hádat se s tvým otcem chce mít pořádné nervy.“
,, Díky, ale zas tolik práce to nedalo, prostě jsem mu řekla, že jdu na veterinu a tím to pro mě končí. Učitelka mě řekla, že mám na to předpoklady, ale zpátky k věci.“
„Soutěž se skládá z drezůry, parkúru a steeplechase a trvá tři dny. Musíme si vymyslet jméno, jaký budeme mít oblek a hlavně musíme začít trénovat.“
,, Jméno a oblek?“ divý se Michal
,, On není normální, takový úkol.“
,,A na kom pojedeme?“ zeptá se Katka.
,, Já na Reovi, ty na Pampelišce a kovboj na Uhlákovi.
„Cože já mám jet na Uhlákovi? To snad není pravda. Když ho chci projet, tak mi ho nechce půjčit. On je fakt divný, nespadlo mu něco na hlavu?“
„No, před týdnem spadl z Veterána a pěkně si odřel nos a …,“ nestačím doříct větu a přeruší mě Káťa.
„ Michale pamatuješ, před týdnem, ten podivný chlápek, jak se potuloval kolen stájí?“
,, No, a jó už vím. Víš kdo to byl?,“ zeptá se jí.
,, Pan Hudeček“ odpoví mu.
Hudeček, Hudeček brblám si pro sebe a řeknu.
,, To je ten chlap z Lipového vršku a pořádá tuto soutěž?“
,, Jo, to jen on, hledal Pavla, aby mu řekl o té soutěži a zeptal se jestli má zájem“ odpoví mi Katka.
,, Půjdeme“ řeknu, jakmile uvidím Kamču, jak jde k našemu stolu.
,, Tak co jak vám chutnalo mládeži?“ zeptá se.
,, Bylo to dobré.“ odpovíme zároveň. Michal zaplatil a ptá se své sestry:
,, Přijdeš dneska si zajezdit“
Ta zakroutí hlavou a odpoví: ,, Dneska ne, tady končím o sedmi, ale zítra přijdu, řekni Klikovi, že se na něj těším.“
,, Jo, vyřídím. Čau“ zamává ji Michal.
,, Ahoj“ odpovíme s Katkou.

Jdeme na autobus a rozebíráme co bychom měli trénovat, jestli skoky, drezůru. Drezůra je úrazem mě, ale Katka ji dobře zvládá. Skoky jsou zase úrazem Katky. Michalu nevadí nic, ten má rád všechno a přes všechno se prokouše má dobrou výdrž a cit.
,, Jdu domů, dneska už na jízdárnu nejdu, je pěkná tma,“ řekla nám Katka do našeho uvažování. Začali padat totiž další vločky sněhu a dost se ochladilo.
,, Jo, dobře. Zítra budeme skákat v kryté jízdárně a pak pojedeme k potoku. Tak ahoj“ řeknu a s Michalem jí zamáváme.
Dáme se pokluse na autobus a tak, tak ho stihneme, koupíme si jízdenku jenom na tři zastávky a zbytek cesty chceme dojít pěšky okolo výběhu. Vystoupíme z autobusu a dáme se po pravé straně směrem k lesu. Přelezeme ohradu a běžíme přes zasněženou louku, kdo bude první na kopci. Je to naše tradice, ale většinou vyhraje náš kovboj, má delší nohy, než já. Ve sněhu se špatně běží, ale já se nevzdávám.
Doběhneme a svalíme se do sněhu.